Jsem Tvoje karma

Ano, povídej na to ještě jednou a můžu Tě utvrdit, že čteš správně. Ano, kdo si myslí, že ho karma nedostihne tak se šeredně plete. Jak jsem již milionkrát zmínila ve svých textech tak karma má adresu na každého a nikdy se před ní neschováte, ať už je Vám 10 let, 40 let nebo 50. Záleží na tom jak moc si svými činy zaděláte „karmickou nádobu“ to znamená, jaké skutky budete konat v životě. Čím více pozitiva, tím víc pozitiva Vám život přinese nazpět, podobné se totiž přitahuje a pokud děláte ošklivosti tak si i ošklivosti do života přitáhnete.

Čím horší činy, čím víc ublížení, čím víc zla tím víc si zaplňujete karmickou nádobu a ta jednoho dne dovrší, přelije se a to co se přelije se Vám pak přelije do života.

Karmickou nádobu můžete plnit postupně, po částech, nebo malinko, anebo ji regulovat. Vše ovlivňujete svými činy a svým smýšlením.

(Pokračování textu…)

Syndrom sebestřednosti druhá část

Dny plynuly. Doktor své stránky sledoval a nadále přispíval, jelikož věděl, že se mu to vyplatí, když bude o své práci psát a může uvědomit spousty lidí o problémech v lidské psychice, nebo i něco, na čem mohou sami zapracovat, aniž by museli ihned za ním do ordinace.

Doktora po čase oslovil jiný doktor též z oboru, jelikož byl jeho pravidelný čtenář jeho příspěvků tak jej oslovil a pochválil za skvělé informace a práci. Nabídl mu, zda by mu mohl vytvořit taky takové stránky, že ho odmění a že zda by mu pomohl, samozřejmě, že doktora uvede jako pomocníka, taková nabídka ke spolupráci. Doktor to přijal, jelikož pomáhání lidem je jeho parketa a radost. Vytvořil to co chtěl a to co uměl pro toho jiného doktora a bylo to parádní, byl nadmíru spokojen a tak si na počest udělali fotografii, která měla zpečetit jejich spolupráci, aby oběma to přineslo víc klientů a uznání.

(Pokračování textu…)

Putování duše inkarnacemi

Syndrom sebestřednosti

Bylo nebylo jeden krásný svět a v něm jedna krásná planeta na které žili lidé. A lidé se vzájemně odlišovali a některé z nich postihla taková psychická nemoc. Byla to novodobá nemoc, která byla psychického původu a pojmenovala se tak na přání jednoho doktora, který zásadně léčil pouze lidi bez medikamentů.

Doktor byl hodný, uměl pacientům naslouchat, ptát se, zajímat se o to jak se cítí, jak se mají a co je trápí a tím jak je vyslechnul dokázal jim poradit, co mají sami v sobě zpracovat, udělat a co mají na sobě zlepšit, nepředepisoval žádné léky a ani nikoho neodmítal, kdo za ním přišel. Na každého si vyhradil svou ordinační chvilku, někdy i ve volném čase, ale svou práci miloval a proto lidem věnoval tolik času.

Lidé přicházeli různí. Někteří si svůj problém uvědomovali a jiné ne. Lehce nad polovinu pacientů si nakonec svůj problém uvědomila a začala na sobě pracovat, tím pádem se postupně uzdravili, anebo přestali chodit za doktorem úplně. To doktor považoval za svůj úspěch. Protože co pro něj může být lepší výsledkem než to, že dokázal člověka uzdravit. Postupem času za ním docházelo víc a víc pacientů, kteří měli nemoc na kterou bylo těžké najít léčivou cestu a postup. Doktor bádal a čím dál víc ho ti pacienti fascinovali. Byli to pacienti, kteří měli nutkavou myšlenku toho, že se veškeré dění tohoto světa točí kolem nich.

(Pokračování textu…)

Když Vás někdo výborně zná…

Ani nemusím nic říkat, vysvětlovat, ubezpečovat, nebo dávat viditelně najevo. Nemusím se ani až tak vyjadřovat a ani připomínat co a jak nemám a mám ráda. Když se s někým výborně znáte, nebo tedy on/ona zná Vás tak je to výborné spojení a Vy už kolikrát ani nemusíte nic říkat, protože on/ona ví.

A tohle já oceňuji velmi, možná i nejvíce, když je někdo vnímavý všímavý a pamatuje si všechno o Vás a leckteré věci, které se časem opakuji tak už nemusíte ani říkat, prostě to už ví.

Napříkad ví co jíte a co nejíte, ví oblíbené jídlo, hudbu, zpěváka, zpěvačku, oblíbený styl oblečení, oblíbenou barvu, styl usínání, váš největší strach a fobii, vaše blízké přátelé, vaši rodinu a rodinné vztah v ní udržované, proč se leckdy chováte tak jak se chováte, co se skrývá za vašim úsměvem a slzami, jak se chováte k neznámých lidem, ke známým lidem, co je Vaší silnou a slabou stránkou, čemu nedokážete říct Ne, na co vždy řeknete Ano, v čem si nedokážete dupnout a stát za svým a v čem naopak nikdy neustoupíte, proč se chováte tak, jak se chováte, co se skrývá za vaší nejistotou za Vaším nevinným úsměvem, co vás dokáže vynervovat, vystresovat, rozčílit, rozhněvat, zklamat, zničit Vaší důvěru.

A další a další věci, které lze o člověku zjistit a podotýkám, že písemnou konverzací se to úplně zjistit nedá, tohle se všechno s tím člověkem musí zažít, aby člověk poznal a pochopil a věděl. Tohle vše přináší život a zážitky, reálné zážitky.

(Pokračování textu…)

A jaký jsi měla den?

