Někteří lidé si nevidí do pusy
Dnešním článkem tak trochu zavzpomínám na dobu karantény, která zde na území ČR byla po nějakou dobu a vlivem toho hodně lidí zůstalo bez práce, nebo momentálně doma bez pracovní náplně dne.
Pamatuji si velmi živě, ještě než nějaká karanténa byla a než nějaký virus vůbec přišel tak se mě někteří lidé neustále až otravně ptali „Proč nemáš volno? Vem si někdy volno? Kdy budeš mít dovolenou? Mě by to nebavilo tam chodit furt, já bych chtěl volno.“
Odpovídala jsem popravdě, že to tak v práci prostě je zavedené a že je to tak rozvržené, že pokud nebude nutné z jiných důvodů, abych byla v práci ještě víc, tak to tak bude fungovat a nic se měnit nebude.
(Pokračování textu…)Vzpomínka dojme
Ano, jsem typ člověka, který svou minulost nechává být a žije přítomností. Pokud je možno, tak svou minulost nevytahuji, pokud tedy nemá sloužit dobrému účelu jako špatný příklad pro někoho, nebo použít to tak, abych někoho podpořila, že vždy může být i hůř, nebo jako příklad s čím jsem se setkala já.
Pokud prostě minulost mi nemá posloužit nebo někomu jinému jako dobrý příklad, nebo jako něco dobrého do komunikace, tak ji nevytahuji, nemyslím na to a žiji dál.
Každý z nás má určitě své strašáky minulosti, které nerad rozebírá, nebo které nerad někde uveřejňuje, čemuž rozumím. Ale já jsem právě ten typ, který to klidně i řekne, tak jak to je. Někdy si tak říkám, když bych to zestručnila, tak by to nebyla taková otevřená rána, jako když to právě otevřu moc a všechno vypovídám tak, jak bylo na spousty minut, tak pak mě to akorát zas zasáhne, vrátí se mi vzpomínka na to a dojme mě to. Přitom je to třeba několik let stará věc, která už není realitou, ale jak se rozpovídám, nebo se do toho ponořím a vyprávím, tak se mi to vrátí a rozesmutní mi to náladu.
(Pokračování textu…)Netrefím se do nálady
Ani za tu dlouhatánskou dobu, co tě znám, nedokážu s velkou přesností určit tvou momentálně náladu a rozpoložení. Asi jen málo vnímám, nebo mám nedostatky, ale prostě to nedokážu vždy konkrétně určit. Nevím, pokaždé je to jiné. Své skutečné emoce skrýváš a vždy tomu tak bylo. Neznám člověka, který by se v Tobě vyznal.
Jednám tak, jak cítím, otevřeně a upřímně jako vždy, je mi to zvykem a tradicí. A nikdy se za to stydět nebudu, protože taková já jsem.
Avšak i když se i přes má úskalí nebo špatné nálady, nebo někdy se prostě člověk cítí naštvaně, zle, nekomfortně, nesvůj, zklamaně, smutně a tak nějak všelijak, tak jsem se vždy snažila se chovat ohleduplně a i když se mi kolikrát ani nechtělo a i přes mou intuici, když cítím, že se něco v Tobě odehrává, tak těžko říct co.
(Pokračování textu…)Co zastáváš za názor?
Jednou tak, podruhé onak a potřetí je to zas a jinak, po čtvrté zastáváš to, co si předtím odsuzoval a po páté, že se ještě vůbec ptám uznáváš i tu největší maličkost, kterou si na lidech odsuzoval.
Mám pokračovat?
Řeknu názor svůj a hned mě vidíš extremisticky, jako kdybych byla fanatik. Ukáži na příkladu.
Říkám svůj názor, že mám ráda hudbu, kdykoliv a kdekoliv a hned jsem dle tebe fanatik, který s hudbou spí a dělá vše a i přes setkání s někým údajně mám hudbu. Hned extrém, přitom je pravda, že neposlouchám hudbu úplně nonstop, mám i den, kdy si hudbu ani nepustím, protože mě žádná nezaujala.
Řeknu názor, že mám ráda lidi, kteří jsou vnímaví a pamatují si to, co jim člověk řekne. A hned jsem vyobrazená jako osoba, která si do života přitahuje stalkerující=pronásledující mě lidi.
