Vím, že to tam někde vzadu sleduješ…

Jak rosteme, dospíváme a oddělují se naše životní cesty s jistými lidmi tak se stáváme lepší verzí sama sebe. Stále se zdokonalujeme, zlepšujeme, poučujeme a jsme lepším člověkem a obzvláště pokud na sobě zapracujeme a osobně, či duchovně vyrosteme.

Což jsou skvělé zprávy a celkově skvělé, že se posouváme v životě dál.

Nějaké to odloučení, rozchod vztahů (jakéhokoliv rázu), nebavení se, ukončení kontaktu, či přirozené odluky od někoho či několika lidí tak si obrečíme, ale jdeme životem dál.

Po pár týdnech, měsících se i takové bolístky zahojí a my žijeme dál.

Mrzí asi nejvíce to, když se rozejdeme ať už ve zlém, nebo přirozeně s někým, či přestaneme bavit s někým, kdo pro nás hodně znamenal a komu jsme to všechno krásné ze sebe chtěli ukázat a chtěli ukázat, že máme na spoustu hodně věcí v životě dokázat. Však životní situace tomu nepřála a tak je to jinak. Navíc ten člověk, kterému jsme to právě chtěli tohle vše ukázat tak zrovna ten nás nejspíše ani tolik nevěřil a nebyl na to zvědavý, nezajímalo ho to. Mrzí to, avšak jak již bylo zmíněno život jde dál a Vy musíte jednat a žít dál, jinak to nepůjde, nemůžete se zaseknout a říct si, že prostě žít nebudete, prostě ano, žijete. (Pokračování textu…)

Když nám lidé nedávají na vybranou

Dnes se zaměřím trochu hlouběji a osobněji.

Když žijete a jste rádi za to, jak spravedlnost funguje a že to je vše v pořádku a v souladu a že se všem vrátilo tak, jak jste si přáli a chtěli jste to tak. Tak si možná myslíte mylně, že to tak je v pořádku a už to nebudete muset řešit.

Jenže život Vás znovu hodí do toho pocitu, že prostě to musíte řešit a že Vy budete muset být ten/ta, který tu spravedlnost bude muset nastolit. Jelikož Vám to prostě není jedno v tom, aby se na světě, či aspoň ve Vašem okolí činila nespravedlnost.

Nuže dejme tomu, že to tak berete, že prostě Vy budete ten člověk, který každého usměrní a uzemní do reality a vrátí mu to, co zasel.

Někdy je to tvrdé, někdy cítíte, že si to ten člověk zasloužil a někdy prostě se stane, že musíte vytrestat i někoho koho máte rádi a to jen z toho důvodu, že si o to ten člověk sám řekl a nedal Vám na výběr. (Pokračování textu…)

Když někdo odsuzuje lidi dle jejich minulosti

Není to tak dávno, co jsem se setkala s jistým člověkem, který mě nestačil překvapovat. Však v tom negativním slova smyslu.

Přiznám, že s tím jistým pánem jsem se dostala do rozepře až tak, že nakonec uznal, že mám pravdu a to jsem o pár let mladší, jak on.

Však to je vedlejší.

Pointa věci a článku je ta, že ten pán odsuzoval lidi i mě dle jejich minulosti. Údajně se baví jen s lidmi, kteří nemají tak strašnou minulost a nic moc si neprožili. Když mě se ptal co mám za sebou tak jsem mu nedokázala to shrnout do jediné věty, poněvadž to prostě nejde, několik let a můj dosavadní život prostě nemohu shrnout jen tak stroze do jedné, či dvou vět. To je spíše na povídání osobní. (Pokračování textu…)

Jak žárlivost a závist lidi rozkmotří

Představte si dva lidi, kteří se přátelí leta. Jsou velmi dobří přátelé, či spolu mají velmi dobrý vztah. Se vším se vzájemně svěřují, pomáhají si a jsou si vzájemně oporou. Není nic, co by je rozdělilo a žádný člověk, který by to přátelství ohrozil, vždy spolu a při sobě.

Nádhera prostě, řeknete si. Toto je opravdové přátelství.

Opravdové? Možná do nějaké doby. (Pokračování textu…)

Když se něčemu učíte společně

Nová činnost, zájem, koníček, anebo práce. Učíme se všichni každým dnem, ať už nás učí škola, práce, nebo koníčky, ale učíme se stále. Však ještě krásnější je, když se můžeme učit s někým.

To se to člověku učí hned lépe, kreativněji, zábavněji a jde to o mnohem lépe.

Když jsem se dříve učila do školy tak jsem se vždy učila sama, myslela jsem si dříve, že je to tak efektivnější a nejste rozptylováni nikým a ničím.

Však časem jsem postupně zjišťovala, že když jsem někoho doučovala, nebo někoho zkoušela, zda daný předmět umí tak jsem se to vlastně učila i já a tím pádem jsem přehodnotila to, že učit se sám je efektivní. Je, avšak učit se ve dvou, či více lidech je lepší a tím, že se to učí někdo jiný tak i vlastně já.

Je to něco jako když do nového vstupujete společně a nejste na to nové sám. Nemusíte se tím prokousávat sám, avšak ve dvou, či více lidech, je Vás víc a je to lepší, necítíte se tak ztracen v té nové věci, která přichází a kterou se máte prokousat skrz a naučit. (Pokračování textu…)

Jak si muži kritizuji v hádce své přednosti

K této myšlence a uvědomění si tohoto faktu jsem došla díky filmu Demonic, kde sice je hororová tématika a zápletka, však ke konci pochopíte, že vlastně to celé bylo tak, že jeden ten muž to vše chtěl hodit na toho druhého, jen proto že to byl ex partner, jeho partnerky. A chtěl z něj udělat toho, kdo tam to zlo dělá a kdo je posednutý. Však když zapojíte mysl tak zjistíte, že ten druhý muž na koho to bylo shozeno, byla oběť a že na něj to bylo právě sesláno. Jinak ostatně pokud máte rádi horory s duchovou tématikou tak film doporučuji.

