Tak ne

Dokud člověk neví na čem doopravdy je, tak Vás to všechno baví. Vyloženě Vás to baví se snažit, o něco bojovat, snažit se, být milý, vstřícný, kdykoliv pro druhého, vždy vyslechnout, mít rád, být oporou, podporou, dát možnost se svěřit, být vrbou a parťákem do nepohody, být tím, co zrovna dotyčný/á potřebuje. Je to nádherné a baví Vás to, protože věříte, že jednoho dne se Vám to vrátí a opětuje. Ale když tomu tak není a Vy jste vyvedeni do pravdy s tím, že to opětováno nebude.

Jasný v tu první chvíli Vámi projede šok, hněv, naštvání, pak smutek, lehčí depka a lítost nad tím, že to vše bylo zbytečné a proč jste to vlastně dělali, když z toho nic nemáte. Je Vám líto Vaší snahy, sebekontroly, lásky, citů, ochoty, míru a hlavně času který jste do toho investovali a dávali jen tak.

To všechno je najednou na nic. Ano z duchovního hlediska platí, že to, co dáváte se Vám jednoho dne vrátí zpět aneb princip karmy, ale říkáte si „kdy se mi tohle dobré vrátí?“ a asi pravděpodobně to nebude od stejné osoby, které jste to dávali vše to krásné a dobré, pro kterou jste tu byli kdykoliv a čímkoliv by si přál. Asi to přijde od jinud, od někoho jiného, kdo toto krásné dokáže opětovat, ale asi to nepřijde ze stejné strany, kam to člověk dával a odkud doposud nic na-oplátku nepřišlo. Smutné, ale pravdivé.

(Pokračování textu…)

Živel

Kamenná tvář, neusmívat se ani když je důvod, nemluvit, jen psát anebo ani to ne, neprojevovat žádnou emoci, nerozčílit se, nesmutnit, netrápit se, nemilovat, nemít rád, nepřáteli se, nedělat nic a tak nějak dál by se dalo pokračovat, prostě nebýt nikým, necítit nic a nedělat nic. Ani nevím, zda to je v praxi možné, ale někteří lidé dost slušně k tomu inklinují, že i já jakožto živel si začínám myslet, že to reálné je.

Asi ano, nevím, nevidím do těch lidí a jsem i ráda, tohle je věc, kterou radši ani chápat nechci, protože na tom neshledávám nic hezkého, atraktivního a ani ani zajímavého. Takhle se tváří hodně lidí. Málokdo si stojí za svým názorem, hodně lidí ho mění, jak potřebuje, jediné na čem trvají a stojí si za tím, ať se k ním chováte navždy slušně, hezky a jste pod jejich vlivem a jste tak, jak si oni přejí. To je jediná věc, kterou si vynucují a budou vynucovat. Jinak se na Vás ani neusmějí, neprojeví zájem, neřeknou upřímné „mám tě ráda“, neobejmou, nepohádají se ani s vámi, jelikož hádku berou jako zlo, přitom hádka čistí vztahy mezi lidmi a lidi si to aspoň vyříkají a vztah může jít do hloubky. Horší je to ticho, když se lidi nehádají a nic si neříkají. To se odcizují.

A já? Víte přeci jaká jsem? Nezkrotná, rebelující, svá, upřímná, autentická, hrdá, milující, hodná, důvěřivá, přelétavá, usměvavá, upovídaná, vypravěčská a přátelská a tak dál. Tudíž tohle je přesný opak těch lidí a jak asi můžu být pod kontrolou a vlivem někoho, kdo je takhle emočně suchý a neprojevující se? To prostě nelze :-).

(Pokračování textu…)

Poohlídnu se po tom, co je dostupné

„Ne, ne a ne“ „Ne, promiň, už mám tohle a tamto.“ „Ne promiň, teď to nejde, možná jindy.“ „Fakt se ti omlouvám a věř mi, že bych rád/a, ale nejde to.“ „Ne promiň, teď nemůžu, ale určitě se ti rád ozvu a domluvíme se.“ Tak ta poslední už zní jak z nějakého pohovoru, že? Chi, chi.

Ale tak, jako ano, zní to jako z pohovoru a tak si tak říkám, kolikrát to slovo „Ne“ ještě uslyším. Nebo „Ne promiňte teď to fakt nejde, já musím hlídat toho a toho a pak mám lékaře tehdy a tehdy.“ Ble ble ble a nakonec to „Ne“. „Ne promiňte, nemůžeme u vás zaskočit, máme toho teď moc a rozplánováno, ale platí ten záskok jak budete u nás?“ Ano, na to by je užilo, když potřebují to jo, to se ozvou a div neprosí na kolenou, ale když něco po nich chcete tak zas to slovo „Ne“.

