Nejsem převozník

Na úvod na vysvětlenou, kdo je převozníkem a jak takový pojem chápat odkážu na pana Casanovu.

Možná to bude znít drze, ostře a přímočaře tak, že se s někým nemažu a s ničím nemažu, ale asi fakt ne.

Asi každý z nás máme věci přes které prostě nejede vlak a přes které se nepřeneseme a ačkoliv je člověk hodný, milý, ohleduplný a to všechno, tak opravdu to „všechno“ nelze jen přejít, tolerovat a brát, že je to ok, když to není ok.

Nemám nic proti lidem, kteří mají nějakou minulost, ať už dobrou nebo ošklivou, protože každý z nás nějakou minulost má. Respektuji, vyslechnu, dokážu leccos tolerovat, vím, že život není jednoduchý a hodně lidí si naběhne, učí se, zklame se a tak dále. To prostě patří k životu a málokdo je z nás takový ten šťastlivec, který ihned jako první lásku pozná tu pravou nebo toho pravého. Takové šťastná náhoda nevím jestli se stala, neznám takového člověka, který by to tak měl a ti které jsem znala, tak těm to nedopadlo šťastně a už mají jinde své životy. Takže pro mě za mě tohle patří jen do romantického filmu, ale není to z praxe.

(Pokračování textu…)

Milovat i přes neopětování

Když se člověk zamiluje tak nevidí téměř nic jiného než milovanou osobu. Tak to obvykle je a ze začátku neustále. Když se já zamiluji, tak je to takové to bláznivé zamilování, když se mi nechce spát, nechce jíst a jsem plně nabitá energií a vše dělám pro milovanou osobu, protože jsem vnitřně tak nadopovaná, že mi přijde jako kdybych žádné existenční potřeby neměla. Proto spím co nejméně a vstávám úplně nabitá a i když mi pak tělo vypovídá službu, tak to jakože necítím, protože mě pohání ta láska. Je to pro mě jako adrenalin, nebo nějaký vnitřní nakopávač a neustále toužím to zažívat znovu a znovu.

Ale tak jasné, je to jen můj dojem, proto pak když mě ten člověk zklame, nebo rozbrečí proto pak na mě padne únava a tělo mi vrátí to, že jsem tolik nespala a nejedla.

Nechci tady kázat jak má takové zamilování vypadat, každý kdo se zamiluje tak miluje jinak a je to výjimečné. Každý miluje svým způsobem a to je krásné, co někdo vykládá jako strašné pro někoho jiného je k sežrání a tak.

(Pokračování textu…)

Šťastné uvědomění

Uvědomit si něco po čase nemusí být vždy jen něco negativního. Sice je fakt, že většinou si člověk uvědomí pozdě to hezké, když už je pozdě, když už to nemá. A většinou se uvědomění týká negativních věcí v životě, tudíž většinou to bereme jako takové i prozření toho, co jsme dříve neregistrovali. Avšak dnes odhodím negace stranou a podívám se na to z pozitivního hlediska. Ostatně pozitivní stránka života je mi bližší.

Řekněme to tak, že si žijete svůj život a najednou vidíte příběh, či vyprávění něčí o tom, co je velmi blízké a podobné tomu, co jste sami zažili a dlouhou dobu se to vleklo. Slyšíte to a hltáte to, protože vás to zajímá, je vám to totiž blízké, vašemu srdci blízké. Sice je to již dlouho za vámi a je to vyřešená věc, avšak člověk je tvor zvědavý a když vidí, nebo slyší někoho, kdo zažil něco podobného tak obvykle to chce vědět a zajímá ho to.

Nejsem výjimkou.

(Pokračování textu…)

Když lidé neví

Většinou každý z nás má své životní priority v životě, každý to nějak má seřazené. A což respektuji. Někdo má na prvním místě to a druhý zas tamto a to tak je.

Nic proti tomu, vážím si lidí, kteří ví co v životě chtějí a co je jejich priorita a dokáží si za tím jít, nebo vám to dají najevo.

Respektuji, protože vím na čem jsem a co od takových lidí můžu čekat. Však je taky spousta lidí, kteří ani neví, co je jejich prioritou a hrajou to na všechny strany tak, že si jakože na všechno dělají čas, ale přitom si nedělají čas na nic a nikoho. A tím neříkám, že musí nutně jít o lháře a podvodníka to nemusí být zrovna ten případ. To na co dnes narážím je spíše nevědomé chování toho člověka.

To je prostě typ člověka, který jakože chce si na Vás čas udělat a slibuje hory dole o tom, co Vám všechno dá a přitom když dojde na reálné setkání, nebo na tu realizaci těch slibů, tak najednou z toho není nic, najednou je strašně vytížen, zaneprázdněn a najednou prostě je to fuč.

