Lidé a jejich tváře

Muže by mělo dělat jeho slovo a názor, ale platí to tak vůbec? Když při nejbližší příležitosti a nezdaru tak začíná tvrdit přesný opak toho, co zaujímal předtím?

Tak ráda bych věřila a vyznala se v tom, že to co lidé tvrdí je vážně pravda, jenže spousta z nich jenom lže kudy chodí. Jen drmolí bláboly, snaží se zaujmout věcmi, které jsou hanba a vůbec jim není trapné mi to sdělovat a ještě se tomu povýšeně smát.

Ráda bych věřila, že opravdu jsou ještě lidé, kteří jen tak svůj postoj nemění a drží se svého životního tempa, ti kteří jsou opravdu frajeři, kteří si žijí to svoje. Na které se může člověk obrátit, svěřit se, vypovídat se a cítit, že máte na koho se obrátit.

Takových je už dneska velmi výjimečno. Poněvadž bohužel i ten, který tvrdí jaký je největší kápo, který je svůj, tak při nějaké překážce, nebo změně události tak změní stanovisko a uznává toho, koho dřív nenáviděl. Je to trapné, takhle rychle se měnit jako počasí.

(Pokračování textu…)

Rozhovor s Teal Swan, budoucnost lidstva

Nejsi frajer, když na někoho kašleš

Nevím, co je to dneska za módu, nebo za styl, že ten, kdo má všechno u zadečku tak je frajer/ka a je na výši? Nechápu, proč se někteří lidé vysmívají lidem, kteří někoho mají rádi a proč se vůbec chlubí tím, že na někoho kašlou, proč ukazují ty konverzace a vyprávějí ty příběhy o tom, jak o ně někdo usiluje a projevuje zájem a oni ho nechávají čekat, dolézat a prodlužovat trápení?

Tvářit se zpočátku jako fajn člověk, který je údajně uzavřený introvert a moc lidem nevěří, moc krásná představa by to byla, jak vytržená z mých vysněných představ a snů. Údajně jsi mě měl chápat, zajímal ses, ale zda to bylo upřímné? Nevím jestli tomu věřit, zda Tvůj zájem byl upřímný, když se vytratil a změnil tak rychle, jako se mění počasí. Ze slunečného počasí byla rázem bouře s krupobitím a já jen stála v tom marastu a koukala, jak se někdo dokáže rychle přepnout a změnit.

(Pokračování textu…)

Zasekla jsem se drápkem

Nevím proč si vždy vyberu tu nedobytnou pevnost, která prostě nejde dobýt z prvního pohledu. Asi mám jen ráda výzvy?

Někdy si připadám jak totální hňup, když odejdu od jednoho z důvodu nedobytnosti a věřím, že najdu něco lepšího, co půjde mi líp a najdu něco podobného?

Jsem já normální? Hledat si podobné pevnosti? Ano, jsou nedobyté totálně vůbec nikým, ale asi ani mnou nebudou, nebo kdo ví.

Vždy si říkám, že já budu ta první, kdo tuto pevnost dobude a slízne si tu pomyslnou smetanu a úspěch prvního dobyvatele. Jenže ono to není tak lehké. Proč jsem tak snadno omámitelná v tom, že se nechám unést tím, být tou první dobyvatelkou a dál už nepřemýšlím, vypne mi rozum a jdu do toho po hlavě, dokud nedobiji.

(Pokračování textu…)

Proč mám pocit, že ti nerozumím?

Mám ukázat nadšení? Mám ukazovat zápal? Mám ukazovat sladkou lásku?

Jen proto, že to musí být hned a na povel? Nebo protože mi to jen už nějakou dobu nejde přirozeně?

Těžko se ukazuje něco, co už není, nebo co nejde přirozeně.

Dlouhé rozhovory o tom, co jsem zas udělala špatně a co je na mém životě špatně, jak mám špatné okolí a jak mé okolí je negativní, jak mám smůlu na lidi a jak jsem se vlastně měla zachovat. Že prý nedokážu pochopit nic a nemá cenu mi to vysvětlovat, otevřít se mi nechceš, abych ti pomohla, tak Vesmíre mi raď.

