Co je skutečně láska?

Pocit, který táhne dolů

Takový ten pocit, když Vám sice život plyne a plyne tak, že si nemůžete stěžovat, však stejně stačí pár srdceryvných momentů, pár výtek, pár výčitek, pár ošklivých slov a párkrát se zklamat v jedné osobě a i to stačí k tomu, abyste cítili ten neopomenutelný pocit tíživosti a toho, že pociťujete smutek.

Ani ne tak sami ze sebe, ale z toho dotyčného člověka.

Svůj život cítíte, že jde správným směrem a odvíjí se všechno tak, jak si přejete. Práce vychází na ruku, kšefty jsou a nadále se hrnou, lidé Vás mají rádi, respektují Vás, přátelé s Vámi komunikují a trávíte s nimi čas, v rodině je to v pohodě tak že můžete říci, že jste spokojeni, zdraví jste, celkem i oblíbení jste, lidé Vás sami oslovují, ptají se jak jste to dokázali. Jsou u vytržení jen když projedete kolem jejich města, kde bydlí, nebo když náhodou zjistí, že tam v jejich okolí jste tak jsou u vytržení a nejraději by Vás potkali a snesli Vám modré z nebe. (Pokračování textu…)

Tušení, které se zhmotní a nelze na to zapomenout

Ano, většina lidí a možná i každý to leckdy zažil, že něco dlouhou dobu tušil. Trápilo Vás to, že jste to tušili, však jste neměli jediný důkaz na to, abyste to prokázali a tak vás to dlouho trápí a trápí. Však je to bez konce, jelikož nemáte reálný důkaz na to, abystě prokázali své tušení a intutivní cítění, že je pravdivé a oprávněné.

Po čase to přehlížíte, dáváte to stranou a řeknete si, že asi bude lepší to nechat být, starat se o sebe a pokud nemáte důkaz tak to přestat sám v sobě řešit, trápit se tím. Prostě to přenechat životu a svému osudu. Pokud je to pravdivé, vyjde to na povrch, pokud ne, nebyl důvod se trápit.

Však ono to necháte volně životu a ono to na povrch ta pravda přijde a potvrdí se Vám Vaše tušení, intuice a tak nějak vše a dokonce se dozvíte, že od doby, co jste to začali pociťovat, prvotní intuitivní pocity a prvotní tušení tak od té doby tomu tak bylo. (Pokračování textu…)

Získala jsem na všechno dostatek času a za to děkuji

Protahující se situace bez konce, stagnující okolnosti, anebo jen když máte pocit, že něco neubíhá, neposouvá se a stále to tak nějak stojí na místě beze změny.

Situace, která vlastně pro všechny okolo byla jen možnou zátěží, ačkoliv se týkala jen Vás a Vy ji však nevnímáte jako nepřítele, nebo něco co by Vás zatížilo. Naopak pro Vás to bylo takovým i darem a velmi dobrou lekcí do života, která naučila a dala toho hodně pozitivního.

Díky tomu, že se něco protahovalo, stálo to, stagnovalo to a bylo to takříkajím „mrtvé“ a bez postupu tak ono i to nekonečné čekání rozřešení, na nějaký verdikt mělo něco do sebe a mělo svou světlou stránku, která mi vlastně dala ze všeho nejvíc a pomohla mi v životě.

Tím, jak se vše protahovalo mi to dalo čas. (Pokračování textu…)

Uklidňují efekt

Už od dob kartařiny mi často lidé říkávali, že je vždy dokážu uklidnit a to ani ne tak, že bych uměla uklidňovat, nebo že bych jim říkávala uklidňující věty, či slova, ale údajně už jen tou mou přítomností, nebo tím, že si se mnou mohli popovídat o čemkoliv, nebo o tom problému, který je trápil.

Nechápala jsem jak já jen tím, že jsem, nebo s někým povídám můžu uklidnit. To jsem si říkala „To snad mám na to ksicht?“. A nejspíše asi ano, nebo netuším.

Časem jsem na toto téma natrefila s mou velmi blízkou kamarádkou, která mi rovněž řekla, že ji to tak připadá, že ona i já máme takový obličej dělaný na to, že lidi uklidňujeme a že se nám každý svěřuje sám od sebe, nebo zrovna nám říkají ty své problémy a bolístky na srdíčku.

Je to zajímavé, však konečně jsem takhle se s někým mohla shodnout na tom, zda tomu tak je a proč to na nás obou ti lidé vidí. Nevím, asi pozitivní aura, či co, netuším. Asi někteří lidé jsou na to tak dělání, či na to vyloženě opravdu mají obličej, či to ti lidé vycítí ten klid a proto se tak hrnou a chtějí také pocítit aspoň na chvíli ten klid, když sami od sebe ve vlastním životě ho nemají. (Pokračování textu…)

Potřebovala jsem důvod…

Tak nějak, když už dlouho něco cítím, jak od srdce tak intuitivně tak si říkám, že je to tak správné. Je a to určitě.

Běhá mi tak hlavou spousty různých myšlenek o tom, zda si to nerozmyslet a zda je to ten správný tah v mém životě, zda to vůbec pomůže mě a mé třepetavé duši, klidné náladě, nerozhodné povaze a odhodlanému srdci.

