Nepraktičnost

Hojně na internetu se dočítám citáty a takové ty dobré rady míněné na to, jak je prima být nepraktický v dnešním materiálním světě a o tom, jak by si lidé měli hledět své nepraktičnosti a nepraktičnosti svých plánů a přání.

Ok, já uznávám to, že z hlediska přání a cílů nemusí být člověk praktický a nemusí nutně si přát jen to, na co „selským rozumným okem“ má – peníze, povahu, možnosti, příležitosti a já nevím co ještě. (Pokračování textu…)

Asi jsem trochu pozadu, avšak mi to nevadí

Leckdy mě až moc rychle pronásledují řeči, otázky a rady toho typu, proč neřeším to, co údajně mám ve svém věku řešit. Podotýkám rovnou, že se tento článek bude týkat takových tých společenských konvencí a rad k věku.

Až moc rychle mě to pronásleduje a od té doby co mi padlo 20 let mám dojem, že lidé se mnou jednají tak, jako kdybych nevěděla co v životě dělat a jak žít.

Trochu mě to až děsí, jak někteří lidé mi do mého věku mohou říct, že již mám svůj věk na to řešit jiné věci než řeším. Nebo, že potřebuji k sobě někoho staršího, nebo proč se poohlížím po mladších drahých polovičkách, proč vlastně se někým takovým zabývám, když je stejně mladší a nemá to dle nich budoucnost. (Pokračování textu…)

To, že si o mě ty myslíš špatné věci neznamená, že je ve mně vidí celý svět

Vidíš ve mně něco špatného a máš radost, že mi to vpálíš a řekneš a myslíš si, že ti tak díky tomu stoupne ego, možná na tu chvíli ti to něco dá, možná ti z toho opravdu stoupne ego, ale do kdy?

Myslet znamená nic vědět. A je to čistě jen tvůj úhel pohledu, neznamená to nic o mě a nic o té skutečnosti a hlavně to, že mě tak nemusí vidět celý svět.

Ano, bolí to a bolelo mě to, ale když si to tak zpětně přehraji, tak co mě vlastně bolelo? Ta skutečnost ne, i kdybys měl/a pravdu tak ta skutečnost by nebolela, ale to, že to znělo zrovna od Tebe. To bylo asi na tom to nejvíc hořké sousto, které bolelo. Tím tónem jakým jsi mi to řekl/a, tou arogancí a rádoby všeználkovým tónem, to jak sis myslel/a že máš pravdu a jak mě jako sundáš a jak mi to jako nandáš. Přitom si celou tu dobu mluvil/a jen o sobě a o tom s čím vlastně ty sám/sama máš problém a to co vlastně ty na sobě nenávidíš a máš v sobě, jen aby to nevypadalo tak moc zoufale tak to svedeš na mě, jelikož v tu chvíli jsem byla po ruce a na blízku a prostě se ti to jednoduše hodilo. (Pokračování textu…)

Vezmu si to nejlepší

Proč se trápit, proč naříkat na to, co Vám život nedal, proč neustále si stěžovat na to, co ubližuje a proč vlastně se pořád sám v sobě litovat nad nespravedlností lidí vůči Vám?

Proč vlastně? Proč stále každému cpát to, jak se k Vám někdo pro Vás hodně důležitý neumí chovat a proč vlastně pořád mluvit o tom špatném?

Tyto otázky jsem si kladla na mysl dost dlouhou dobu. Dříve jsem si na ně odpovídala tím, že to tak prostě cítím a cítím potřebu o tom mluvit.

Bylo to tak dobře, potřebovala jsem ze sebe vyventilovat svůj vnitřní smutek, zklamání a beznaděj, kterou jsem pociťovala a to ventilování, povídání o tom a celkové rozebírání situace a problémů mi pomohlo si v hlavě urovnat hodně věcí a celou pointu věci. Viz také vymyslet taktiku a způsoby co a jak dál a jak pokračovat v životě. Jak postupovat, jak se chovat a jak vystupovat. Uvědomila jsem si, že když jsem ze sebe dostala to špatné a ty emoce, viděla jsem všechno s mnohem lepším nadhledem a noblesou a tím jsem se mohla dostat sem, tam kde jsem nyní a v tomto rozpoložení.

