Není to nutné

Návrh, diskuze, popovídání, proč by to nešlo? O čemkoliv, co se dá, jaký byl den, jaká byla noc, co je nového, co za den člověk dělá. Je to skvělé a fajn, něco se navrhne i z mé iniciativy, avšak po chvilce vidím, že to tak trochu není v mých silách. Tak je mi to líto a tak trochu doufám, že se to přejde v konverzaci do ztracena. Vím, že to není ideální způsob, ale přeci způsob.

Jenže já to ano nemusím tutlat, je fajn vidět, že druhá strana to sama od sebe pochopí, že zrovna v tuto dobu to není ideální a že to třeba bude realizovatelné jindy. Ty brďo, to se mi už dlouho nestalo, ale je to skvělý pocit, abych pravdu řekla.

Spíš jsem zvyklá na jiný druh konverzace, že něco navrhnu a pak to vše zrealizuje a protistrana se vším souhlasí, jen aby nemusel nic vymýšlet a když je samozřejmě něco na lejno, tak mi to ihned napíše, protože do očí se mi to neříká téměř nikdy a když to napravím, tak stejně se pak něco dalšího najde, co mi ten člověk písemně sdělí, že bylo špatně a když už já na to sdělím, že to klidně může udělat celý sám a naplánovat, tak hned bere zpátečku a už mi dá pokoj. Takže na tohle já jsem zvyklá. Ostatně už po pár výtkách má pak člověk zkaženou náladu a už ho nebaví v ničem pokračovat, protože, jak se máte zavděčit, když ani nevíte, co ten člověk chce. To vám napíše, ale až když je po všem. Aneb „po válce je každý hrdina a král.“

Nu, proto jsem tak mile překvapena, že i když si takhle blbě naběhnu s nějakým plánem a ano je to na mou iniciativu a nápad, tak vlastně jsem pochopená, že je jasné, že to teď nemohu zrealizovat a že je to v pořádku. Takovou reakci jsem nečekala a mile mě to dostalo do kolen.

Prostě v klidu a pohodě, žádný nátlak, žádný spěch, prostě nic takového, ono to příště bude lepší. Ty jo tak na taková slova jsem čekala za poslední měsíce pekelně dlouho a přeci jen.

Děkuji Vesmíru, že ještě tací lidé existují a nemusím vždy být dokonalá a perfektní a jet na plný plyn, že existuje taky slovíčko klidu, odpuštění a pochopení.

Aspoň si nepřipadám tak hrozná, že jsem si zas něco vymyslela, co jsem nepromakala, ostatně to je pro mě typické, že rychleji konám než myslím, ale někdy se mi to i vyplácí. Teď tedy ne, ale co už. Aspoň je vidět, že zájem mám a že jsem do toho nadšená, jen prostě mi chybí někdy reálný podklad, možná to zdravé uzemnění právě potřebuji a i to ubezpečení, že se prostě nic neděje. Možná tohle já jakožto ztřeštěný člověk potřebuji, trochu uzemnit, ale zdravě, zdravým směrem, abych někdy nepřestřelila nad své síly, jakože to umím a dost :-).

Je fajn taky někdy slyšet, že je všechno v pořádku a že je to takhle v pohodě, že se tím nemusím trápit a zabývat, že to bude dobré. Uklidní to a ubezpečí.

Tohle totiž čas od času chci a přeji si slyšet.

Jsem zvyklá jet na plný plyn, nezastavovat se, ohlížet se, ale neotáčet se zpět. Dávat xy šancí, ale pořád postupovat dopředu, nečekat, nesedět na zadku a nelenit. Když nabourám, nebo když zvolím špatný směr, tak mě srážka bolí a vzpamatovávám se z toho. Snažím se nechybovat, ostatně to se snaží každý člověk a když se mi to stane tak to klidně přiznám, ale když se toho nikdo nevšimne, tak to nechám být a neupozorňuji na to.

Je to prostě fajn, když někdo vidí tu Vaší chybu a řekne „nic se neděje, je to v pořádku a bude to v pořádku“. Oooo můj bože stále se toho nemohu tak nějak nabažit, jak je to krásné. Možná jsem někdy na sebe moc přísná, proto se nad tím nyní rozplývám, protože si to sama sobě moc nedopřávám tu velkorysost.

Zdroj obrázku: MAR VE. w4t.cz [online]. [cit. 3.4.2020]. Dostupný na WWW: https://www.w4t.cz/chci-sporeni-na-duchod-ale-nechci-se-mi-riskovat-je-to-v-poradku-47773/