Ať je to vidět

Ať se srdce chvějí, ať uši krásně naslouchají tomu všemu, ať oči krásně slzí dojetím, ať se to uvede do pohybu, ale ať všichni vidí, že to takhle má být.

Přiznávám si své chyby a nejvíc tu, že jsem se vůbec snažila být hodná a být v pohodě, když se mi nic nevrací a to že něco nebylo ok, nebylo až tak mou vinou. Já byla ze hry, ale nebyla to moje vina. To jsem pochopila. Ten rok, kdy jsem se od toho dění distancovala, když jsem žila pro sebe.

V tu chvíli jsem cítila, že dělám dobře. Po nějaké době, jsem vyměkla a začala si vyčítat, proč jsem se tehdy nekousla a nebyla hodná. Vyčítala jsem si, že jsem ztratila rok. Ale takhle to není, uvědomila jsem si, že následně můj restart byl dobrý a mělo to tak být. Nyní už to vidím ty posloupnosti a spojitosti, nemohlo to být jinak než jak to bylo. Tehdy to bylo rozhodnutí a teď je dobré rozhodnutí takové jaké činím.

(Pokračování textu…)

Asi je jednodušší to svést na někoho mladšího

Dívám, komunikuji, povídám, tvářím se, vím, že nic není dokonalé, ale vážně se snažím, aby aspoň v mých očích to tak na chvíli bylo. Abych na tu chvíli mohla říct, že zažívám šťastný okamžik a že jsem úplná.

Avšak, když se vaše přání týká více lidí tak je víc a víc nesplnitelné, jelikož každý žije sám sebe a kryje sám sebe a svoje záda.

Ano, potřásá ti rukou, jako když si jeho nejbližší přítel, ale to jen protože si myslí, že nic nevíš o těch špinavostech. A myslí si, že se to nikdy nedozvíš.

(Pokračování textu…)

Radilové a rejpalové

Ptají se mě, odpovídám. Jak si žiji v té krásné iluzi, že je to zajímá a myslí to se mnou dobře. A proto si nabíhám zas a zas.

To je samé „jak se máš, co je nového, co jinak, vše v pořádku, a už přemýšlíš o?“, jako super takových otázek, to se od pár nemluvících jedinců nedozvím za celou dobu přátelství. Avšak ok, snad je to opravdové. Nemůžu se však zbavit dojmu, že to není jen tak.

Když se mě zeptá jak se mám, odpovím vždy upřímně, řeknu upřímně co a jak a co se děje.

Když je odpověď kladná, optám se jeho/jí a dostanu též kladnou odpověď, že je všechno skvělé a super, že se to všechno dá.

Odpovím, že jsou nějaké problémy, nebo že jsem měla hodně práce. Dostanu odpověď, že on/ona taky, ať si nemyslím, že kmitá jak blázen a je toho moc. A taky ať si nemyslím, že je tohle všude.

Odpovím neutrálně, že je vše ok a nic se zvláštního neděje, tak rovněž dostanu odpověď, že je vše při starém.

(Pokračování textu…)

Sebevědomí a prostředí

Nepřemlouvej mě

Ať vypadá cokoliv a jakkoliv. Pořád jen řešit efekt, co a jak vypadá. Asi to je leckdy důležité, ale stále to řešit? Víte co, kašlu na to. Když jsem na kraji své osobní hranice, tak mi tato „ohleduplnost“ jde stranou a zakročím, tak jak cítím, abych ochránila sebe, nebo někoho jiného.

Lidé mají tendence strašně zneužít dobré charaktery lidí, což ostatně my všichni moc dobře víme. A vážně tu nechci krmit rozumy, že co jsem objevila, když je to jasné všem. Avšak jen aby opravdu všichni byli v obraze, tak lehce uvedu do děje.

Když jde o mě samotnou, tak mám nějaké své preference, názory, postoje, svědomí, sebevědomí, povahu, charakter, to co mě tvoří. Vím a chápu, že každý jsme nějaký, v tom je ta krása rozmanitosti na světě a naprosto to respektuji. Za poslední pár let jsem si uvědomila hodně věcí, které jsem dřív nerozdýchávala, nebo nechápala. Byla jsem dřív hodně svérázná, avšak asi to tak mělo být, takhle jsem prostě byla a dospívala.

(Pokračování textu…)

Fakt otravný

V konverzacích s lidmi si tak říkám, že mě jen tak něco nepřekvapí, ale vždy se najde nějaká ta perla, která se vytříbí a je to tu.

