Zasekla jsem se drápkem

Nevím proč si vždy vyberu tu nedobytnou pevnost, která prostě nejde dobýt z prvního pohledu. Asi mám jen ráda výzvy?

Někdy si připadám jak totální hňup, když odejdu od jednoho z důvodu nedobytnosti a věřím, že najdu něco lepšího, co půjde mi líp a najdu něco podobného?

Jsem já normální? Hledat si podobné pevnosti? Ano, jsou nedobyté totálně vůbec nikým, ale asi ani mnou nebudou, nebo kdo ví.

Vždy si říkám, že já budu ta první, kdo tuto pevnost dobude a slízne si tu pomyslnou smetanu a úspěch prvního dobyvatele. Jenže ono to není tak lehké. Proč jsem tak snadno omámitelná v tom, že se nechám unést tím, být tou první dobyvatelkou a dál už nepřemýšlím, vypne mi rozum a jdu do toho po hlavě, dokud nedobiji.

Protože prostě jen to vidím a marně hledám něco, co není snadné? Nebo něco, co by mi trochu zabralo času? Nebo prostě jen pro mé potěšení, aby mě to bavilo?

Nemyslím si, že bych na sebe byla úmyslně přísná, spíš mě to prostě jen baví. A o to víc se moje touha prohloubí a nadšení, když se drápkem do pevnosti zaseknu a vidím, že můžu udělat trhlinu a tím pádem cestičku pro sebe. Těší mě to a když se mi to povede, tak moje srdéčko plesá blahem, protože jsem u vytržení z toho, když se mi plní sen. Ne však jen pro mé sobecké potěšení, protože vidím, že ta pevnost je ta opuštěná a sama a potřebuje ukázat život a všechno to krásné, co může zažít, nebo co může vidět.

Prostě ráda obšťastňuji to, co je osamocené a nedobyto. Mám pro to slabost a ráda nosím radost tam, kde ji nevidím.

Je krásné, když se moje drápky dostanou pod něčí hrubou kůži. Jsem ráda a u vytržení, protože tam je naděje a tam je šance dobývat dál, tam můžu tvořit a realizovat se.

Chvíli jste nadšení, pak vám ubývají síly, máte chuť to vzdávat a pak se stane něco a uvidíte, že ten drápek tam je, tak vás to nakopne pokračovat dál. Možná jen se nechávám svádět svým omámitelným cílem, avšak baví mě to. Je to pro mě opět něco nového, co ještě jsem nezkusila, co jsem neochutnala, co ještě prostě chci mít dokud je ten život takhle, jak je.

Nejde mi si říct ne a těžko se nechávám odradit, protože to jsem prostě já, vytrvalá dušička.

Připadám si tak díky tomu schopná, že moje úsilí mělo a má smysl. Mám tak pocit, že to stojí za to, za to pokračovat a dosáhnout svého cíle.

Zaříznout si další zářez na svůj opasek. Protože jsem prostě sběratel a baví mě to. Jen to někdy má neblahé důsledky toho, že se za mnou někdy táhne vlna minulosti.

To někdy s sebou nese osud dobyvatele – ale ne tu hru na internetu, ale dobyvatele území, pomyslných hradů a zámků, nebo pevností. Jsem už taková, mám pro to slabost a asi to bude moje hobby do konce života. Mám dobrou pověst a lidi které jsem ani nikdy nechtěla dobývat tak to o mě tvrdí, zajímavé, že zrovna tito to tvrdí a mají ty nejpeprnější detaily, ale to už tak bývá, úsměvné.

Někdy mi to připadá, jako kdyby si přáli být mou další pevností, kterou dobudu, nebo proč to tedy tvrdí? Anebo se prostě jen nudí a neví co se svým životem a proto řeší ten můj, tak jako to bývá, takový už je život.

Prostě jen nosím ráda lásku a radost tam, kam ještě ani láska nezavítala a pevnost se tomu brání, protože je to pro mě lákavý terč a další nový cíl. Techniky obléhání mám v malíku, po několika zkušenostech a letech praxe, však stále je čemu se učit, doba jde kupředu tak se stále vzdělávám, abych neusnula na vavřínech, nebo nezapomněla.

„Ahoj, tady je můj drápek a jak se zasekne, tak jsem ráda, že můžu dobývat, beru to jako otevřenou cestu pro mě.“

Článek je hodně metaforický o tom, inspirovaný o tom, jak mě baví poznávat lidi.

Zdroj obrázku: FOTOSEARCH. Fotosearch [online]. [cit. 5.6.2020]. Dostupný na WWW: https://www.fotosearch.cz/CSP082/k9885658/

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

2 komentáře Zasekla jsem se drápkem

  1. Martin Lemberka napsal:

    Zajímavý článek 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *