Chce to klidnou hlavu

Útočí to ze všech stran.

Řve to okolo Vás, co se ještě „o sobě“ nedozvím? Samé ošklivosti, urážky, nadávky, urážení mého okolí, přátel, známých, mých preferencí, způsobů a mého rozhodování.

Co bude dál?

Ticho, narážky, náznaky, nejapné poznámky, nejapné otázky na mou osobu. Když řeknu ne, tak mě nechá pár hodin v klidu a pak zas to samé dokola, asi čeká na jinou odpověď? Nebo, že si to snad nebudu pamatovat a odpovím jinak? Cha cha, bavím se a směji se.

Nucení do něčeho na co jsem rázně řekla ne. Vynucování pozornost, neustálé uhánění, když nejsem k dispozici tak nesčetně telefonátu a prosbou o kontakt. Přitom, já zrovna fakt něco dělám a nemám čas být nonstop písemně k dispozici, což je normální. Písemně „machr a borec“, který nutí, přemlouvá, neustále se ptá na to samé, uhání, nenechá klid, otravuje. Osobně zakomplexovaný člověk, který se vám ani nepodívá do očí. Na jakoukoliv vaší běžnou otázku odpoví jedním slovem, nebo hmm. A když se zeptáte co a jak má rád a jak co chce tak odpověď je, že záleží na Vás.

Tak co to je? Přetvářka na n-tou, že?

(Pokračování textu…)

Šlo to říct slušně

Můj záměr nebyl škodný, ani zlý, podvodný, či zákeřný. Nic z toho to nebylo. Jen prostě nedokážu některým lidem říct ne, ačkoliv by se to slušelo.

Prostě jen jsem někdy moc hodná a otevřená lidem. Možná prostě jen nedokážu odhadnout, co je dobré a co špatné.

Ale rozhodně nejsem zlá vědomě.

Leckdy člověk udělá chybu, nebo udělá něco, co se druhému nemusí líbit. Ok, v pořádku stane se. Chápu, že nemůžu se trefit do vkusu, či nálady a můžu se zmýlit. Beru a proto to ráda napravím, tak aby to v pohodě bylo.

Avšak když tu chybu udělám tak bohatě postačí mi to říct stručně a jasně, že takhle ne a hlavně slušně s citem.

(Pokračování textu…)

Věci, které nezveřejňuji

Hodně lidem na mě vrtá hlavou dost věcí, ostatně to je normální a nedivím se.

Ale tak určitě lidé pochopí tu vědět, že určitě všechno nezveřejňuji v článcích. Ačkoliv si někteří domýšlivci myslí, že ano a že dokonale poznají úplně všechno, tak je zklamu, mýlíte se.

Všechno do článků nedávám, leckdy se vyhýbám v článcích konkrétním situacím, které se staly. Je to tak lepší, pro můj osobní klid a bezpečí. A taky hlavně pro to, aby si někteří lidé nezačali vše, co si přečtou v článku brát osobně a konfrontovat mě s tím. Já už totiž vážně nevím, co mám na ty domýšlivé zprávy pořád odpovídat, nevím.

Jsou věci, které by se neměli zveřejňovat normálně tak i hlavně v tvorbě a to si myslím, že je výše příjmu, rodinný stav, sexuální život a rodinné vztahy mezi členy rodiny.

Ačkoliv je pravda, že někdy i s těmito tématy v článcích koketuji, tak nikdy o nich nenapíši vyloženě napřímo, jak se to má.

(Pokračování textu…)

Úspěch léčí

Ano, ano a ano

Ano, ano, ano prostě tisíckrát ano. Na tenhle okamžik jsem čekala a přála sis jej celou dobu. Den, kdy se konečně dozvím nádhernou a pozitivní zprávu a všechny obavy, strachy a nejistota se rozplynou v prach minulosti a bude to jen možná, tak nějaká jedna ze vzpomínek.

Když už ani člověk nedoufá, že se může něco prolomit, zlepšit a změnit k lepšímu.

A ono to najednou přijde, ani nevíš jak, prostě to přijde a ty se v telefonu dozvíš tu radostnou novinu a cítíš radost jako dítě.

