Štěstí bez vnějšího přičinění

Člověk neustále něco shání, něco neustále popohání, nebo dohání, jen pro to, aby se cítil šťastně. Sleduje vnější vlivy a okolnosti. Protože se stále zdá, že je nepříznivě na cokoliv, na něco co člověk chce, protože pořád se to zdá, že není „vhodná doba“.

Ale ono tohle všechno s prominutím k čertu s tím. Všechno tohle jsou jen hlouposti v hlavě. Na štěstí neexistuje vhodná doba, štěstí prostě je, anebo není. Nic mezi tím.

K čertu s těmi kecy typu, že jednoho dne budu šťastný a jednoho dne bude správná příležitost. Není to pravda. Kdy jindy být šťastný než zrovna teď?

(Pokračování textu…)

Není to nutné

Návrh, diskuze, popovídání, proč by to nešlo? O čemkoliv, co se dá, jaký byl den, jaká byla noc, co je nového, co za den člověk dělá. Je to skvělé a fajn, něco se navrhne i z mé iniciativy, avšak po chvilce vidím, že to tak trochu není v mých silách. Tak je mi to líto a tak trochu doufám, že se to přejde v konverzaci do ztracena. Vím, že to není ideální způsob, ale přeci způsob.

Jenže já to ano nemusím tutlat, je fajn vidět, že druhá strana to sama od sebe pochopí, že zrovna v tuto dobu to není ideální a že to třeba bude realizovatelné jindy. Ty brďo, to se mi už dlouho nestalo, ale je to skvělý pocit, abych pravdu řekla.

(Pokračování textu…)

Krize prověřuje

Když se něco začne bortit, kazit a jít špatným směrem, tak se instinktivně člověk lekne a obává se, aby mu to něco nesebralo, nebo nepokazilo to, co má rozpracované.

Avšak když krize, nebo zlé časy přijdou tak se neptají, prostě přijdou a jste čelem tomu a musíte se k tomu nějak postavit. V první řadě se postarat o sebe a svůj život a pak o nejbližší. Je to o tom se umět přizpůsobit a vychytat způsob, jak se naučit jinak a lépe žít, tak aby mohl člověk být spokojený a šťastný. Život je proměnlivý, nic není trvalé, proto neustále člověk čelí tomu, že se přizpůsobuje a hledá nové způsoby, jak novoty vychytávat a jak se mít dobře v životě.

To tak prostě je. Jenže, jak už se budu nesčetněkrát opakovat, tak krize, ačkoliv s sebou nesou něco zlého, čeho se obáváte, tak prověří i Vaše vztahy s lidmi a ti které nazýváte blízcí. Všechny to prověří a Vy ať chcete nebo ne uvidíte pravý charakter těch lidí a toho, jak to k Vám mají. Člověk nechce, aby zlé časy vztahy poznamenaly, bojí se toho a chce od toho všechny držet dál. Ale nelze to, nemůžete popřít, že máte problémy, když je máte. Nemůžete popřít, že je vše v pořádku když není.

(Pokračování textu…)

Jaký mám zvolit přístup?

Cokoliv řeknu, tak si hned vezmeš osobně. A já se ptám jako proč? Jak jemněji mám mluvit? Jak slušněji mám mluvit? Jak ti mám sdělit radu? Jak ti mám sdělit důležitou informaci, aby sis to nevyložil jako agresi?

Mluvím klidným tónem hlasu, myslím si, že vystupuji v klidu a pohodě. Nemám problém něco říct i klidně něco nepříjemného, řeknu to tak, jak to je. Samozřejmě přemýšlím nad tím jakým způsobem to říct, něco jiného je „Hele vole, drž hubu, meleš blbosti, poslouchej, co ti říkám.“ a něco jiného je „Děkuji za názor, ale neskákej mi do řeči, chci ti říct jak to vidím já.“

Je potřeba trochu taktiky a ohleduplnosti, což si myslím, že patří do běžné a normální slušné výchovy každého člověka. Na to není potřeba nějaký speciální kurz komunikace, nebo speciální kurz seberozvoje. Tohle si myslím se běžně učí už děti v rodinách, anebo ve škole. Takže to podle mě není nic, co by bylo těžké se naučit.

Takže jen tak pro úvod na vysvětlenou. Podle mého názoru nejsem člověk, který rád kritizuje, mluví ošklivě nadmíru, uráží, ponižuje, záměrně vyvolává konflikty, nachází chyby tam kde nejsou, poučuje, povyšuje se.

Myslím si, že jsem typ člověka, který se snaží vyjít téměř s každým, být přátelská, klidná, vtipná, zábavná, povídavá, naslouchající, vnímavá, ohleduplná, tolerující, trpělivá, respektující a asertivní. Můj názor, ale nemusíte se mnou souhlasit. Chci tím hlavně říci, že nejsem typ člověka, který by rád někoho buzeroval, nebo schválně povídal hnusy, nebo urážel. To opravdu ne. Nejsem zlomyslná.

(Pokračování textu…)

Život se obrátil

Celou dobu žiješ nějak a během pár dnů je všechno jinak. Najednou se ti to obrátí naruby a ani nevíš, jak rychle to tak mohlo přijít.

Ale to tak někdy je, že se vše rychle změní a život je jiný. Nikdy člověk neví, co se stane.

