Pak mi dej svobodu

„Ty mi dáš to a já ti dám za to naoplátku ono, jasný?“

Jasný, platí. Ale ty mi dáš naoplátku svobodu a klid, jasný?

Ano, výměnný obchod, něco za něco, taková směnárna. Proč ne, když se dva lidi dohodnou proč by ne. Nemám proti tomu nic.

Je to věc lidí, jak si to vykomunikují, takové to bude. V tomhle případě vždy vyhrává ten, kdo do toho dá míň, nebo se mu podaří být v té výhodné roli, kdy dostal co chce a už nemusí nic dávat na víc.

Je to vypočítavé, ale upřímně lidé to dělávají a hodně často. Vždy je lepší být v té výhodné roli, kdy dostanete oč jste žádali, anebo abyste z toho když už tak něco měli pro sebe výhodného a pak už nemuseli a mohli se na to vykašlat.

Jasné.

(Pokračování textu…)

Osudové okamžiky paní Blechové

Dáváš se lacino a proto nemáš můj respekt

Aneb, jak se praví v citátu „Respekt těm, kteří si ho zaslouží a nikoliv těm, kteří ho pouze vyžadují.“

Ano, souhlasím. A teď bez srandiček a chichotek, tak je to tak. Můj respekt není těžké si získat, jsem člověk, který hodně lidí uznává a ctí, respektuje a toleruje.

Spíše je minimum toho, koho nerespektuji a respekt jim ani z lítosti neposkytnu. Z velké části jsou to lidé, kteří si ten respekt vynucují, protože nemají dostatek sil na to si ho získat přirozeně.

Jsem velmi loajální a ctím člověka tak, jak je klidně na pořád, stojím při něm a zastanu se i kdyby celý svět byl proti němu, když jej respektuji a ctím. Avšak, když někdo kolem poskakuje a vnucuje mi to, že bych ho vlastně měla poslouchat a proč tak nečiním a o to víc se mi snaží házet klacky pod nohy a o to víc si vyloženě dětinsky vynucuje jakoukoliv formu pozornosti, tak pardon, ale můj respekt si takový člověk nezíská. To je dětinské a nevyzrálé jednání.

(Pokračování textu…)

Bezpečí

Utéct před tím vším do bezpečí, do místa a do náruče tam kde je bezpečno, kde můžete říct to, jak se cítíte a to že jste jako hlupák se zas vysílili ve světě, kde se jen někdo nechal od Vás opěvovat ale nehnul asi řasou pro Vás.

Utéct tam, kde můžete žít bláznivě a vstát si v jakoukoliv denní hodinu. Pustit si hudbu a klidně depresivní, klidně i bláznivě popovou i přes to, že by Vám někdo řekl, že tím akorát svůj smutný pocit prohlubujete.

A proč ne?

Tam, kde jen přijdete a ten druhý vidí na Vás, že už nemáte náladu, že dnes to nebude Váš den a že dneska spíše bodne jen nechat vyplakat a podávat kávu. Nenutit do jídla, jen nechat s kávičkou a nechat chvíli truchlit.

(Pokračování textu…)

Lidé si to neuměli mezi sebou říct a proto se nic nestalo 2. část

dřív jsem psala článek o lidech, kteří se neuměli vyznat z citů a žili pouze z domněnek toho, jak by co jak mohlo být a jak to ten druhý myslí a cítí, přitom si nic neřekli a nevyříkali si to mezi sebou a proto nic se nestalo a nic mezi nimi nevzniklo.

Dlouhou dobu jsem se tomuto tématu vyhýbala a i vůbec něčemu takovému znovu prožít, jenže člověk nikdy přesně neví, kam vás život zavane a proto se to může opakovat znovu v životě, dokud to nepochopíte a tuto lekci nezvládnete.

Nyní jsem již doufám moudřejší a již se nebojím tohoto tématu, protože ono se děje až překvapivě často mezi lidmi.

A i přesto, že tohle to je právě to, co nejvíce lidi rozděluje, to, že si to neumí říct mezi sebou, neumí si projevit city, neumí si vůbec přiznat to, že se sobě líbí a že jim na sobě záleží. Neumí si říct, že by spolu rádi trávili čas, protože prostě ne, nedojde na to a z nějakého důvodu se na to ani ze srandy nezeptají.

(Pokračování textu…)

Jsem malá rebelující holčička

Tak bych se specifikovala. Když zpytuji svůj život a přemýšlím nad tím vším, co se za můj život odehrálo a co jsem vše udělala, rozhodla se, odpustila, přešla, spláchla, změnila, za co jsem bojovala, čeho jsem dosáhla tak cítím velkou spokojenost a velký vnitřní pokrok. Cítím, že za svůj dosavadní život jsem zvládla to, co jsem chtěla a co bylo nutné.