Navazuji tímto článkem na předchozí – Klacky pod nohy za co? a věci které nelze ovlivnit.

(Pokračování textu…)

Vynucená autorita

Jak to tak vidím, poslouchám, zažívám na vlastní kůži a na vlastní uši. Čím dál víc slyším o tom, jak se někdo, kdo má vztah chová tak, že druhého vyslýchá, chce vědět o každém kroku, o tom s kým se přesně baví a v jakém tématu a duchu, hlídat toho druhého, zakazovat mu, nutit ho se hlásit, nutit ho jednat tak, jak ten člověk řekne, vyřešit to co je mu nakázáno, snášet křik, snášet jednostrannou hádku, snášet věčnou kritiku, omlouvat se i za to, co nemohl ovlivnit.

Nebo třeba být hodný a stále se za něco omlouvat, že není lepší. Být, jako pes na řetězu a ještě si to nechat líbit.

Chci tedy spíše poukázat na toho člověka, který si to takhle v tom vztahu vynucuje, aby bylo po jeho/jejím.

Jak to tak slyším, říkám si „co to je za chování a za přístup k tomu druhému?“ „Takhle se někteří lidi chovají ke své milované osobě?“ Divím se, co je vše možné. Když to mám nastavené úplně jinak a milovanou osobu považuji za prioritu, starám se a pečuji o toho člověka, tak takové chování nedokážu pochopit.

(Pokračování textu…)

Je mi fuk, co a jak vypadá

Žiji, tvořím, miluji a žiji život dle sebe, dle svých představ a jdu si za svými vytyčenými cíli. Dělám to, co mě baví. Každý den je něco, za co jsem vděčná a jsem za to ráda, že to tak je. I přes to, že život bývá kostrbatě těžší, tak můžu říct, že jsem šťastná.

Stále se opakuje jedna a ta samá věc, napíšu článek o zadostiučinění, nebo trochu negativní, nebo o tom, co se komu jak stalo, nebo co se mě stalo a co nepříjemné bylo a tak. Lidi si to přečtou a řeší, jak ten článek vypadá a pak mě kontaktují a sdělují mi své scénáře co a jak mohlo být a co mě k tomu a jak vedlo a jak vypadám.

A takhle je to dokola a dokola. Já si tak říkám, kdyby ten článek byl tak špatný, tak proč by byl tak čtený a měl takovou návštěvnost? Zrovna takovéto články, buď depresivní, velmi osobní, zadostiučinění, špatná karma, špatná zkušenost, něco negativního, nebo co se komu stalo, jako paradoxně mají největší čtenost oproti krásným neubližujícím článkům, které jsou třeba o lásce k životu, nebo pozitivním uvědomění. Zajímavé, na ty krásné články se nikdo moc neptá.

Tak si řeknu „ok tak tohle téma už vynechám, už jsem toho o tom napsala dost, nechci vypadat, že to stále řeším.“ pak se ale zarazím a řeknu si „kurňa je to přeci tvorba, nemám řešit co a jak vypadá, je to výtvor, něco jako dílo a je jedno, co mě k tomu vedlo, hlavně že to dokončím a vytvořím, každým ať si z toho objektivně najde, co chce“.

(Pokračování textu…)

Co kdybych tě nechala jít?

Hledala jsem něco, co by specifikovalo mé pocity, moje emoce tak, jak to cítím. Všude jsem jen viděla samé krásné milující citáty a láskyplná přáníčka, kterými je obsypán internet. Všude jsem nacházela samé krásné věci a o tom, jak by si k sobě lidi měli nacházet znovu cestu. Říkávala jsem si „ano vám se to krásně píše, když ještě máte naději a šanci to napravovat a žehlit, když nemáte konečnou“. O to víc mě to mátlo a přemýšlela jsem sama nad sebou, zda to tak opravdu není, zda se nemám zmátořit a přesto všechno do toho jít znovu, ale bohužel moje srdce mě zastavilo a dalo mi stopku, že jsem to necítila, jako správné se ozvat a pokračovat v tom dál, dávat tomu „miliontou první“ šanci. Mátlo mě to, ale ustála jsem. Pak jsem začala vídat druhý extrém, samé citáty o tom, jak si člověk nemá nechávat ničit život od negativních lidí, nebo že si nemá nechávat vše líbit a že je lepší některé lidi ze života odstranit. Souzněla jsem s tím, avšak ne v takové syrové formě, protože jsem necítila zlost a ani nic negativního, říkala jsem si, že takhle je to příliš silně řečeno, že se s tím taky úplně nemůžu ztotožnit, protože jsem necítila křivdu.

