Žij si svoje a já svoje, vím co dělám

Myslela jsem si, že si rozumíme, léta to tak fungovalo. Vždy jsme si dodávali naději, podporovali se, vídávali se, prošli se, popovídali, řekli si co je nového, anebo písemně jsme byli v kontaktu. Fungovalo to tolik let a i když jsme třeba nějakou dobu nebyli v kontaktu, vždy jsme věděli, že tu pro sebe kdykoliv jsme.

Mohla jsem říkat, že mám kamaráda kdykoliv na jakoukoliv poradu se životem, mohla jsem se zeptat na cokoliv a i když jsem já neměla optimismus a chtěla ukončovat leckteré vztahy, tak mě vždy podpořil ať to nedělám.

Není to však pohádka, to říkám rovnou. Fungovalo to do posledních chvil. Když byl obrat, najednou jsem slyšela kritiku na svůj život, jak špatně a nevhodně žiji, jak mám žít jinde a s někým, pak taky změnit práci a začít přemýšlet jinak než doposud. Nebo co mám udělat jinak než doposud. Přitom já se chtěla jen vypovídat, anebo jsem jen říkala co a jak mám v životě. Nemůžu říct, že bych byla nespokojená.

Avšak on měl jinou představu o mém životě a tu mi dával dost silně najevo.

Zraňovalo mě to, vadilo mi to, připadala jsem si, že vlastně cokoliv dělám tak je špatně, protože mi na jeho názoru záleželo. Zamýšlela jsem se nad tím, přemýšlela a říkala si, co jsem tak podělala, když nevidím ten problém, který mi to mělo způsobovat.

Nevadilo mi, co mi mělo v jeho očích vadit. A to co mi nebylo příjemné, mi právě on radil. Byl to paradox a tehdy jsem si říkala, že ačkoliv je to fajn člověk, tak nemůžu poslouchat jeho rady.

Ve vší úctě a respektu k němu jsem na jeho rady nedávala a přestávala jsem zamýšlet nad jeho radami. Očekávala jsem, že toho nechá, když to jen stručně odbydu, nebo to nebudu komentovat, nebudu se do toho emočně zapojovat a radši si to udělám dle sebe.

Jenže ono to zabralo chvíli, byl klid a pohoda a tehdy jsem si řekla, že super, takhle by to mohlo zůstat. Říkala jsem si, hlavně se nehádej o svou pravdu a jen to odkývej kdyby náhodou.

Jenže ono když vám někdo chce kecat a zasahovat do života jde to těžko, máte tendenci si bránit svůj život.

Dokážu si vyposlechnout něčí názor, dokážu přijmout kritiku. Jenže mě nebaví, když období klidu a pominu a opět nastane chvilka, kdy vám nutí své názory a to jak byste se měli změnit a váš život jak je špatný, že byste si to měli udělat jinak. A neposlouchá jestli jste tak šťastní, nebo ne. A ono se to stane, akorát vám to zkazí náladu, jsem pak smutná z toho a chtě nechtě se mi ten člověk oddaluje. A je mi líto, když vidím, kolik jsme toho měli společného a jak to bylo krásné přátelství a teď najednou se cesty rozdělují.

Stane se to, opět kritizuje a nutí vám své představy o životě a jak máte žít, pak je chvíli klid, tak vás to ukonejší tou představou, že to bude dobré a že to byl jen přestřel. Jenže pak po delší době opět a tentokrát ještě víc než obvykle a to mě jen tak něco nenaštve, ale tehdy jsem se naštvala a ujala se slova. Protože to už mi hrdost nedovolila. Obhájila jsem si svoje, ale k ničemu, jako kdyby neposlouchal, několikrát dokola opakoval jen své stanovisko a nakonec se dozvím, že svůj život neberu komplexně. Naštvalo mě to dost, nemůže vědět jakou svůj život beru a i kdyby tak je to snad moje věc. Mě je to pak akorát líto a takové věty mě raní. Však jsem dospělá tak vím, co je pro mě dobré. Já jemu své názory nevnucuji, naopak podporuji, aby se měl dobře a přeji mu to dobré. Chápu a respektuji jak má zařízený život, což plně podporuji. Nevím proč za tohle přátelství platím takovou daň. Nebaví mě to. Já si myslím, že přátelé se nemusí shodnout úplně ve všem a souhlasit ve všem, ale je to vše o respektuji a toleranci. Jsou to přátelé přeci, není to o tom si to nutit navzájem, ale respektovat, že každý má nějaký názor a nějak žije.

Asi jsem staromódní, či moc sluníčkářská, pro některé lidi, avšak přijde mi škoda o takové přátelství přijít, jen kvůli tomu, že každý žijeme jinak.

Mrzí mě na sobě to, že mě to tehdy vytočilo, kdybych se nenechala vytočit, tak by to bylo lepší, ale já v tu chvíli nějak nemohla jinak, nebo neuměla jinak. Mrzí mě, že si pak připadám jako hlupaňa, která evidentně má život na prd, ale přitom já to tak necítím, se svým životem jsem KOMPLEXNĚ spokojená. A to, že mě některé věci neštvou, buď se na ně nezaměřuji, anebo jsem si k nim vybudovala takový přístup, že mě neštvou. Všechno totiž člověku nespadne z nebe, na hodně věcí je třeba máknout, ale to už asi nevidí, že za tím mým klidem a postavení je kupa dřiny, odříkání a energie.

Zdroj obrázku: LUSHPIX. Fotosearch [online]. [cit. 4.12.2020]. Dostupný na WWW: https://www.fotosearch.cz/UNY078/u17169535/