Hodně věcí a situací jsem si nemohla vybrat, prostě to přišlo a bylo to. A já jednala a ani mě nenapadlo, že by to bylo jinak. Nyní vidím, že mohlo být všechno jinak a že jsem to mohla brát i víc citlivěji, ale já to brala tak, že si s tím musím poradit a tak jsem si poradila.

Hodně věcí jsem tehdy neznala a nevěděla a ta nevědomost a neuvědomělost mě tak ochránila, že díky Bohu a Vesmíru za to, že to tak bylo. Nyní jsem znalejší než před několika lety, nebo na střední a asi bych v jistých věcech jednala jinak, ale asi bych to vnímala víc do hloubky, dříve ne.

Mělo to své výhody. A o to víc, jak jsem byla zabedněná a nepřipouštěla si spousty věcí tak tím víc to lidi provokovalo mi ubližovat a dělat naschvály, jelikož chtěli vidět mé reakce a mé emoce, ale když se toho tehdy nedočkali tak své podrazy gradovali. Nyní to vidím, jaké zoufalé pokusy to od těch lidí bylo a jak je to muselo úplně vařit vzteky, když já ještě bezelstně přišla, pousmála se a řekla, že jim přeji hodně štěstí, nebo že je to jejich život a já na to nemám právo nic říkat a ani nic na to neřeknu :-).

(Pokračování textu…)

Jak se pozná stará duše?

Připravenost je půle úspěchu

Ano, leckdy Vás v životě může cokoliv překvapit, zaskočit a Vy tím pádem všechno poděláte a pokazíte. Nikdy přesně nelze určit co, kdy do života přijde a co se stane, život plyne a situace plynou.

Na lidi, kteří přijdou do života se připravit nelze, ani je předvídat. Avšak na lidi, které již znáte se připravit lze.

A hned vysvětlím jak a jak to myslím, aby to nevyznělo zle.

Když někoho neznáte, tak ho nejprve je třeba poznat, abyste věděli jaký je a jaký k němu zaujmout postoj, co si k němu dovolit a co ne, taky jaké postavení ve společnosti má a v jaké spojitosti je vůči Vám. Když člověka neznáte nevíte co od něj čekat, proto se ani nelze konkrétně připravit. Lze si připravit pouze slušné formulace, spisovnou mluvu, základy etikety a přiměřenou otevřenost a naslouchavost vůči druhé straně, to je tak vše.

Když člověka znáte tak už tak zhruba víte. Ano, je pravda, že ani po několika letech přátelství, spolupráce, či vztahu nemusíte toho člověka dokonale znát, to říkám rovnou, vždy Vás ten člověk může překvapit a udělat něco v čem byste ho nepoznávali. Tudíž pojem někoho znát je takový jak se ten člověk chová většinově a zhruba mapa toho jaký on je.

(Pokračování textu…)

Ráda bych věřila, že nejsi jen další výmluva druhá část

Navážu na předchozí článek, jelikož k tomuto tématu cítím, že je dobré se vyjádřit mnohem víc a obsáhleji. Že to co cítím a to jak to mám se nestačilo vměstnat do toho jednoho článku o pár znacích.

Jak jsem již psala má důvěřivost je velmi intenzivní, nevím zda to brát pozitivně či negativně. Ale pro mě za mě cítím, že je to tak dobře. Díky tomu to jsem já sama sebou a tvoří to mě, můj charakter a povahu.

Dle názoru lidí od těch nejbližších se dovídám, že moje důvěřivost není tak úplně dobrá, protože i když odhadnu lidi tak stejně si z toho žádnou radu nevezmu a nechám se zklamat a pak jsem smutná.

(Pokračování textu…)

Ráda bych věřila, že nejsi jen další výmluva

Vždy se snažím na lidech vidět to dobré a krásné. A nepřipouštět si zpočátku, nebo i časem to, že by se mohli zachovat ne zrovna dobře, nebo tak, že mě zklamou.

Nejsem ten typ, který by byl od počátku paranoidní, to opravdu ne. Spíše když někoho poznávám, nebo už když někoho znám a kamarádím se tak vidím to dobré a vyzdvihuji ty klady. Svým přátelům říkám, že je mám ráda, a vždy jsem vděčná, když se s nimi vidím, nebo když společně strávíme fajnový čas.

Nikdy totiž člověk neví co se kdy podělá, pokazí, nebo kdy toho člověka vidíte naposledy a proto to tak mám, vím, že je třeba si vážit každé chvilky. A i když leckdy to vypadá, že si skvěle rozumíte a i ten člověk říká, jak je vše v pořádku tak se někdy stane, že z ničeho nic pak už toho člověka dlouho nevidíte, nebo nevidíte vůbec, kontakt se nějak přeruší, vytratí, vyšumí, anebo prostě už jen to není ono a pak ani Vy nechápete co se tak náhle stalo a proč Vás ten člověk už nechce vidět a nechce si udělat čas. Než naštvání tak pociťuji lítost v takovém případě, ale tak stává se to.

(Pokračování textu…)