Žal

Bolest, která nás učí není od toho, abychom se trápili, jak říká Zen, ale od toho, abychom byli bdělí.

Když nejsme bdělí a slepě věříme iluzi v našem životě tak potom zákonitě přijde smutek, bolest, žal a zklamání. Musí se to tak stát, jinak bychom se stali znovu slepci.

Žal a všechnu bolest je třeba procítit, bez servítek a jakýchkoliv potlačování. Tak jak to je, bez zbytečné sebelítosti a obviňování.

I když se stane cokoliv, nikdy na to nejste sami. Berte to jako výzvu být sami sobě blíž, vašemu středu, vašemu bytí, vašemu srdci.

Pochopte proč se trápíte, vyříkejte si to sami se sebou, nechte ty emoce plynout a prociťujte to tak jak to je. Emoce přejdou, dostanete se z toho.

Smutek přichází proto, že jsme dlouho slepě věřili, až jsme se museli zákonitě zklamat, abychom znovu procitli a byli bdělí. Když jsme bdělí bolest a smutek nepřichází. Není důvod, aby to přišlo, když vše přijímáme a vidíme takové jaké to je.

Osobně si myslím, že je někdy obtížně pro lidi zůstávat bdělými, obzvláště co se týče vztahů mezi lidmi, kdy máme tendenci věřit a neprověřovat situaci takovou jaká je, věříme slovům, které lidi říkají, věříme jejich tvářím, úsměvům, až pak později při jisté příležitosti vidíme i jejich druhou stranu, jejich překvapení, které jsme doposud nevnímali a vůbec jsme to nečekali. Proto přichází bolest a žal, aby nás probudila k životu a bdělosti.

Ať už si to chceme přiznat či ne, na přísloví důvěřuj, ale prověřuj je pravda kopec. Důvěra v lidi je prospěšná, avšak nemůžeme zůstávat slepí a hluchý, nikdy nevíme kdy ten druhý ukáže svou druhou tvář, či jak se zachová, či jak se projeví, či co před námi dlouho skrýval a teď to dá na odiv. Nikdy si nemůžeme být jisti, že někoho známe. Vždy nás ostatní lidé mohou něčím překvapit.

Zůstat bdělý je v tomto ohledu zlatá střední a asertivní cesta. Neurazíme lidi paranoiou, ale zároveň nezraníme sami sebe.

Smutek je od toho aby nás učil a nemučil!