Nic není tak horké, jak se uvaří

Staré dobré české přísloví, věnuji mu dnes titulek.

A je to tak, cokoliv se stane i za blbou věc, událost, špatné situace, průšvihy atd. Vždycky se to pak uklidní a není to tak hrozné, jak se zpočátku zdálo. Nejprve se však z toho šoku, který se stal musí vystřízlivět, vyspat a nechat to uležet. To proběhne a pak už se může tvořit dál.

A ono i když se něco podělá a někoho naštvete, tak ono ten den fakt na toho člověka nemluvte, ale když tomu dáte pár týdnů i někdy měsíců, ono to prospěje a pomůže. Málokdo je fakt permanentně naštvaný stejně tak, jako v den, kdy se stalo něco špatného a podělalo se to. Protože emoce vyprchají, jsou pomíjivé. Cítíme je chvíli a pak zas ne, vystřídá ji jiná.

Ano, jsou problémy, nebo lidé, nebo cokoliv zlého, které může dlouhodobě přetrvávat. Avšak já stále věřím, že málokdo dokáže být naštvaný několik let i desetiletí stále stejně.

Myslím si, že i velká křivda, jednoho dne přebolí a vrátí se to do klidu.

Však všechno je velmi individuální.

(Pokračování textu…)

Neuděláš nic

Moje oblíbená hláška, nebo spíše nejčastější hláška, která by mě mohla specifikovat. Zaslouží si tedy svůj vlastní článek a prostor. Avšak trochu v jiném duchu, než jak bych ji chtěla opěvovat.

Jsou prostě věci a hlavně lidi se kterými se nedá nic dělat. Máte nejdřív radost, jak je vše v pořádku a jak jste se posunuli a poznali někoho nového ve svém životě. Po těch všech zážitcích a zkušenostech můžete o sobě říct, že se máte rádi a jste ve fázi, kdy prostě už nechcete držet tu pusu a jste drzí natolik říct svůj názor a požadavek, protože to si myslím, že je zdravá asertivita v mezilidských vztazích. A vztahy mezi lidmi by neměly být jen o tom, že něco odpouštíte, trpíte, přehlížíte a sami pro sebe nic nechcete, neřeknete, jen prostě to tiše zažíváte všechno a neřeknete nic. Takhle by to prostě být nemělo, přátelství a vztahy by měly uspokojovat obě strany. A ano je šlechetné se obětovávat na úkor druhého, vycházet mu vstříc a považovat ho za hlavní středobod vašeho přátelství/vztahu, ale pak vy strádáte a jednoho dne se to projeví a ucítíte to hlavně sami na sobě a přestane vás takové přátelství/vztah uspokojovat.

(Pokračování textu…)

Jen prostě o tom nemluvit

Taky to tak někdy máš, že prostě se ti o nějakém tématu dočasně nechce mluvit?

Ať už je to cokoliv. Nemusí to hned znamenat nějaký komplex, nebo mindrák. Protože komplexy a mindráky jsou dlouhodobého charakteru.

Ale tohle je prostě něco, co víš, že časem bude ok a normálně o tom budeš s klidem mluvit. Jen prostě teď je nějaké jiné, podělané období, nebo období kdy máš toho všeho dost a už o tom mluvit nechceš.

Buď je to tím, že je nějaká momentální starost, trápení, nebo máš tu situaci v řešení a nechceš zatím nic zakřiknout, anebo si to řešil právě tak moc, že už z toho vůbec nejsi moudrý a tak už toho máš dost a nechceš o tom už slyšet.

(Pokračování textu…)

Příliš pasivity škodí

Je fajn se bavit, je fajn se vídat, avšak když se dovíte, že si on/ona přeje, abyste do budoucna takhle všechno iniciovali a vymýšleli jen Vy. Jako dobře nu, nějakou chvíli Vás to baví, jenže ne na pořád. Pak si připadáte, že to táhnete jenom Vy a druhá strana se veze.

Ani nevíte proč to tak chce a proč taky něco nevymyslí sám/sama od sebe, nebo proč něco nenavrhne, však taky má nějaké nápady, mozek a hlavu.

Dokud máte hodně rádi a jste okouzleni tak vás baví být aktivní a stále si říkáte, že byste se měli snažit a tak dále. Ale ono prostě jednoho dne vás to přestane bavit, třeba taky zrovna nemáte čas, máte toho hodně, máte starosti, nebo nějaká trápení na které myslíte a nemáte zrovna chuť nebo čas zas něco vymýšlet a hned iniciovat a právě proto v těchto chvílích by mohl máknout ten druhý člověk, že ano? Přátelství, nebo vztah tvoří obvykle dva lidé a každý má svých 50 procent. Oba dva jsou někdy unavení, vyčerpaní, zatížení, přepracovaní, mají starosti, nebo bolístky, to se stává, jsou tu však jeden pro druhého, aby si pomáhali.

