Jeden z dalších příběhů, jeden z dalších matných vzpomínek, které se časem budou vzdalovat do zapomnění, či pár záblesků na které si vzpomenu.
Nemusím připomínat, že občas funguje to přísloví, že když si konečně člověk myslí, že je šťastný nebo v pohodě v klidu, tak mu život nadělí další zklamání, nebo mu dá pod nohy další překážku.
Ono se to doslovně říká takto „když si konečně myslíš, že jsi šťastný, tak se vždy něco posere“.
Kdyby ten klid a pocit bezpečí chvíli vydržel a mohl si člověk libovat v tom, že našel to, co hledal a může se z toho těšit, užívat si ten přítomný okamžik plnými doušky. Tak proč to trvá jen chvíli? Proč to trvá jen pár dnů a pak přijde šíp a trefí vás to přímo do srdce.
Proč prostě?
(Pokračování textu…)