„Ne nemůžu v pátek a vlastně ani ve čtvrtek.“ V překladu – prostě nemůžu v žádný den, kdykoliv mě o to poprosíte.

A takhle to slýchávám a jak se to tak častuje tak se tomu směji, protože to je až vtipné, jak dokáže přitahovat slovo „Ne“, vsadím se, že když by byla soutěž o nejvíc odmítání vyhrála bych první trojici.

(Pokračování textu…)

Půjde to dál a bude líp

Ani nevím jak je možné, že v situaci ve které není jisté vůbec nic tak já i přes to všechno cítím, že vše bude dobré, že se stane pozitivní změna, cítím intuitivně, že to dopadne vše dobře.

Sice mě to neuklidňuje, protože stále vnímám tu nejistou realitu, která se jen klepe do té doby, než padne kosa na kámen a bude rozřešení, které následně ovlivní život.

Obávám se, mám strach a třepu se na to, avšak něco mi říká, že to vše dopadne dobře. Ty hrůzostrašné scénáře, které s parťákem cítíme a myslíme si, probíráme to, cítím, že to se nestane a díky za to i když ty vypadají realistickým okem, jako spíše pravděpodobné. Nevím a nechápu proč, odkud mi tohle vědění chodí do hlavy a proč cítím, že to vše bude v pořádku a nebude potřeba ani žádný radikální zásah do životů. Ale tak to prostě cítím, jako kdyby mi to něco říkalo, že to bude v pořádku, což je asi ta nejlepší útěcha, kterou cítím od neznámého zdroje. Nikdo mi to neřekl, spíše každý koukal, co se dokáže dít a jak dokážou někteří lidé chovat a jak být podlí.

Kdyby toho nebylo málo, tak by člověk tohle období i přečkal a snažil se uklidnit, avšak když už se má něco pořádně gradovat, tak se pak gradují i osobní vztahy a když vás zklame někdo, komu jste hodně věřili a vlastně přiznal se k něčemu, co si dlouho o tom člověku myslíte a i máte poraděno od parťáka, tak to už je vrchol toho všeho, ale co se dá dělat, život jde dál a lidi se projevují tací jací jsou. Bohužel někteří až časem, ale aspoň to člověk ví nyní a ne až třeba za další rok.

(Pokračování textu…)

Ochrana před černou magií – přednáška

Prosím věř…

Možná, že jsem ne vždy byla ta správná a že taky možná jsem to přehnala a nechala se oddat svým vášním.

Možná jsem ti jen měla věnovat víc pozornosti, možná jsem ti nevěnovala svých 100 %, protože jsem pořád hledala něco víc v životě.

Nebyla jsem vždy dobrá a správná, pořád jsem hledala něco víc, co by mě víc doplnilo a někoho, kdo by mě víc ukonejšil, pořád jsem jen hledala, přitom jsem se ti jen víc měla věnovat.

Nyní to vidím, vše co jsem pořád hledala jsem měla v tobě a tomu říkám parťáctví.

Bývám někdy až moc hledačsky nadaná, že pořád něco v životě hledám, nacházím i nenacházím, přitom jsem spíše měla koukat kolem sebe a vše bych měla u sebe. Přitom místo toho abych hledala pořád někdo ve vnějšku, tak jsem měla hledat u sebe, ve svém nitru a ve svém okolí.

Někdy si tak říkám, že jsem neskutečně hloupá a naivní, jak na všechno naletím a každému.na každý špek, co mi napovídá a naslibuje a v jaké iluzi mě dokáže dlouho držet.

Bývám hloupá v lidech a ztrácím reálný úsudek, když někoho mám ráda, avšak to mě neomlouvá toho, že si mám vážit toho kdo je stále vedle mě a já to uznávám.

(Pokračování textu…)

Staré zákazy v hlavě

Asi každý z nás tohle zná. Takové to, že jste žili v nějakém svém osobním přesvědčení v hlavě, že něco nedokážete nebo byste neměli, protože vám to někdy někdo řekl. V jakékoliv různé situaci, při různém emocionálním rozpoložení a i to třeba bylo z afektu a vypovídalo to víc o nich samotných než o Vás.

Ale tak či onak Vás se to dotklo a ovlivnilo to Vaše myšlenkové vzorce v hlavě, dle kterých jste o sobě smýšleli, měli se rádi a rozhodovali se v životě.

Ať člověk chce nebo ne, tak v dětství nebo v mládí něco takového slyšel, aniž by chtěl a něco se mu do hlavy tímto způsobem dostalo a ovlivňovalo ho to nadále. Byl to dle mého názoru negativní myšlenkový vzorec, který člověk akorát brzdil. Aneb více o tomto tématu učí a školí pan Aleš Kalina.