(Pokračování textu…)

Jen se na to všechno dívám

Co šlo jsem již učinila, kroky jsem podnikla, zprávy jsem roznesla o novinky se podělila. Cítím, že jsem udělala v té situaci maximum co šlo udělat.

Jsem spokojená se svým podílem. A je mi jedno, co a jak vypadá a jak na koho působím. Jsem ve fázi, že je mi to fakt jedno, každý má nějaký názor.

Mě zajímá momentálně jen ten můj a těch, kterých se to osobně týká.

Cítím, že víc kdybych udělala tak to celé podělám, tudíž už nyní budu jen se dívat na to vše, jak se bude odehrávat. Přání jsem vyslala, zaměřila se na něj a vypustila jej, aby se mohlo realizovat.

Nyní už se jen kochám, jako ten pozorovatel. Každý má svůj úhel pohledu a je to v pořádku, já vidím přání na cestě, jediné co mi nikdy nikdo nemůže vzít je víra v něco dobrého a věčnou naději. Ostatně proto jsem si na ruku nechala vytetovat hvězdu. Abych nikdy nezapomněla, že existuje naděje na to, že se dokáže vše obrátit k dobrému.

(Pokračování textu…)

Duchovní ego a duchovní pýcha

Už se mi nechce dělat poskoka

Takový ten pocit, když se vám nic nechce, ale ne z lenosti, že byste nechtěli, nebo měli znuděnou náladu. Tím ne. Avšak tím, že toho děláte právě až moc a nikdo to nevidí, nebo vám to ještě zkritizuje, že je to málo, nebo že jste něco opomenuli, zapomněli. Přitom co jde, tak uděláte ve svých lidských možnostech. Zdůrazňuji však v lidských možnostech.

Čím víc čas plyne tím víc si uvědomuji, že dokonalost, která je nesmrtelná a nedosažitelná na měřítku některých lidí je prostě pro mě nemožná na dosažení, nelidská. Vím, že slovo nemožné je jen slovo a když člověk opravdu chce, dosáhne všeho. To ano, stále ctím tento názor.

Však spíše spekuluji tady o očekávání a požadavcích ostatních lidí na vás. To mi přijde leckdy přehnané a nedosažitelné pro člověka, nebo pro mě jako pro člověka.

(Pokračování textu…)

Co budou dělat?

A co budou všichni dělat, když prostě vypovíš službu? Když to prostě nezvedneš? Když prostě nepřijdeš? Když prostě řekneš ne? Když to prostě neuděláš?

Co se jako stane? Nic, poradí si ty lidi nějak sami, budou muset, anebo budou mít průšvih, ale bude to jejich průšvih. Sám sobě neuškodíš, možná přilepšíš tím, že budeš mít čistou hlavu a úctu sám k sobě tím, že si prostě budeš sebe víc vážit a nebudeš za toho blbečka, který je nonstop na telefonu na jakékoliv řešení.

Co jako? Všichni strašně očekávají a myslí si, jak všechno zvládneš a jak si stroj a že prostě všechno to na co si stěžuješ je jen stres. Ale nevidí tě jako lidskou bytost, která je taky nějak fyzicky omezená a má křehkost bytí.

(Pokračování textu…)

Nad rámec možností

Každý den, ať už tam člověk je na tom místě, nebo není, neustále se něco děje, řešení, telefonáty, hovory, neustále. Jako kdyby nemohl být chvíli klid. A to člověk netrpí syndromem, že by byl nepostradatelný a musel všude být u všeho a vykydnutý a vermomocí vše zařídit a udělat. Ne, tak to není. Klidně to člověk přenechá i jiným, aby se snažili a tvořili.

Aspoň by byl klid a zapnul by si mozek i někdo jiný a musel by si poradit, ale ono ne. Den co den, stále se něco děje. Chvílemi si tak člověk říká, jestli je tohle trest nebo dar, jestli je tohle ctnost, nebo prokletí. Zda vůbec má cenu to vyzdvihovat a cítit se dobře, jako ten pracant, který je nepostradatelný, anebo jako ten blbeček, který zase vše vyřeší.

(Pokračování textu…)

Kdo se moc kasá, obvykle nemá

Aneb určitě to všichni moc dobře známe. Takové ty lidi, kteří strašně rádi machrují, předvádějí se a kasají se, jak jsou nejlepší jak všechno umí a jak všemu rozumí. Určitě jsme to někdy někde viděli. Těch je jak much na výkalech.

Ti by vám vymleli díru do hlavy o tom, co všechno umí a co zastanou a i když jsou v nové situaci, jak si umí poradit údajně a jak prostě jsou nekompromisní a jak to zvládli a dokázali. Nu, v tu chvíli se člověk tak vnitřně usmívá nad tím, co bude dál za příběh, že?

Nejvíc srandovní je, když takového člověka máte něčemu učit, nebo mu vysvětlovat. Ta jejich vrytá pýcha, nebo to jejich frajírkovství o tom, jak je to pro hlupáky a jak je to jednoduchý.

(Pokračování textu…)