Ztráta ideálů

Jako malé děti jsme měli všichni nespočet ideálů a svých snů, cílů. Když se nás někdo zeptal čím chceme být tak jsme odpověděli různě.

V mém případě to bylo „chci být zpěvačkou“.

Však jak člověk dospívá a roste tak si uvědomuje svět do kterého se narodil a ve kterém se musí naučit žít. Když bude svět ve kterém žije popírat stane se obvykle vyvrhelem společnosti a bude ho vše, co se tu děje pobuřovat a bude si vlastně i tak sám sobě komplikovat život.

Tudíž, když se postupem života učíme zde žít na Zemi, ve světě, který v tuto chvíli je, v událostech, které zrovna momentálně probíhají a v tom všem máme žít a zeptá se nás někdo na tuto otázku znovu tak obvykle už odpovíme jinak. Jelikož jsme již přehodnotili původní cíl, či ideál, který jsme jako děti měli.

Vidíme svět již takový jaký je a díky tomu světu a době ve které žijeme usuzujeme ze svých možností to na co skutečně máme.

Rozhodně je dobré si přiznat realitu a nemít přehnané sebevědomí a nevychlubovat se, že skutečně budeme tím a tím, když toho jsme ještě nedosáhli.

Však můžeme si to dát jako cíl, který si přejeme dosáhnotu a budeme pro to i něco dělat, což skutečně můžeme. To je to, co nám v dnešním světě dává svobodu, že ačkoliv ten sen je a máme jej stále tak pro něj můžeme něco dělat a máme na to celý svůj život. Nikde není napsáno, že to aspoň nemůžeme zkusit a ne jednou, třeba několikrát zkusit.

Přeci úspěšný člověk je takový, který se nikdy nevzdal.

Ano, dospíváním a dospělostí skutečně ztratíme hodně ideálů, je to tím jak člověk duševně vyspěje a nabere několik zkušeností, které ho změní. Není možné být 40 let dítětem a vnímat svět stejně, to nejde, už je z toho principu, že za těch 40 let se změní okolí, trochu i doba a pokrok toho, co je či není moderní. I ta doba spěje a my s tím.

Nemusíme se vším souhlasit, však můžeme to respektovat, tolerovat, anebo si toho nevšímat a nenechat to vstupovat do našeho života.

Jednoduše některé ideály z dětství jsme nuceni přirozeným naším vývojem a průběhem života opustit, nechat být, či je přehodnotit, či se jich úplně vzdát, jelikož poznáme, že není to tak, jak si vysníváme. Že cesta k tomu je jiná, než jak jsme si mysleli.

Avšak tím nepodotýkám, že sny se neplní, plní, ale jde o to najít cestu jak a zrovna v dnešním světě je téměř vše reálné.

Reálné je to v co věříme. Tudíž i ten sen z dětství je reálný, když v něj stále věříme, jen promakáme v hlavě tu cestu, jak se k tomu dostat a splnit si to.

A promakat se to dá, to už je to nejmenší, nejtěžší je asi to si věřit a zda do toho skutečně jít a pro ten ideál, či cíl opravdu si jít a dosáhnout ho.

Spousta lidí toho nechá, jelikož si myslí, že je to výplod dětské fantazie, který měli v dětství a nechají se zaplavit šedí a pesismismem a raději žijí tak jak žijí ostatní lidi a popřou tak svůj originální ideál, který měli.

Ano, je pravda, že spousta věcí v životě nevyjde, je tomu tak, avšak nikde není napsáno, že to nemůžeme zkoušet znovu a znovu, do té doby než skutečně neuslyšíme Ano.

Ano, život nás lidi hodně změní. Já osobně uznávám, že mě život hodně změnil, já jsem se změnila a lidé mě změnili, dovolila jsem to, abych se změnila a proměnila se v doufám že lepšího člověka než jsem bývala.

Také jsem byla jako dítě plna ideálů, ano, vím to. A také jsem jich hodně přehodnotila, některých se vzdala a některé jsem i přestala chtít. Uznávám, hodně jich bylo. Ale ničeho nelituji, beru to jako přirozenou věc, která tak musela přijít a bez toho bych to nebyla já tak jak jsem nyní a toho si nesmírně vážím.

Ano, jsem ráda, že mě toho spousty v životě změnilo a že jsem několik ideálů nejen z dětství, ale i z dospívání opustila, ano jsem za to ráda. Některé ideály jsem ráda, že jsem jich ani nedosáhla, bylo to totiž mé štěstí.

Mé ideály byly leckdy hazardní co se týče zdraví. Někdy nebezpečné co se psychiky týče. A co se prožitků týče tak velmi lapající, že by se z toho člověk již nikdy nevyhrabal. Jsem ráda, že leckteré ideály mi nikdy splněny nebyly, jelikož někdy je skutečně jediné štěstí nedostat to, co si v tu chvíli umaneme. Vím to, je tomu tak a jsem za to ráda a vděčná životu.

Ano, některé ideály stejně mám a kdo ví, možná jich dosáhnu, možná je přehodnotím, možná je přestanu chtít, anebo jich nikdy nedosáhnu, protože to je mé štěstí. Možné je všechno, nepopírám to budu to přijímat tak jak to bude přicházet a nebudu se bát některé ideály ztratit, ačkoliv to třeba bude mrzet, i ta bolest, mrzutost a lítost k životu patří, jsou to emoce jako kterékoliv jiné, kterými si projdeme a pročistí nás.

A koneckonců spoustu věcí v životě nejsou ideály, téměř žádné a stejně s nimi dokážeme být spokojení a i šťastní.

Možná že jsme si přáli perfektní a ideální bydlení a to které máme možná není ideální, avšak to neznamená že tam nemůžeme být šťastní s někým s kým jsme šťastní, ať jsme kdekoliv.

Možná v tuto chvíli není perfektní práce a ani životní situace, to však neznamená, že se za několik měsíců, či let neposuneme dál. Život stále plyne a to že jsme teď někde ještě neznamená, že tam zůstaneme napořád.

A co Vy a Vaše ideály?

Zdroj obrázku: KOLEDKA. Koledka [online]. [cit. 9.12.2016]. Dostupný na WWW: http://koledka.blog.cz/1510/3