Vždy tak trochu člověk pochybuje sám nad sebou a někdy, když mám mluvit sama za sebe tak nad svými plány, i když ty cítím intuitivně tak intenzivně, že si říkám, že se to mýlit ani nemůže.

Ano, už dlouho cítím takový svůj utajný malý plán, který dosavadně překope můj život a změní ho úplně naruby, ale tak co, je to plán, jako kterýkoliv jiný.

Nechci však, aby to bylo něco, co mi vydrží pouze chvíli a já pak nechci být donucena do toho, abych musela přilézt k tomu od koho utíkám. Nechci, aby mě ta situace a nepromakanost mého plánu dovedla k tomu, že bych dopadla ještě hůř a byla nešťastná. (Pokračování textu…)

Když se muž bojí přijít na setkání se ženou

Možná si trochu rýpnu a možná si někdo sáhne do svědomí a možná taky vyjde pravda najevo, že nejsou ženy vždy ty, které odmítají nebo nepřicházejí na domluvené schůzky, anebo že nepíšou první.

Pokusím se tímto tak trochu vrhnout jiný úhel pohledu na tyto mýty a ukázat, že ne zdaleka každá žena není ta, která by neuměla napsat první, pozvat, zajímat se a přátelit se, robit první kroky a zvát na setkání.

Poslední dobou opravdu nechápu, jak se neustále na internetu propírá a hodně lidí si stěžuje na to, že ženským se „musím vnucovat a uhánět je“ jinak z toho nemáš nic, že žádná neumí napsat první, nebo že se nezajímá, nebo že se „musíš ptát na každou ptákárnu“ a ani tak to není jisté zda bude mít zájem Tě vidět. A už vůbec nechápu, proč si ještě víc lidí stěžuje na to, že ženy nechodí na domluvená setkání a nepřijímají pozvání ven. Nechápu to proč se to vrhá jenom na ženy.

Ano, každý má právo jak odmítnout tak i přijmout se s někým bavit tak i nebavit, scházet se, či nescházet. Avšak bych toto špatné světlo nevrhala jen na ženy. Z vlastních zkušeností mohu říci to, že muži nemají ženám vůbec co vyčítat. (Pokračování textu…)

Astrální kecálkové

Dříve trápení, nyní velebení

Nyní s odstupem dlouhých měsíců a času vidím jisté souvislosti a ponaučení z tehdejšího trápení v minulosti.

Když to tak vezmu tak když jsem se v minulost trápila pro něco a nemohla toho dosáhnout, nebo nemohla jsem uklidnit situaci, ačkoliv jsem to tak strašně chtěla, tak to nešlo tehdy.

Nebo jsem si strašně moc přála, aby se mi vrátilo postavení a věhlas, avšak nešlo mi to. Chtěla jsem, aby určití lidé mi přestali ubližovat a činit činy, které mě zraňovaly. Přála jsem si moc, aby se někteří lidé raději nebavili, z mých vlastních obav, aby se nešířily pomluvy na mou osobu, nebo se nerozšířilo citlivé info na mou osobu.

Tak moc jsem si přála, aby mi určití lidé byli více volní než tehdy kdysi, když mi na nich záleželo a měla jsem je ráda. Trápilo mě to, když se mé dobré skutky nedočkaly pochvaly, anebo poděkování. Anebo třeba to, že mě lidé nechávali vycukávat v nejistotě, jen asi pro své osobní potěšení. Anebo úmyslně robili činy o kterých věděli, že určitě si mou náklonnost nezískají, avšak přesto je urobili, protože chtěli mě donutit do ponižujících situací, které si chtěli vynutit. Avšak díky Bohu, Vesmíru a andělům se jim to nepovedlo, pouze učinily nejapné a trapné pokusy, ale výsledku z mé strany se jim nedostalo. (Pokračování textu…)

Některé věci jdou pomalu a některé jdou sešupem

Asi tak jako každého někdy udivovalo tak mě udivuje každým dnem na životě ta rozmanitost.

A nikoliv v tom, že by mě každým dnes naštval někdo jiný, jak se říká, to nikoliv, však udivuje mě na životě ta rozmanitost, že některé věci, či situace se v životě ne a ne udát, či jdou hodně pomalým krokem a člověk je i rád za každý posun v ději, či v té situaci. A některé věci jdou až neuvěřitelně rychle, aneb takovým sešupem.

Ani nevíte jak se to stalo, avšak stane se to a Vy jednáte s tím, co přilítlo.

Dříve jsem si myslela, že se to dá ovlivnit, že mohu ovlivnit to zda něco řeším, či dělám pomalu tak tím zákonitě to půjde i pomalu. Avšak spíše jsem se setkala s nátlakem, abych jako mákla na tom.

A když jsem si potom myslela, že když budu vše řešit a dělat hned tak tím pádem to budu mít rychle vyřešeno, odděláno a tím pádem i věci se budou rychleji míhat a postupovat.

Avšak došla jsem k tomu, že tím víc se děj věcí prodlužoval, tím spíše jsem musela na něco, či někoho čekat a leckdy ani to, že jsem řešila hned nebylo mi prospěšné, leckdy zbytečné. (Pokračování textu…)