Pochopila jsem, že nezměním nijak lidi, kteří mi svým chováním ubližuji a zraňují mě na srdíčku, ale můžu si z toho, jak to je vzít to nejlepší a vůči bolesti se otupit. Ono na leccos si člověk zvykne.

Řekla jsem si, že situace je taková, že ji změnit nemohu ke svému přání a dokonalé souhře a harmonii, avšak mohu zachránit sama sebe tak, abych se měla dobře a to byl hlavní nápad, který za to stál realizovat nadále. (Pokračování textu…)

Buď to bude podle mě, anebo se to nechá na jindy

V tomto článku možná budu trochu navazovat na předchozí téma. Avšak to nevadí, z lidské komunikace to je a ze života též.

Přiblížím Vám o čem dnešní článek bude a do čeho si dovolím rýpnout, jelikož čím dál tím častěji se setkávám s tím, jak lidi reagují a chovají se naprosto iracionálně a neprakticky.

Dejme tomu, že zájem o to setkání z předchozího článku mají obě strany, ano je pravda, že nějakým způsobem jsou rádi, že se chtějí oba setkat a vidět se, avšak je tu problém, že protistrana, která všechno domlouvá, prakticky řeší a snaží se to zrealizovat tak necítí vůbec žádnou podporu, necítí spolu-snahu a neslyší vůbec žádné nápady na realizaci. Ochotně protistrana navrhuje, že pojede delší trasu, než ten, kdo navrhl setkání, ochotně tomu uzpůsobí své volné dni a volné hodiny času a snaží se, aby to co nejlépe vyšlo. Však čeho se dočká je jen to, že nápady protistrany jsou k ničemu, nebo se k nim nedostane žádné reakce a jediné co se dozví je to, že buď přijede úplně za ním/ní, anebo že se to nechá na jindy.

Žádný jiný nápad, žádná jiná varianta, žádné jiné řešení a žádné kompromisní řešení. A to ještě přemlouvá, proč si jako neudělá na něj/ni víc času, že si to má udělat tak, aby měla protistrana víc času. (Pokračování textu…)

Jak se zbavit odpovědnosti a nemít s tím dělání

Aneb jedna věta, která se až směšně často opakuje a to je „To je na Tobě.“ Nebo obdoba této věty ještě zní „To záleží na Tobě.“

V překladu obě věty znamenají to, že s tím ten, kdo je vyslovuje, anebo říká tak nechce s tím mít nic společného, nechce aby chyba byla na jeho/její straně a chce veškerou zodpovědnost za to, když to nevyjde hodit na protistranu.

Anebo, když protistrana nebude mít zájem tak touto větou se pojišťuje, aby ta odpovědnost za to, že to nevyšlo je na protistraně.

Tato věta má plnit účel ten, že si zahrajete rádoby na „hodného kluka/holku“, nabídnete protistraně něco jako třeba setkání, anebo telefonní číslo, anebo návrh na něco a pak hned abyste se zbavili odpovědnosti z odmítnutí, nebo se nemuseli cítit blbě, že jste pozvali a nedostalo se Vám odezvy tak hned tu větu vlepíte. (Pokračování textu…)

Už je mi jedno odkud láska přijde, hlavně že přijde

Dostala jsem se do fáze, kdy jsem se po delší době nahánění, ptaní se, zajímá ní se a všemožného nadbíhání lidem, přátelům a známým tak nějak vyčerpala, jelikož jsem necítila, že ten zájem a to všechno je jednostranné tak mě to vyčerpalo, jelikož jsem necítila, že by se mi to vracelo a tak jsem ve fázi, kdy už nemám sílu někoho nahánět, za někým utíkat, ale že si žiji pro sebe a obrátila jsem veškerý ten zájem a pozornost sama na sebe, jelikož když se budu věnovat sama sobě tak vím, že to má smysl a budu se cítit šťastněji. Než když jsem se neustále někomu „vnucovala“, ptala, zajímala, kamarádila, ptala se na detaily života ostatních a to jen pro to, aby mě někdo měl rád a já si našla spřízněnou duši, takovou vrbu, nebo svoje útočiště, kam bych se mohla chodit vypovídat, svěřit, případně si i lehce postěžovat. Jenže když jsem někoho takového hledala z okruhu svých přátel tak většina se jen vezla a nechávala se ode mě opěvovat, nechala se zpovídat a asi jim to chvíli robilo dobře, pak se jim to omrzelo a už je nebavilo odpovídat, bavit se a tak mě odstřihli ze života.

