Jedno z nejsilnějších pout mezi lidmi

Dnes si tak trochu odpustím nějaké ty věci o lásce a o tom, co lidi pojí a o tom všem. Zkusím se na věc podívat z jiného úhlu pohledu.

To, že lidi pojí vždy něco společného, víme. Obvykle si každý představí něco fakt parádního, co ty lidi dokonale propojí a že si tím pádem nádherně rozumí a spojí je to, tím pádem mají si o čem povídat, co rozebírat a tak nějak i co dělat.

Však co, když ty lidi pojí to, že nemají rádi stejného a totéž člověka? Či ho přímo nesnáší?

Co Vy na to?

Já si myslím, že toto je jedno z nejsilnějších pout mezi lidmi, to když najdete někoho, kdo stejně tak nemá rád člověka, nebo lidi, které/ho nemáte rádi i Vy.

Není to náhodou takové jako potkat někoho spřízněného? Někoho, kdo má podobný názor jako Vy na toho člověka a tím pádem se můžete shodnout na tom, že toho člověka nemusíte a tím pádem se vzájemně spojit proti němu do opozice? (Pokračování textu…)

Když se chcete zbavit člověka, který o sobě tvrdí, že je šílenec

Aneb, když se do sporu zapletete s někým, kdo o sobě tvrdí, že je šílenec a tak trochu má pravdu, jelikož se velice nelidsky a bláznivě chová.

Prosím, dejme tomu, že fakt nelže v tom, že je to lidsky řečeno „šílenec“. Asi trochu ten chaos sám v sobě má a dejme tomu, že i ten svůj svět, kterému bezmezně věří. Prosím, dejme tomu.

Když si žije sám pro sebe a nikoho tím neotravuje tak potom prosím, nevadí mi takový člověk a budu ho respektovat. Však problémem pro mě je již to, když začne mít problém se mnou a začne mé osobě robit věci, které se mi nepáčí. A když začne překračovat moje hranice a nedokáže respektovat to, že já něco nemám ráda. (Pokračování textu…)

Když se musíte bránit a jen noblesa nestačí

Jako holka a dospívající mladá žena jsem byla učena to, že když se s někým nemusím, nebo někoho nemusím tak je nejlepší ho/ji ignorovat a vykašlat se na jakékoliv boje a spory.

Když jsem byla mladší skutečně jsem si to myslela, že toto je nejlepší taktika a nějaké řešení. Inu řešení i ne-řešení, nyní to tak vidím.

Spíše neřešení, které Vám nemusí přinést to co chcete a upřímně toto je jen pro hodně silné flegmatiky, čímž já nejsem.

Když Vám prostě někdo nesedne, nebo chcete s někým ukončit kontakt tak dle učené verze a raděné verze, která mi byla raděna po čas života tak jsem s tím člověkem měla přestat mluvit, přestat psát, vyhýbat se mu fyzicky a pokud to jinak nejde tak s ním mluvit pouze v nejnutnějších případech a nic víc nedělat, nijak ho nezarazit a to, že dělá něco co se mi nelíbí tak jen čekat, až ho to přejde a ignoorovat a ignorovat.

Upřímně ignorace je super. (Pokračování textu…)

O plačkách, které jen brečí

Nuže, upřesněme si to, jsou to lidé, kteří mají ve zvyku jen brečet a stěžovat si na to, jak jim lidé ubližují a jak je k nim život hrozně nefér a jak to mají v životě těžké.

Když jim povíte konstruktivní radu, či nějaké řešení tak začnou brečet, že to nedokážou a že je to na ně moc, že to prostě takhle nejde, že to není takhle jednoduché.

A že mají strašné „handikapy“ v životě a že mají spousty nevýhod v životě, jelikož ostatní lidé mají více „výhod a nadání“ atd.

A když na ně zakřičíte, že ať už s tím přestanou tak začnou bulet ještě víc, jelikož jste na ně „zlí“ a co tím sledujete, že takhle s nimi mluvíte, že si to nezaslouží.