(Pokračování textu…)

Pokud o přátelství stojíš, tak bys měl konat

Je na čase přestat nadbíhat a je taky na čase se přestat vtírat a nechat ostatní ať se činí a konají, aspoň takhle člověk pozná, za co komu stojí. A jestli ten, kdo sděluje, jak strašně má rád, jestli je to fakt pravda.

Tím nic nezlehčuji, věřím, právěže věřím až moc. Však jsem unavená tím vším nadbíháním někomu, když jsem nedosáhla žádného výsledku, proto to balím.

Ať už jsem dělala cokoliv dobře, nebo cokoliv špatně, tak to nepřineslo kýžený výsledek a tím pádem to bylo nesprávné a buď změním přístup, nebo to nechám jít.

A já měním přístup, nezavírám dveře do mého života, nekašlu na nikoho a ani neříkám nikomu ahoj na rozloučenou. Nechávám lidem volný prostor, aby mohli tvořit a aby mohli dokázat, že to co psali a říkali tak můžou dokázat v reálném životě. Jestli tomu tak skutečně je tak to ukaž, v reálném životě, ať je vidno čin, ať to mohu brát vážně, jinak to bude stále jen slovo, plané slovo.

Nebuduji s lidmi virtuální vztahy a přátelství, ale reálná, ta v životě. Kdy se vidíte tváří tvář, povídáte si třeba u kávy, nebo u sklenky vínka, nebo panáčka rumu. Nebo to, že se jdou lidé projít po okolí třeba třikrát dokolečka, ale povídají si, vyprávějí si své zážitky a povídají o všem možném na co zrovna dojde téma. Ptají se a zajímají se vzájemně a mohou co rozebrat osobně, tím že si dívají do očí.

(Pokračování textu…)

Ty o tom nerozhoduješ a ani nikdo jiný

Vždy jsem si ctila hrdost a svůj postoj, že o mém životě vždy budu rozhodovat jen já. Ani když jsem byla mladší tak jsem nikomu nedovolovala aby za mě rozhodoval, vždy mi to bylo tak strašně proti srsti.

Vždy jsem bojovala proti tomu, kdo se mi snažil do něčeho mluvit, nebo o mě rozhodovat. Vždy jsem takové lidi buď ignorovala, anebo opustila, nechtěla jsem je, nechtěla jsem s nimi se dál bavit. Protože ten, kdo se mi snaží sobecky mluvit do života, aby to bylo pro něj/ní výhodné a už nebral ohledy na to zda to tak chci já, tak pardon takový člověk mi neměl, co nabídnout.

Utíkala jsem a utíkám od takových lidí, protože jsem vždy byla svá. Nešlo a nejde mě zkrotit, nikomu se to nepovedlo. Říkám si, ono vzduch taky nemůžeš zkrotit tak, proč by to mělo jít u mě.

Nikomu jsem to nikdy nedovolila a ani ne tak z důvodu toho, že bych ty lidi neměla ráda to ne, kolikrát to byli lidé které jsem fakt hodně měla ráda a milovala, ale ztratila jsem trpělivost s tím je učit tomu, že mě si nepodmaní, tak jsem se na to radši dřív vykašlala, protože mi svoboda byla přednější. Anebo když jsem vycítila, že to u nich nemá smysl je to učit, že stejně nepochopí.

(Pokračování textu…)

Odhoď černou pásku

Pohlédni se skrz na skrz, na tu všechno krásu života, která tě obklopuje a zkus se především podívat do svého srdíčka, tam kde leží úplně všechno a všechny odpovědi, které potřebuješ znát. Tam především najdeš sám sebe a vše čemu chce porozumět. Stačí jen to chtít vidět a podívat se sám do sebe.

I když jdeš cestou dalekou, i když chodí překážky a jsou lidé, kteří hážou jen klacky a polena pod nohy tak nikdy ti nevezmou to, co máš sám v sobě, nikdy ti nevezmou tvou duši, srdce a tvůj charakter. Pokud jim to nedovolíš. Tak se při příštím skoku přes poleno podívej na to, kdo ty polena zdolává s Tebou, po Tvém boku. Podívej, kdo tu vždy byl když si křičel, kdo tu vždy byl když si všichni drželi odstup, když všichni pomlouvali, když se všichni zlobili a stěžovali si. Podívej, kdo tu stále stojí při slunečném pařáku tak i při největší bouři. Podívej, kdo tu stojí po tvém boku a není ani napřed a ani pozadu, ale po boku, aby byl tvým rovnocenným parťákem.

Tak si sundej tu clonu z očí, která ti zatemňuje na chvíli mysl a pohlédni, kdo tu stále stojí a kdo nikdy neodešel a neopustil. To, že si mě zrovna neviděl, nebyla má chyba, já stála vždy, nikam jsem neodešla a neodejdu, vždy jsem tu byla a budu.

(Pokračování textu…)