Jak bych se měla věnovat něčemu, co už nechci dělat, protože mě prostě to přestalo bavit a pro mě život jde dál. Jediná věc, která je asi super je moje tvorba na tu naštěstí slyším chválu, aspoň to polichotí mé dušičce. Ale zbytek života? O můj pane, že se vůbec na něco ptám, to je prý údajná katastrofa. Mám si údajně najít lepší lidi do života a to urychleně, jinak budu tragická. Tak jsem je našla, docela to šlo i dobře, ale zas je to údajně špatně, že prej nejsou vhodní pro mě. Ale kdo o tom rozhoduje?

(Pokračování textu…)

Asi někdy

Myslela jsem, že to myslíš tak, jako já. Že jsme na jedné vlně, že to tak chceme oba.

Víš, čím jsem prošla, co mě trápilo a jak žiji. A já vím, jak ty. Řekli jsme si, že počkáme na vhodnější dobu. Málokdy totiž říkám, že na něco počkám.

Tak nějak ses mi za tu dobu zaryl pod kůži a je to vážně fajn. Říkala jsem si, že jen tak něco mě nepotká, že mám asi smůlu na lidi. Ale bylo to krásné a je stále.

Jen jsem trochu doufala, že budeš chtít znát víc mě tak, jako chci já tebe. Trošku té škody spadlo na mé srdce.

(Pokračování textu…)

Tak jsem za tu špatnou, no a?

Asi jdu špatnou cestou, asi jsem na špatném zcestí, alespoň se to říká a ukazuje to moje přeplněná schránka se zprávami s tím, ať se vrátím.

Ale kdo to líp může vědět než já? Autoři, ti kteří mi to vehementně sdílejí a a nedají mi klidu. Tak si tak říkám „ k čertu s pověstí a s tím jestli vypadám jako ta dobrá, nebo hodná ženská, k čertu s tím vším, tak jsem se rozhodla no podle sebe, abych byla šťastná.“

Jen jsem prostě nechtěla přijít sama o sebe, o svůj plnohodnotný život v plném vědomý a o zdravý rozum. Prostě jen jsem chtěla žít za sebe a ve svém vědomí a bez něčího vlivu. Tak jsem jen prostě nechtěla žít v neštěstí a nechtěla jsem se cítit urážená, ponižovaná, manipulovaná, nechtěla jsem neustále jen na někoho čekat, nechtěla jsem jen poslouchat neustálé výmluvy proč něco nejde a proč bych měla zas čekat na něco. Prostě jsem se na to lidsky řečeno vykašlala a dovolila si žít po svém. Prostě mě to přestalo bavit to špatné žít.

(Pokračování textu…)

Nech mě si to vyřešit

Tak se to hold, vše podělalo, jde to mimo Tvou kontrolu, já to nečekala, že se to stane. Ale stalo, je to tu, řeším to jak nejlépe umím.

Chápu, že tě můj asi velmi klidný a flegmatický způsob rozčiluje, či vadí, ale pochop, že tohle je čistě moje věc a chci aby to tak i zůstalo. Není to tvůj problém a děkuji, že mi chceš pomoci. Ale to, co mi nabízíš, není pro mě dobrá pomoc, tím mě zabiješ rovnou a já už nebudu moc s tebou nikdy promluvit. Nedalo by mi to nic pozitivního.

Nemá tě to co rozčilovat, nemá ti to, co vadit, prostě jsem se jen obrátila a šla jinudy. Je to takový problém to pochopit?

Můj problém za který si nesu odpovědnost a já to tak beru, nikoho za to nevidím jen sebe, že jsem to nechala tak dlouho vyhnít a zajít daleko, proto to takhle vypadá, tak jak to vypadá. Vím, že je to moje asi nezodpovědnost, že se tenhle cirkus děje a nejvíc to odnáší právě moje nervy, tak nechápu proč Tebe to rozčiluje a proč to má ubližovat nejvíc Tobě, když to nejvíc ubližuje mě, protože mě se to jako středobodu týká.

(Pokračování textu…)

Jak se bavit po hádce?

9. května

Tehdy, když začínala etapa života, tak moc jsem si přála změnu, tak moc jsem chtěla někam patřit. Ale tohle vše se mi vyplnilo, tehdy před třemi roky v tento čas a na tomto místě. Něco ve mně mi říkalo, že takhle je to správné a právě tím, že to byl snadné tak se mi to podařilo. Nyní třetím rokem se zamyslím v tuto dobu na tom místě, že to tam miluji s tím vším, co tam k tomu patří.

(Pokračování textu…)