Zamilování si toho, co nás zraňovalo

Když je poprvé četla tento citát na stránce First Class

Jestliže začneme milovat to, co nás zraňuje, pak už nebude žádné další zraňování. „Petr Casanova“

Myslela jsem, že chápu, avšak upřímně nepochopila jsem ho vůbec.

V té době, kdy jsem si ho přečetla mě ve skutečnosti jedna osoba silně zraňovala a já jsem věděla proč. Však bylo to z důvodu, že jsem viděla tu osobu zkresleně, tak jak jsem si myslela, že ji vidím, že je správné, však mýlila jsem se, hodně jsem se mýlila. Toto vědomí a pomyšlení na tu osobu mě zraňovalo celkem sedm měsíců. Jelikož jsem nechtěla tu osobu ani vidět jinak. Myslela jsem, že představuje vše zlé a vše co mě zraňuje a dokáže zranit, proto jsem se té osobě vyhýbala jak jen to šlo, nikdy jsem ji nechtěla potkat a nikdy jsem nechtěla se střetnout byť náhodně.

Však časem jsem intuitivně cítila, že se něco stane, ohledně této osoby, že něco musím zažít, abych to v sobě uzavřela a pochopila celou skutečnost a mohla se nad to povznést. Cítila jsem intenzivně asi měsíc, že se něco stane, zneklidňovalo mě to, nemohla jsem dospávat v noci, cítila jsem to, cítila jsem jako když se něco stane, intuice mi křičela každým dnem víc a víc. Cítila jsem to vše čím dál intenzivněji a ono se stále nic nedělo.

Jelikož jsem toho názoru, že důležité věci v životě, které nás nejvíce změní se dějí nečekaně, opět se stalo dle tohoto rčení.

Jednoho dne, kdy jsem si kráčela po městě a měla plnou hlavu jiných myšlenek a starostí, které mi rozesmutňovaly náladu jsem potkala tu osobu. Ano, tu osobu na kterou mě pomyšlení zraňovalo a u které jsem cítila, že mi odebírá sílu, jen když pomyslím na tu osobu.

A kupodivu, jen jsme se mihli kolem sebe, mě spadla čelist a div bych nenabourala do dveří. Taková nádherná osobnost a osoba. V tu chvíli jsem cítila roztřesené svaly po celém těle, srdce v kalhotech a téměř bych netrefila na záchod na který jsem původně mířila. Byla jsem jak opařená, rozklepaná, však cítila jsem neuvěřitelnou úlevu. Celou následovnou cestu zpět domů jsem myslela jen na tu osobu a na celé setkání. Měla jsem plnou hlavu toho všeho a nevěděla, jak to mám vše přijmout.

Dala jsem si procházku přírodou a když jsem si vše v hlavě rozebrala a promluvila sama sobě do duše přišla jsem k tomu závěru, že se mi ta osoba, která mě údajně měla tak zraňovat a pobuřovat a škodit mi tak, že se mi nesmírně líbí, upoutala mě, nejen mou pozornost, ale i mou hlavu a nedokázala jsem pochopit, proč jsem se tou mou chmurnou myšlenkou zraňovací nechala tak dlouho zraňovat a tak dlouho se toho střetnutí bála.

Vždyť to bylo něco tak nádherného, tak skvostného, ta osoba by přeci nemohla vůbec ublížit a pokud ano, tak ji to co nejrychleji odpustím, jelikož to co jsem cítila byla jen má negativní zaslepenost, která mi ubližovala.

Viděla jsem ji, potkala, ona mě též, však byla jsem z toho tak krásně mimo, že již nemůžu a ani nechci vůči této osobě cítit žádnou zášť, naopak vřelý a upřímný obdiv, zalíbení a pokud se znovu potkáme tak neváhám a oslovím ji a chci poznat víc. Jelikož cítím, že ten strach, který jsem cítila těch sedm měsíců byla jen iluze, jen příšery, které jsem si vytvořila v hlavě a ty rychle zmizely a opadly jen v ten moment jak jsem se přestala bát a byla představená té situaci.

Ničemu se nedivím, že minulost byla taková jaká byla. Vím, že pokud bych tenkrát nebyla zaujatá tak bych to vše vzala mnohem víc v pohodě a v klidu a případně bych se s tou osobou sblížila již dříve a projevila upřímný obdiv, zalíbení a omluvu.

Díky tomuto střetnutí jsem to pochopila, naprosto vše a zalíbilo se mi to, co mě dříve zraňovalo a v tu chvíli jsem pochopila, že již nebude dalšímu zraňování od této osoby, nebo spíše z mé hlavy co se týče této osoby a této situace.

Pochopila jsem, že nikdo není tak strašný tak jako si myslíte ve své hlavě. Nikdo není tak ošklivý, jak Vám někteří lidé říkají. A nikdo není tak zákeřný tak, jak je Vám to představováno ve Vaší hlavě.

Zalíbila jsem si to, co mě dříve zraňovalo a já pochopila, že jsem silnější než jsem si myslela a pokud se dostanu z nejhoršího a jsem psychicky v pořádku tak dokážu i tento fakt přijmout a v tomhle ohledu se dozvím i klidně celou pravdu, vím, že to vše unesu a pochopím, zvláště pokud to bude z úst oné osoby.

Opravdu, když to co nás zraňuje začneme mít rádi, nevím jak je to možné, ale evidentně ano, když jsem to zažila tak už nás to nebude zraňovat dál, jelikož není jak, když si to oblíbíme. A my jsme tak silnější, odolnější, vyspělejší a ve všech ohledech jsme vyrostli sami v sobě.

Není nad nadhled, který dává skutečnou moc nad situací, není nad lásku, která povznáší lidského ducha.

Tento článek je o mé osobní zkušenosti s nejmenovanou osobou, jejíž totožnost si nechám pro sebe, ale musím tímto článkem vyjádřit té osobě neskonalý obdiv a zalíbení a tím i omluvu za to, že jsem v minulosti nepochopila její úděl. Omlouvám se, špatně jsem vše pochopila, uznávám svou chybu.

A co Vy? Zažili jste něco podobného?

Zdroj obrázku: ZUCKERBERG, Mark. Facebook.com [online]. [cit. 15.7.2016]. Dostupný na WWW: facebook.com