Celkem často potkávám ve svém životě lidi, kteří si neustále stěžují na co to, co v životě mají a dle toho jak to vyprávějí buď mé, nebo se to dozvím z vyprávění, anebo také z nepřímého poslechu náhodného člověka tak mi dochází, že tací lidé by snad nejraději neměli nic v životě a nechtěli by vůbec nic robit v životě.

To je samá stížnost na práci, na finance – jak je jich málo, na rodinu jak jsou otravní a co všechno po nich chtějí a když jim to neudělají tak, aby se z toho nepotentovali, na drahou polovičku jak buď má vše u hýždí, anebo je až moc vítravý a leze do soukromí.

Jsem takový posluchač, když cestuji, anebo když mi někdo vypráví o někom nebo rovnou o sobě.

Často je to jen stížnost a to, jak se mají v životě špatně a jak je to špatné.

A jak vůbec někoho obtěžuje chodit do práce.

Je to leckdy zajímavé. A já si tak říkám „ty jo se mnou se okolnosti až tak nemazlili a leckdy jsem prostě musela konat teď nebo nikdy a ani jsem si nestěžovala, byla jsem ráda, že jsem z toho skvěle vyvázla a měla jsem to, co jsem měla i když to nebylo nejlepší, ale bylo to a tehdy mi to hodně pomohlo a ani mě nenapadlo si stěžovat.“