Pak také to, že když se trochu odmlčíte od toho člověka tak pak bulí za to, že se s nim/ní nebavíte, že na něj/ni pečete a že se určitě už bavíte s někým jiným a oni zas bulí.

Když po nich chcete pravdu tak Vám ji nedají, jelikož Vás do toho přeci „nechtěli zatahovat“ a jelikož ta pravda je údajně tak neúnosná a tak strašná, protože ta pravda je údajně o tom, jak jste strašně týraní a utiskovaní.

Pak také to, že údajně byste pravdu neunesli, když ji sotva unesou oni a přitom samozřejmě brečí, jak je ta pravda strašná a že je za to určitě nebudete mít rádi – opět brečí.

Když jdete podle toho, co oni chcou a hrajete podle jejich scénáře tak jsou najednou čilý, usměvaví a najednou mají chuť do života a dle nich se dá všechno řešit, když jste na příjmu a jste tu pro ně tak jsou příjemní až až, div by Vás nespapkali láskou a přátelstvím.

Avšak, když už čas nemáte, nebo se věnujete jiným lidem, jiným činnostem, nebo si povídáte s někým tak opět – bulí, mají smutnou náladu a zas trpí životem, jak jsou na tom špatně a jak jim každý ubližuje. (Pokračování textu…)

Když nenávidíte svůj život a uchylujete se k paralelnímu

Taky jste se někdy setkali s tím, že ačkoliv jste vždy pro reálný život, reálné prožitky a pro vše reálné tak i přesto jste v tom svojem životu nebyli spokojeni?

Co když Váš život je zdánlivě pro ostatní dokonalý, naprosto šťastný, pro Vaše přátelé jste vzorem a jste pro ně ikonou toho, jak vypadá šťastný člověk a co vše má mít ve svém životě. A i celkově na rodinu, okolí a známé prostě působíte jako naprosto vyrovnaný a šťastný člověk, který prostě žije tak jak má a je tak šťastný a „bude postupovat“ životem tak, jak to společnost očekává.

Kdežto Vy uvnitř svého těla a z duše cítíte to, jak tuhle myšlenku a tenhle pocit doslova nenávidíte a tím pádem pak i postupně začínáte nenávidět i svůj život, jelikož je pro „oko lidí“ šťastný, ale už není šťastný pro Vás. (Pokračování textu…)

Když víte, že to není to pravé, ale přesto v tom setrváváte dál

Prostě a jednodušše si vybavte situaci, kdy se s někým bavíte, jste v dobrém přátelském duchu a rozpoložení, anebo ve vztahu.

Toho člověka po pár neshodách a „kixnutí“ jste poznali a poznáváte dál. Upřímně myslíte si o tom, že je to dost silné psycho s tím člověkem vycházet a víte, že by to bylo psychicky náročné, finančně náročné prakticky prostě šílené něco takového udržovat, však i přesto všechno tak to necháváte plynout dál. Sbíráte možná síly na to, říct si svůj názor a získat čas, však přesto zatím necítíte to, že byste to měli utnout definitivně.

Ano, ono se to zdá, že je to v pohodě a že spolu vycházíte a že dokážete být v klidu a za dobře, však prostě nejde to perspektivně nikam, nemá to budoucnost, nemá to vyhlídku, nemá to ani šanci, že by to dokázalo nějakým způsobem fungovat. (Pokračování textu…)

Když na Vašem názoru záleží

Aneb, když konečně po tom všem nerespektování, přehlížení a neptání se a dělání činů bez Vás o Vás.

Konečně když tomuto všemu je utrum, aspoň na zdánlivou chvíli a Vy jste si konečně vybojovali nějaký ten úctyhodnější post.

Konečně když někam vejdete a mezi těmi lidmi, kteří právě se rozhodovali a dělali vše o Vás bez Vás tak najednou se ptají, ptají se na Váš názor, na to jak mají něco řešit, na to, jak by se to líbilo Vám. (Pokračování textu…)

Nic v životě nemusím

Ve své podstatě ten název není ani tak od věci. Člověk si stále myslí, že v životě musí něco dělat, že musí zařídit to a to a že musí jít/jet tam a tam a že se musí postarat o to a to a že musí udělat nějaké změny, či pokroky.