Nenacházela jsem nic, měla jsem ze všeho smíšené pocity, nevěděla jsem zda pokračovat dál, udělat čárky a pokračovat v tom dál, anebo ponechat tečku a žít dál.

(Pokračování textu…)

Štvu tě, ale můžu se jen domnívat čím

Chvíli dobré, příjemně překvapující zpráva, mohla bych si myslet, že je všechno již konečně v pořádku a získala jsem něco krásnějšího na vyšší úrovni. Milá slova, milé zprávy, přání, opětovaný zájem, to jsem si vše přála, ale asi mě to mělo pouze osvěžit.

Asi to vše bylo jen na chvíli, jen mě to mělo ovanout a jít dál i s tím jsem počítala, škoda, že už to odchází pryč. Sice neslyším „sbohem“, ale v činech se to projevuje.

Když jsem byla k dispozici, když jsem vše věnovala, když jsem vše obětovávala, byla jsem za nejlepší. Žil sis tak, jak sis žil, nekecala jsem Ti do toho, neřekla jsem křivého slova, neřekla jsem nic, podporovala jsem tě ve všem, občas jsem nechápala, protože mi to přijde nepochopitelné, ale řekla jsem si, že nemusím asi vše chápat a nechávala jsem žít a užívat.

Leccos mě mátlo, můj rozum, ale v některých případech jsem se nesnažila pochopit, protože to bylo tak trochu „mimo“ mé chápání. Jen jednou jsem si dovolila taky žít dle sebe a nebýt k dispozici, tak už z té reakce mám divný pocit, jako kdyby ti to vadilo, ale neřekl jsi to.

(Pokračování textu…)

Stín, stíny, temno

Znovu se vrátily stíny, znovu se zatáhlo. Říkám si „co se děje, jak to ustojím, proč slunce zašlo?“. Samozřejmě nepřicházím na nic, jen tak smutně vyhlížím, jak se mi slunko ztrácí z dohledu. Nevím, co se děje, že by mě dohnaly stíny? Že by mě chytnul za ruku strach a táhnul mě zpátky? Nevím, hledám odpovědi, na nic nepřicházím.

Říkám si „proč jen nemůže být delší dobu všechno v pořádku? Proč mě jen prostě nenecháš žít?“. Úsměv mi spadl, svoboda ustala, cítím táhnutí zpět a vše, kde jsem byla se mi postupně ztrácí. Je to dál a dál, je mi to líto, ale těžko se mi brání, asi je to jen prachobyčejná moje slabost, kterou si přiznám, asi se neumím ubránit? Asi se nechávám strhnout.

Slyším jen, že je to pro moje dobro a moje štěstí….

Jak by to mohlo být pro moje štěstí, když šťastná jsem byla jinak a tam, kam jsem došla. Cítím, jak stojím sama a zatahuje se, mračna se šklebí a schyluje se k dešti a bouři. „Přečkám to, ustojím to, kam se schovám“ ptám se sama sebe. Schovávám se, ale není to bezpečný úkryt, znovu cítím přítomnost toho všeho, co mě donedávna doprovázelo a co mě drželo tam, kde jsem byla dlouhou dobu. Cítím všechny ty stíny a to temno, které mě dříve obklopovalo a to, jak se mi nedařilo. Jak to vše chodilo se mnou a všude a nutilo mě to cítit se špatně, vyčítat si, vinit se, snažit se pro nic a dřít jak sluha.

(Pokračování textu…)