(Pokračování textu…)

Jak přijímat velký strach – je normální se bát

Rány se nezahojí tím, že se budou připomínat

Myslím si, že každý z nás má v sobě nějaká témata, nebo nějakou věc, která je pro něj bolavá, kterou ještě nemá v sobě zpracovanou, nebo která ho prostě bolí z nějakého důvodu.

Nějakou tu tajnou bolavou schránku přání, která se nesplnila.

Může to být cokoliv, může to být něco z minulost, co vás bolí co se stalo a zatím necítíte, že byste o tom dokázali v pohodě mluvit, může to být nějaká osoba se kterou máte spjato z dřívějška a jen zmínka o něm/ní bolí, může to být prozatím nesplněné přání po kterém prahnete, ale zatím to mít splněné nemůžete, nebo nemáte, nebo to může být současný problém, který člověk nechce zveřejňovat a povídat na potkání.

(Pokračování textu…)

Věřím, že jsi rád druhá část

Pokračování článku.

Nu a s touto logikou, kterou jsem zmiňovala v předchozím článku, tak s tím to dnešní lidi vedou.

Já jakožto člověk činu, to naprosto nechápu.

Přitom na tom člověku vidím, že je rád a jak mu svítí oči, při konverzaci, jak se nechá vést, je rád a všechno je super, jen prostě sám od sebe nic neprojeví, nebo není nedočkaví, není natěšený, nic z tohoto.

Nic z toho, z čeho by se mělo něco krásného budovat. Nevidím spolupráci, jen se nechávat dobývat a uhánět.

(Pokračování textu…)

Vše nestihnu v jeden den

Někdy si toho na sebe nakládám víc než dokážu stihnout, vyřešit, nebo zařídit. Někdy prostě mi přijde, že se ty aktivity a povinnosti nakupí, že nevím co dřív.

Jsem taková, že se nabídnu téměř ve všem, že dokážu udělat, zařídit, zapracovat a tak dál. Jenže ono pak někdy mě čas zastaví v tom, ať si nemyslím, že dokážu všechno stihnout. Prostě nestihnu.

Jsem jen člověk a když to prostě v mých lidských silách není možné stihnout, tak to nestihnu. Dobře mě to zastaví, protože si uvědomím, že nemůžu spasit a zachránit všechno. Možná někomu tento vytížený styl vyhovuje a nic proti tomu nemám, já tak žiji často, nebo alespoň se tak chovám, přitom vím, že mi tlak a nátlak na mě nevyhovuje.

(Pokračování textu…)

Pasivně, agresivně, nebo asertivně? Co z toho?

Komunikace nás provází odjakživa, ať jsme kdekoliv. Ať je nám 10, 20, nebo 50 vždy bychom měli komunikovat, dorozumívat se.

Komunikovat se učíme již jako malé děti a celý život to používáme. Vždy je čemu se učit, protože doba a život plyne a to jak se komunikovalo dříve v historii, již nyní nemusí být aktuální a srozumitelné.

Máme několik typů komunikace, nelze samozřejmě všechny lidi zaškatulkovat do třech chlívků, avšak můžeme si to primárně rozdělit pro lepší nastínění situací a příkladů.

Každý z nás se určitě setkal s agresivním typem chování. Určitě jste zažili, když jste někam přišli a obsluha, či člověk za přepážkou, či v kanceláři byl neochotný, mluvil s vámi povýšeně, jako kdybyste ho obtěžovali a nechtěl vám vyjít vstříc, anebo vás odbyl.

Nebo když jste někde na úřadě něco potřebovali zařídit a ten dotyčný člověk v kanceláři vám vynadal, že něco nemáte, nebo že zdržujete. Asi každý to známe.

Takových lidí, kteří se takhle chovají jich je mraky.

Lidé, kteří komunikují agresivně vždy prosazují své zájmy, své názory, jsou tak trochu egoisti a vyhoví vám jen v případě, že jim se to hodí, nebo že oni mají čas, nebo že z toho budou mít prospěch nebo něco dobrého.

(Pokračování textu…)

Věřím, že jsi rád

A to proto, že je krásné mít někoho, kdo ti rozumí a mít někoho k sobě, nebýt tak úplně sám. Nebýt sám na všechno a sám proti všem.

Je to skvělý pocit se cítit milován a moci se vypovídat, svěřit se a najít někoho, při kom můžeš přemýšlet nahlas.

Že ano? Věřím, že bys mi dal za pravdu.

Vím, jak krásné to je a líbí se mi to moc. A taky věřím, že potřebuješ zažít, potřebuješ to vidět, ale jen pokud ty sám chceš.

Důvěra, přátelství, klid, spolehlivost, láska, opojení, euforie, přemýšlet nahlas, smát se, usmívat se, povídat o čemkoliv, pochlubit se, ale i prásknout na sebe něco tajného, však není čeho se bát. To jsou všechny krásné aspekty. Každému člověku přeji zažít, aby poznal a byl s tím člověkem, který ho má upřímně rád a je tu pro něj.

(Pokračování textu…)