To je extrém, takhle jsem to totiž v původním názoru nemyslela, ale hned to tak dle tebe vypadá.
Mám ráda introvertní muže, kteří nemají zkušenosti se ženami. A jsem vyobrazená jako osoba, která vybírá ty nejhorší případy ze života u kterých je hned na první pohled a pár větách poznat proč jsou sami a bez zkušeností celou tu dobu.
(Pokračování textu…)Aktivně
Když je stále co dělat, když má člověk aktivity, když má člověk naplněný život, tak obvykle není čas řešit hlouposti okolo. Není čas řešit zbytečnosti, které se stejně vyřeší za pochodu života. Není čas neustále něco rozebírat proč co a jak bylo a proč co se jak stalo, prostě není, žije se, plyne to.
Neustále se vracet, co kdo komu řekl, jak to dopadlo, co se stalo a už není, není na to čas. Řešit, kdo se jak zatvářil a kdo co kde napsal, vážně je to tak důležité?
Stejně se na tom ve většině případů nic moc nevyřeší, jen to samé dokola. Někteří lidé se v tom patlají záměrně, protože stále chtějí mít téma k řešení, neumí prostě vypnout mysl a dělat něco, co je baví, nebo něco, co by je zabavilo mnohem produktivnějším způsobem.
Kdo nemá co dělat, co by ho bavilo, nebo něco co by jej naplňovalo, tak se právě hrabe v takových těch maličkostech, hloupostech tohoto typu a neustále to řeší, pitvá se v tom, někdy se i sebe-lituje, lituje ostatní, řeší dopodrobna všechno a tak dokola. Přitom mu uniká celá pointa volného času a tom v tom, že se může věnovat tomu, co ho baví, nebo co ho bude těšit a nemusí plýtvat energii na něco, co stejně tím nic nevyřeší.
(Pokračování textu…)Připomenu ti to, až budeš nadávat
Prostě lidem se nedá zavděčit natrvalo. Vždy jsou spokojení jen na chvilku, možná tak na týden, či dva a pak začnou vyvádět, že nemají zas něco jiného. Tak to prostě je.
Je to hezky vidět v životě.
Lidi dostanou, to po čem brečí hodně dlouho a když to dostanou, tak dělají chytré, jak si to zaslouží a jak to konečně dostali, no ještě uběhne chvilka a už se bouří, že chtějí něco jiného, že takhle je to na lejno.
A takhle to chodí stále a stále dokola.
Říkáš mi, jak to nenávidíš a jak se kvůli tomu hádáme. Neustále naschvály, nechuť, otrávenost, věčně negativní nálada, věčně něco špatně, chybí ti údajně chvilka klidu.
(Pokračování textu…)Štěstí bez vnějšího přičinění
Člověk neustále něco shání, něco neustále popohání, nebo dohání, jen pro to, aby se cítil šťastně. Sleduje vnější vlivy a okolnosti. Protože se stále zdá, že je nepříznivě na cokoliv, na něco co člověk chce, protože pořád se to zdá, že není „vhodná doba“.
Ale ono tohle všechno s prominutím k čertu s tím. Všechno tohle jsou jen hlouposti v hlavě. Na štěstí neexistuje vhodná doba, štěstí prostě je, anebo není. Nic mezi tím.
K čertu s těmi kecy typu, že jednoho dne budu šťastný a jednoho dne bude správná příležitost. Není to pravda. Kdy jindy být šťastný než zrovna teď?
(Pokračování textu…)Není to nutné
Návrh, diskuze, popovídání, proč by to nešlo? O čemkoliv, co se dá, jaký byl den, jaká byla noc, co je nového, co za den člověk dělá. Je to skvělé a fajn, něco se navrhne i z mé iniciativy, avšak po chvilce vidím, že to tak trochu není v mých silách. Tak je mi to líto a tak trochu doufám, že se to přejde v konverzaci do ztracena. Vím, že to není ideální způsob, ale přeci způsob.
Jenže já to ano nemusím tutlat, je fajn vidět, že druhá strana to sama od sebe pochopí, že zrovna v tuto dobu to není ideální a že to třeba bude realizovatelné jindy. Ty brďo, to se mi už dlouho nestalo, ale je to skvělý pocit, abych pravdu řekla.
(Pokračování textu…)
Vlasy
Více informací 
Více informací 
Více informací na
Více informací na.