Jaký jsi měla den, jak se máš, co si dnes všechno prožila a zažila? Co si dneska řešila? Jak to šlo v práci, jak jde prodej? A co je u Tebe nového, jak se Ti spalo, jak se Ti vstávalo?“

Možná obyčejné otázky, ale dokážou člověka potěšit a o to víc, když přijdou jako první od někoho, kdo napíše taky první a aspoň jednou za čas si vzpomene a ozve se první. Umí to potěšit, ono taky nemusíte neustále psát Vy první, nebo se ozývat první někomu, nebo lidem všeobecně. Na nikoho to teď neselektuji, ale obecně. Že je také super, když i na Vás si někdo vzpomene a tuto krásnou věc, zažívám právě od blízkých lidí a přátel. A proto je považuji za blízké, protože dokáží zájem a přátelství opětovat a nestojí to na mém jednostranném zájmu a povídání si s někým, ale že to je vzájemné. Já se ozvu, pak se ozve on/ona a dokážeme si povídat, řekneme si novinky o sobě jak jeden tak druhý a dokážeme si povídat hodiny v kuse a stále si máme co říct. A podotýkám, že to je osobní povídání z očí do očí, není to po telefonu, nebo písmenkách, takže je dokonale vidět i řeč těla a jen tak to nezanikne v paměti mezi ostatními vzpomínkami, nebo zážitky.

Potěší mě samozřejmě i zájem a optání od člověka, od kterého bych takovou otázku nečekala, u koho jsem to již vzdala o přátelství se snažit a tak jsem to už nechala být, nechtěla jsem být jako nějaká vtěrka. Avšak ono to fungovalo dobře a ten člověk se ozval sám. V době, kdy jsem tak nějak tohle vše okolo snahy se s někým přátelit měla u háje tak to fakt potěšilo, přišlo to nečekaně a od nečekané osoby a vážně jsem za to byla a jsem vděčná.

(Pokračování textu…)

Jak nebýt za hlupáka?

Tohle by mohla být skvělá trilogie a nekonečné psaní o tom, jak se odnaučit být až moc hodný na lidi a nechat se využívat.

A já osobně bych mohla být takový zářný příklad toho, jak nebýt tak moc hodný a sloužit jako odstrašující příklad pro lidi, kteří mají podobné sklony jako já a to být až moc hodný.

Být hodný je samozřejmě fajn a krásná vlastnost a já hodné lidi mám ráda, obdivuji je a přátelím se s nimi. Však když jste hodní Vy tak životem poznáte, že to není žádná výhodná vlastnost, ale spíše tak trochu břímě, které se s Vámi táhne celý život a leckdy Vám to může ztížit dni, ubrat čas, vystresovat a i zaúkolovat zbytečně navíc.

Když pomáháte je to super, všichni vás vidí jako hodného a skvělého člověka, avšak jste hodní také sami na sebe, nebo jen na druhé lidi?

Ono být hodný znamená nejen být hodný na lidi okolo, ale hlavně na sebe a od toho by měl člověk začít. Nejprve být hodný na sebe a až pak na okolí, pak může takový člověk skvěle fungovat jako hodný člověk, pomáhat a žít si, protože bude i šťastný a nebude se cítit využívaně, nebo strhaně, či zahlceně. Bude prostě v pohodě.

(Pokračování textu…)

Přímo a rovnou

Přímá konverzace, přímá otázka a přímá odpověď na to, co se dotyčný/á ptá, nebo ptám. Upřímně řečeno to, co si myslím. Je to tak těžké?

Když něco chci, zeptám se, ozvu se a rovnou nabídnu, nebo navrhnu? Když něco nechci tak ne, že přestanu odepisovat, avšak rovnou dám najevo, že si to představuji jinak a že takhle, jak je to navrhované to nepůjde, nebo to tak nechci.

Kurník, je to fakt tak těžké?

Když chcete, aby někdo někam šel, nebo se s Vámi sešel tak je dobré se ho zeptat přímo a ne dělat obličku, zda by nešel tam a tam a hodit to takhle na něj.

Anebo čekat, že to ten člověk pochopí a domyslí si to, že Vy když někde jste tak tam hned automaticky poletí. Ne, takhle to prostě nefunguje. Aspoň u mě ne.

Jsem člověk a nejsem domýšlivý robot, nebo paranoidní jedinec, který by si veškeré myšlenkové pochody a úmysly ostatních lidí hned vztáhnul, nebo odhadnul. Nejsem věštkyně, ačkoliv jsem v dávné minulosti tuto práci dělala, tak ani náplní věštkyně není odhadnout doprodrobna, kdo co jak myslí a dle toho se zařídí. A už vůbec není mým posláním a povinností si domýšlet, kdo co jak myslel a jak jaký náznak byl na mě myšlený.

(Pokračování textu…)

Pak mi dej svobodu

„Ty mi dáš to a já ti dám za to naoplátku ono, jasný?“

Jasný, platí. Ale ty mi dáš naoplátku svobodu a klid, jasný?

Ano, výměnný obchod, něco za něco, taková směnárna. Proč ne, když se dva lidi dohodnou proč by ne. Nemám proti tomu nic.

Je to věc lidí, jak si to vykomunikují, takové to bude. V tomhle případě vždy vyhrává ten, kdo do toho dá míň, nebo se mu podaří být v té výhodné roli, kdy dostal co chce a už nemusí nic dávat na víc.

Je to vypočítavé, ale upřímně lidé to dělávají a hodně často. Vždy je lepší být v té výhodné roli, kdy dostanete oč jste žádali, anebo abyste z toho když už tak něco měli pro sebe výhodného a pak už nemuseli a mohli se na to vykašlat.

Jasné.

(Pokračování textu…)

Osudové okamžiky paní Blechové