Nelze si vše dopředu plánovat, protože nakonec život má to poslední slovo, které rozhodne. A na nic se nelze na sto procent připravit. Takže obava o něco je tu zbytečná, protože nelze vše dopředu předvídat, pokud tedy člověk nechce žít jen obavami a paranoiou „co by se mohlo stát“. Z aktivního života, který byl naplněn vším možným, hodně aktivitami i trochu spěchem, hodně velkou organizací, aby vše člověk stíhal a plnil tak, jak měl, tak i myšlenkami co všechno je nutné zařídit, co ustát, co přežít, co zvládnout, tak z tohoto všeho najednou máte klid, pasivitu a dostatek času na všechno. Je to velmi jiné než doposud. Člověk si stále zvyká na to, co a jak bude a jak bude trávit dni.

(Pokračování textu…)

Vysmíváš se, ale až si uvědomíš že si na tom ještě hůř…

Ano, ví, že mi na tom záleží, ví že se na to těším. Ví, že to mám ráda. Ví to všechno moc dobře.

Člověk by neočekával, že až takhle to může bodnout u srdíčka a rozesmutnit, rozplakat. Ale ne nad tím, že se nedočkám, ale toho, jak to někdo může ošklivě podat. Takovým tím jízlivým vysmívacím tónem.

Jsou to lidi od kterých bych to nečekala, možná tak od jednoho to ano, ale ne od obou. Ví moc dobře, co mám ráda a když bohužel ne z mého přičinění a rozhodnutí se to prostě nestane, nebude konat a nevyjde mi to, tak místo toho aby se mě zeptali na cokoliv jiného, nebo se zmínili na to, jak se třeba mám, tak první co mi přijde je jízlivá vysmívací zpráva.

V tu chvíli jsem se rozplakala a říkala jsem si „Jak mi tohle můžeš udělat? Dělám to snad já Tobě? Za co tohle mám?“ Na tohle byl i můj nadhled hodně krátký v tu chvíli. Byla jsem hodně smutná, to byla zas rána od nikudy do nicoty. Nerada to vidím a slyším takový ten tón, že se to mělo udělat už dávno a že je to tak dobře. Že je vlastně dobře, že mi něco nevyjde. Tohle se fakt hodně špatně poslouchá a čte od lidí od kterých byste to nečekali. Fakt to bolí, to je jako kdyby Vás zabili a řekli, že je to tak dobře kvůli vzduchu.

(Pokračování textu…)

Jak získat respekt?

Usmívá se štěstí

Den Štěstěna přišel, to je tak když ráno vstaneš sice jsi nervózní tak trochu co bude, ale jdeš se všemu postavit čelem. Víš, že tě čeká nejedna stresová událost, ale jdeš tomu naproti a čelem se tomu stavíš. Kdy jindy než teď? Vyšlo to na středu. Víš to jen ty, jak se cítíš. Celá ta panika okolo, jako kdyby toho všeho nebylo dost. Lidé vyšílují, ale to co je horší než to, co se děje je jejich strach a ta panika. Jak v tomhle všem má najít člověk klid? Kor když musí se postavit dvěma věcem se kterými se tak už nějak už smířil, že lepší nebudou?

Tak prostě ano, jdeš do toho, po hlavě, ať to dopadne co to dopadne, nějak to bude. Přijímáš svá rozhodnutí a následky toho všeho. Zvládne se to, zvládneš to, dáš do toho všechno, řekneš všechno, budeš sám sebou.

(Pokračování textu…)

Lehká netrpělivost

Hodně plánů celkově, trochu víc plánů, které se zrealizují a které přijdou v relativně krátkém čase. Avšak proč ne, změny se prostě dějí a neptají se kdy, prostě přijdou a člověk je žije dál, pasuje se s nimi.

To je v pořádku, život jde dál a leccos se mění, nic není stejné každý den. Každý den je něčím jiný, a tak to prostě je. Někdy se stává relativně delší ticho před tím vším, než ty změny vypuknout. Víte o tom, vše je naplánované a stejně tak trochu do toho zbývá nějakého času a Vy už se nedokážete dočkat kdy to přijde. Ačkoliv víte, že to přijde, tak stejně už jste lehce netrpěliví, jako bývám já když jsem v takové situaci. Kdy něco člověk očekává a ono stále nic a nic a tak si říkáte a kdy?

Změny, které mají nastat jsou fajn a hodně prospěšné, jen si tak člověk říká „kdy už to přijde, už se těším.“

(Pokračování textu…)

Nebaví mě to

Ne, vážně mi opravdu neříkej, že je to v pořádku a tahle šaráda, která se nazývá šťastná, že je šťastná. Protože není.

Dělám špatné věci a možná bys mě za to měl odsoudit, fajn, ale aspoň na chvíli se cítím šťastně, když to tak dělám. Když se zaměřím na to, na co mám a udělám správnou věc za kterou bys mě měl chválit, tak to nevydrží ani týden, někdy ani den aniž bys mi nedal důvod proč se nemám snažit a nedělat to. Kdykoliv jsem uvěřila, že se zas vrátím ke konání dobré věci a zachránění dobrého vztahu, tak vždy dostanu lekci a bolístku, která mě vždy vrátí, že radši budu dělat ty špatné věci a na ty dobré se vykašlu.

(Pokračování textu…)