Tento námět mě dovedl k té myšlence, jaký je rozdíl, jak se mezi sebou hádají, či přou muži a jak ženy.

Jelikož vím moc dobře, že ženy vyzdvihují v hádce slabiny té druhé, nebo nějaké temné stránky, co kdy kde provedla strašného, v čem je nesnesitelná a co je její největší slabinou.

Tak dejme tomu, že tohle má ještě tak nějak smysl, potupit a vyzdvihnout to, co je nejhorší. Ano, je to „slabošské“, avšak takto jednají ženy. (Pokračování textu…)

Já, jako údajný největší taktik?

Bylo mi řečeno, že já, která tady lidi vedu a ukazuji jim šťastnější cestu životem, anebo ukazuji kudy jít po duchovní cestě tak právě já jsem tady ten největší vypočítavý kápo, mafián a prostě ten, který má moc dobře spočítáno co a jak a co si ke komu má dovolit.

A že kdykoliv budu chtít projevím si to, co chci a zakryju to, co chci.

Na to ze mě vystřelila reakce „A to jako myslíš vážně?“. Nic jiného mě nenapadlo, poněvadž to si o sobě opravdu nemyslím a myslet nebudu.

A hlavně kolem těch citů tak to nesouhlasím – city neskrývám ty projevuji. Ostatně psala jsem o tom v minulém článku, tudíž jak bych mohla být největší taktik, když city projevuji a nestydím se za ně? (Pokračování textu…)

Projev citu a emocí berme jako kladné gesto

Projev citů a emocí jsem vždy brala kladně, jako cestu blíž k lidem a k jejich srdci a jako prolomení ledových barikád nedorozumění, žárlivosti, závisti a jakéhokoliv nebavení se.

Vždycky to je kladné, jelikož projevem citů se člověk otevírá. Dělá dobrý skutek nejen pro sebe, ale i pro toho s kým mluví. Dobrý skutek pro sebe v tom, že dotyčnému se uleví, dá najevo city tak, jak to cítí, ať už je to pozitivní, či ne. Uleví se, ukáže svůj postoj a definuje ho to.

Pro toho druhého v tom, že ví na čem je a co si o něm ten člověk myslí a že třeba leckdy zjistí, že tam nějaké city, či přátelství jsou, jelikož se tak dají najevo a může se jakýkoliv typ vztahu zachránit, napravit a toho člověka lépe pochopit.

Otevírá to nejen toho, kdo city projevuje, ale i toho, kdo ty city přijímá. Otevírá a prolamuje ledy veškerého nedorozumění, nebaví se a jakéhokoliv ne-kalu v konverzaci a komunikaci s někým. (Pokračování textu…)

Jak Vás dokáže někdo vykolejit přímo mířenou otázkou?

Zkuste si vybavit situaci, kdy jste se svým životem spokojeni a šťastni ve svém životě. Cítíte se, že i přesto, že Váš život není perfektní a dokonalý tak, že jste vděční za to, jak to je a jste spokojeni.

A tak klábosíte si jen tak s někým jen tak a o ničem a ten člověk Vám položí prostou otázku na Váš život, zacílenou na konkrétní oblast.

Sice odpovídáte na tu otázku, ale dokáže Vás to tak rozhodit, že Vám to pokazí zbytek dne náladu.

Je to tak dobře mířená otázka, že dokáže Vás vyhodit z tej rovnováhy o které jste byli přesvědčeni předtím.

Ano, ve své podstatě je to Vaše chyba, že jste se nechali rozhodit jednou otázkou. Vlastně je to chyba proto, že jste to dopustili, aby Vás to rozhodilo. Však, kdo mohl čekat, že ten člověk se takhle zeptá a že Vám tak naruší Vaši dosavadní spokojenost?

Nikdo to nemohl tušit, možná tak ten dotyčný/á, avšak proč zrovna takhle se ptát? Proč zrovna Vás přivodit na jiné myšlenky, které Vás akorát tak podněcují k tomu, abyste začali pochybovat o své spokojenosti v životě. (Pokračování textu…)

Když lidé čím dál tím víc neustávají popularitu

V dnešním pojednávání se zaměřím na lidi, kteří jsou pro něco, co v životě dokázali slavní, anebo čím se proslavili, či pro co jsou vlastně známí, i kdyby to byla maličkost.

Avšak podstatná maličkost díky které ho/ji znají lidé.

Dnes je již sláva nejenže dávána najevo fyzicky v reálném světě a to tím, že Vás zdraví neznámí lidé, chtějí od Vás podpis, podepsat Vaši knihu, či se s Vámi chtějí přáteli, vyfotit, či jen na něco zeptat a ptají se zrovna na to, na co se Vám zrovna odpovídat nechce. Leckdy člověk i mění své trasy, aby některé lidi nepotkával a to z toho důvodu, že by se tací lidé na Vás moc vrhali, ptali a horlivě sledovali.

Avšak více se popularita dává najevo ve virtuálním světě internetu a to především na sociálních sítích. Ano, jistě jsou i jiné oficiální stránky na internetu, které oficiálně informují o daném člověku, však tam jsou obvykle jen formality a i věci, které vlastně nejsou až tak osobní. Jen úspěch, co kde kdo vydal a obecné info k tvorbě, či k člověku. Avšak už nic osobního, to po čem vlastně ti lidé prahnou. (Pokračování textu…)

Optimization WordPress Plugins & Solutions by W3 EDGE