Díky bohu za to, že to udělali, aspoň vím, že takové lidi o přízeň prosit nemusím a hned vím na čem jsem. (Pokračování textu…)

Skvělý silvestr 2018 a vše nejkrásnější do roku 2019

Přeji všem svým čtenářům, fanouškům a návštěvníkům parádního silvestra, pokud slavíte tak jej pořádně oslavte a pobavte se dle své libosti. Přejí zároveň jen to dobré do nového roku 2019, ať je rok 2019 tím šťastný a úspěšným rokem a dosáhnete toho, co si přejete, přeji především hodně zdraví jak fyzického tak duševního, štěstíčka, lásky, sebelásky, moudrosti, přátelství, harmonie, sebepoznání, klidu, míru, finanční hojnosti, bezpečí, pozitivních změn, skvělých pokroků v životě i zároveň sami na sobě a ať se Vám splní přání, která si přejete :-).

Děkuji za Vaši přízeň v roce 2018 a nadále se na Vaši přízeň těším v následujícím roce, vážím si vás všech, bez vás by to nešlo. Děkuji moc. ♥

S přáním a úctou Sára Lhotáková – SL

Miluji to co dělám, avšak slyším hodně rozmlouvání

Popravdě jsem asi jeden z podivínů v této době, který může přirozeně říci, že miluji to, co dělám jak své koníčky tak i svou práci. Ať už berete mou práci jako zaměstnání, nebo brigádu, anebo to co robím na volné noze tak ano miluji to všechno.

Miluji ty činnosti, díky kterým si žiji tak jak si žiji a miluji ty činnosti už i pro tu samotnou podstatu. Vidím v těch činností smysl, užitek a je to něco, co mě vnitřně naplňuje, jelikož se v tom sama vidím, že to ke mně pasuje a souzním s tím. Díky tomu pocitu vím a cítím, že jsem někde kde jsem správně a že to ke mně patří, za to vděčím Bohu, Vesmíru a Andělům.

Ano, je pravda, že když se poohlédnu do delší minulosti tak mi dlouho trvalo než jsem tohle všechno dokupy našla a dostala se k tomu. (Pokračování textu…)

Dá se závidět skromnost?

Poslední dobou si tak kladu otázku, zda se vůbec dá závidět skromnost? Zda se dá závidět to, že je někdo skromný a žije skromně, ačkoliv si může dovolit víc.

Když někdo žije tak, jako kdyby neměl na nic, nebo počítal každou korunu, kupoval si laciné věci, spotřebiče, zboží a kupoval si jen to, co nutně potřebuje, prostě to, co je nutné, avšak nic víc než je třeba.

To, že někdo umí počítat peníze, finance a ví, co si může a nemůže dovolit je v pořádku, aspoň tedy pro mě za mě, nevidím na tom nic zlého.

Rozhodně by mě nenapadlo se nikdy vytahovat, či dávat na odiv něco co si sice můžu dovolit, ale nechci to dávat na odiv. Jelikož když lidé vidí co máte, tak to můžou začít chtít taky a můžou Vás chtít o to připravit.

Nejsem boháč, nejsem zazobaná, nejsem namyšlená, nevytahuji se, neříkám kolik si za co vydělám peněz, kolik mi vynáší práce, knihy, brigáda a i přes to se setkávám s tím, že to někdo a pár dalších lidí na mě nevidí rádo a dokonce je jim to trnem v oku.

Přitom dělám přesně to, co oni nemají rádi. (Pokračování textu…)