Lidi se předhánějí

Máme tu člověka, který žije podle sebe a dělá to, co ho baví. Dělá činnosti, které ho baví a i činnosti, které jsou povinnost tak dělá s radostí, protože ví, že se mu to oplatí je dělat a nekašlat na to.

Prostě člověk, který je optimistou a něco tu po sobě chce zanechat, nějaký konkrétní čin, výrobek, něco hmatatelného, co tu zůstane.

Snaží se svůj život neustále zlepšovat, pracovat sám na sobě, dělat věci lepší, než jak je dělal předtím, učí se ze svých chyb. Má rád lidi a rád se s nimi vídá, povídá. Pracuje, dělá, je aktivní. Něco už vytvořil, ale jede dál, nějaké výsledky má, ale jede dál, nezastavuje se, trošku jiným směrem, ale proč by ne. Tam ho to táhne, tam jde.

Zní to jako idylka až, že? Nebo jako někdo, kdo opravdu žije ten šťastný život, nebo ten správný život? Nebo, jak byste to nazvali?

Nechám na vás. A nyní se vezměte v potaz, že takového člověka lidi berou, jako že je něco víc než oni, chovají se k němu tak, přistupují k němu tak.

Někteří lidé se ho snaží dorovnat za každou cenu, až je to směšné a zapomínají sami na sebe. Viz třeba, náš člověk si něco koupí a svěří se a hned na to ti další lidé si to koupí taky a ještě se pochlubí, že to koupili ještě lepší a levnější než náš člověk.

Nebo náš člověk něco udělá správného, správný krok a čin a jakmile se to někteří lidé dozví, tak hned taky dělají podobné činy a hlavně se tím hlasitě chlubí, aby se to k našemu dostalo.

Takže takhle to chodí.

Někteří lidé se zas chovají tak, že nejdříve se s tím člověkem baví, ale pak mu schválně hážou překážky pod nohy a škodí mu, pak se chovají jakože nic, že jsou dobří přáteli, ale schválně a vědomě mu škodí, protože ho chtějí srazit, nebo se pobavit.

Pak někteří lidé se chovají tak, že se před naším člověkem jenom chlubí tím, co udělali a dělají a je to jenom samá chvála, ti lidé mají údajně všechno nejlepší a nejkrásnější a ví všechno nejlépe a jakmile je příležitost našeho člověka poučit, nebo mu radit do života, tak hned se ujmou a vidíte na nic tu škodolibou radost, jak si hladí ego, že se chtějí povyšovat.

Pak jsou tu lidé, kteří když se s naším člověkem baví, tak ho kritizují, všechno on má špatně, měl by to dělat jinak, měl by se zlepšovat v tom a tom. A jenom zle všechno. Tak pak náš člověk pokládá otázku „proč se tedy se mnou vůbec bavíš, když mám všechno špatně? A na to začnou koktat a že to tak nemysleli a ble ble.

Následnou tu máme lidi, kteří se chovají zdánlivě nádherně, vyjadřují přátelství, nebo lásku a pomáhají ze všech sil, říkají si „parťáci“, prý v dobrém i zlém a vždy tu budou. Jakmile nastanou jim problémy tak všechnu vinu nesvalí na sebe, ale na našeho člověka a jelikož krize prověřuje přátele, tak se dovídá náš člověk, že za všechno zlé v jeho/jejím životě může, že má všechno dokonalé, perfektní a že když je s ním, tak se cítí méněcenně a špatně. Že se mu nikdy nemůže rovnat, brečí a řve. Náš člověk tedy poví „tak se tedy bavit nebudeme, když ti moje přítomnost ubližuje, nechci ti zle“ a na to přijde ještě větší řev, že to údajně bez našeho nezvládne, že to nejde, že už tolik let se znají a dále.

A pak ke mně přijde ten člověk na popovídání a toto vše se dovídám. A upřímně od srdce mi říká „ nechápu, proč se všichni se mnou jenom porovnávají, já se s nikým z nich neporovnávám, jen žiji svůj život podle sebe a nikomu to necpu, jen se chci přátelit a bavit s lidmi“. Chápu ho a soucítím s ním. Je to těžké, jak můžete přimět někoho, ať ve vás vidí přítele, partnera, nebo někoho rovnocenného, když se s vámi neustále poměřují.

Asi je to zvláštní pocit nepoměru. Možná to on necítí, protože se k lidem chová rovnocenně a přátelsky, ale ti někteří lidé, kteří se tak chovají, ti to cítí a těm to asi dělá pěkný nepořádek v hlavě.

Otázka zůstává i mě v hlavě, proč se vůbec ti lidé s takovým člověkem baví, když mají potřebu se takhle předhánět, dorovnávat, předvádět, vždyť jim to musí na srdíčku strašně ubližovat a ubližují si tak sami.

Samozřejmě nejlepší by bylo, když by si to ti lidé sami v sobě zpracovali a přestali se s někým vůbec porovnávat, avšak to znám ze života, že tohle chtít po lidech je moc.

Jediná cesta z toho všeho podle mě. Pro něj, vybírat si přátele a chovat se férově, tak jako doposud a ty lidi si vybírat se kterými se cítí dobře a jakmile se to začne kazit, nebo nějak takhle projevovat, že se někdo zas chce porovnávat tak se trochu utišit v komunikaci, anebo to vše brát s nadhledem a srandou tak jako doposud a čas od času se tomu upřímně zasmát, že to ti lidé mají zapotřebí se takhle chovat.

A těm lidem, co se takhle ničí a trápí bych doporučila, ať si srovnají v hlavě, kdo jsou a jaký život chtějí žít a žijí si podle sebe a neporovnávají se s nikým jiným, jenom sami se sebou. Nikdo tu není víc ani míň.

Zdroj obrázku: KUČERA, Petr. http://zababik.blogspot.com/ [online]. [cit. 26.3.2021]. Dostupný na WWW: http://zababik.blogspot.com/2018/05/soutezivost-krestan.html