Narazím na něco pro mě nového, co mě zaujme. Nezaujme mě to v dobrém, ale v tom spíše bizárním slova smyslu.

Když se s někým bavíte, úplně v klidu, ono to tedy tak vypadá. Poznáváte se s tím člověkem, leccos jste si na sebe prozradili a řekli. Tak už považujete za ok, že už nemusíte řešit zda to ten člověk ví, nebo ne. Jenže ten člověk se po pár dnech na to samé zeptá zas. Tak si říkáte „to si ze mě dělá srandu“ odpovíte ale dodáte, že už jste odpovídali. Velká omluva, že to zapomněl. No tak ok ještě, se stane.

(Pokračování textu…)

Takovou mě vidíš v celé své podobě

Jako každý člověk jsem se též potýkala s otázkou toho, jestli jsem neměla být jiná. Ve smyslu jiná dcera, vnučka, kamarádka, známá, jestli jsem jen prostě neměla být jiná, povahově, vzhledově a charakterově. Proč jsem tak, jak jsem a proč vypadám tak jak vypadám, že kdybych třeba vypadala jinak, nebo byla povahově jiná, třeba bych některým lidem splnila jejich očekávání, nebo jejich představu, jejich ideál krásy, nebo jejich cíl.

Teď jak to píšu a čtu zároveň, vím že to zní hrozně hloupě, ale tato inspirace mi přišla takhle náhle po půlnoci před Vánoci a já prostě nevím proč tak náhle.

(Pokračování textu…)

Dvě rozdílné strany jedné tváře

Musím se srovnat a všechny ty myšlenky, které mi prolétly hlavou. Tak mě mrzí, že jsem částečně byla rozrušená, že zas budu zapomínat všechny ty ošklivosti, které bych si měla pamatovat, abych se poučila.

Psala jsem je, hodila do článku, abych si je pamatovala a neměla pokušení dělat jakože se nic nestalo, přejít to. Pak bych si zas nalítla a cítila se špatně nadále, nadále by někdo se mnou manipuloval, nebo by mi dával dezinfekci do srdce.

To je tak, když si to člověk odsmutní, zapomíná hrozně rychle a pak máte tendenci jet dál, jako kdyby nic a bavit se jako kdyby se nic nestalo. Jenže to je leckdy špatně, člověk se tak neposune dál a dává možnost tomu člověku, aby vám víc a nadále ubližoval. Jenže vy těžko něco takového ukončujete, protože rychle zapomínáte to zlé, co dělal.

(Pokračování textu…)

To už nepobírá moje kapacita

Už z toho opravdu nemám dobrý pocit a moje intuice křičí na poplach, ať toho nechám a vykašlu se na to.

Jsem nervózní, každým dnem a každou chvílí kdy si na to vzpomenu a co se kde šustne, tak já pozorním a možná se unáhluji ve svých reakcích, protože se jen strašně bojím, že to vše vyjde ve zlém na povrch.

Ztrácím sama v sobě stabilitu a i ve svém přesvědčení, protože tohle vše mi víc bere než dává. Tehdy když jsem se pro to rozhodla tak jsem byla šťastná, dalo mi to pocit radosti, ten pocit pro který žiji. A on byl moje radost, však jak to u radosti bývá tak je pomíjivá. Stejně jako tohle všechno, ale já si nestěžuji.

(Pokračování textu…)

Nemělo by se plýtvat časem, když miluješ

Nejapné poznámky, nevhodná kritika, kterou jsem ihned okomentovala rovněž tak. Sklapnul jsi, díky vesmíre za to. Už bych nesnesla dalšího kritika ve svém životě a nerada bych se zas obhajovala sama za sebe. Viděl jsi něco na internetu a ptáš se mě na to, vysvětluji, vidím, že asi chápeš, což je pro mě dobře. Nerada bych řešila hlouposti, které stejně nic nevytvoří.

Detaily nejsou podstatné, protože na co je řešit, když je to stejně minulost, kterou nezměníš.

Vždy když jsem se cítila šťastně a zamilovaně, tak přišel prudký pád a někdo mě brzy sesadil a utnul k zemi. Byla jsem pak zklamaná a nechtěla ho dlouho vidět, nebo rovnou utnout kontakt. Jenže těžko se loučíš s někým, koho máš rád.

(Pokračování textu…)