Upřímně v životě opravdu nemusíte vůbec nic, jediné co musíte udělat je zemřít. Morbidní možná pro slabší povahy, ale já si myslím, že pravdy se bát člověk nemusí. Je tomu tak, vše co v životě člověk dělá je dobrovolné. Dobrovolně jíte, spíte, pracujete, chodíte někam, zařizujete a děláte činy pro lidi na kterých Vám záleží, děláte to vše dobrovolně a z vlastní vůle i když se Vám možná vědomě nechce, ale robíte to, jelikož to děláte pro něco dobrého, pro sebe, anebo s dobrým úmyslem, že to přinese něco co Vy chcete, nebo že to někomu přinese něco dobrého.

Ve své podstatě je tomu tak, že Vás vlastně nikdo a nic nemůže donutit do ničeho. Ano jsou případy, kdy byli lidé do něčeho donuceni, ano to já beru na vědomí i podvědomí a nezavrhuji to a také jsem i toho názoru, že leckdy Vás společnost, rodina, přátelé, či drahá polovička donutí do něčeho do čeho jste nechtěli jít, nebo co jste udělat nechtěli. Ano, také to chápu. (Pokračování textu…)

Když si lásku podmiňujeme…

Aneb, když lásku chceme jen dle sebe a svých představ a požadavků a zapomínáme na to, že ten druhý nemůže být dle představ, ale že to je také jen svobodná lidská bytost.

Když někoho milujeme a zamilujeme si tak jsme tak trochu opojení tím, kým je ta dotyčná osoba a chceme vše vědět o tom člověku, být s tím člověkem co nejvíce a učinit toho člověka šťastným.

Ano, prostě člověk když se zamiluje tak jedná takto a je u toho šťastný, jelikož ta láska mu dává doslova palivo do života, nepotřebuje tolik jíst, pít, spát, odpočívat, jede právě na tu lásku, což je hezké. Já když jsem zamilovaná tak funguji úplně luxusně, fakt minimálně spím, jen pár hodin a stále jsem odpočatá a cítím se skvěle, usmívám se jak sluníčko na každém kroku a na každého a i když někoho naštvu pohledem, tak se usmívám a je mi to jedno. Skoro nejím, nemám chuť k jídlu, živí mě ty pocity, emoce a city, takže toto velice dobře chápu. (Pokračování textu…)

Cokoliv udělám a řeknu tak se cítím špatně, je to běžné?

Už se Vám někdy stalo to, že kdykoliv jste mluvili s jedním konkrétním člověkem a vždy po jakémkoliv rozhovooru jste se cítili zle?

Ať už se řešilo cokoliv – dobré, špatné, neutrální téma tak vždy po skončení hovoru s takovým člověkem jste se cítili zle?

Máte tu zkušenost? Přijde Vám to běžné?

Upřímně já nevím, zda je to běžné a zda se to děje, vždy se mi to stávalo s člověkem, nebo s lidmi, kteří mě již delší dobu štvali, či jsem se v jejich přítomnosti necítila dobře a proto se mi to stávalo, pomohlo mi až to, že jsem se s nimi přestala bavit.

A až pak se mi stalo, že s člověkem se kterým jsem byla dlouhou dobu v dobrém a cítila jsem se dobře v komunikaci s tím člověkem tak po nějaké dlouhé době se najednou ve mně něco změnilo a to tím, že jsem se vždy po jakékoliv komunikaci s tím člověkem začala cítit špatně. Nevím proč, ať už jsem řekla něco špatného za což jsem se později omluvila, anebo jsem ani někdy neřekla nic, nebo nic špatného jen když jsem odkývala a vyslechla toho člověka tak vždy po té konverzaci jsem se cítila zle, že tomu člověku nějak ubližuji, netušila jsem jak a proč, ale vždy ty pocity u mě nastaly, nechápala jsem proč. (Pokračování textu…)