Všichni říkají, že jak to bylo dřív, že to byla blbost. Jenže čím víc to říkají, tím víc mě to utvrzuje v tom, že to cítím správně. A jediný člověk na kterého se vždy může člověk spolehnout je on sám.
Je zvláštní jak nyní po dlouhé době cítím a vidím sama sebe v jiném světle.
Dokud se člověk má dobře, tak je všechno fajn a s každým může být kamarád a taky každý je kamarád, protože proč by ne, když je všechno v pohodě. To si můžeš vykládat o čemkoliv a cokoliv a kritika od někoho? Fajn, pobrečíš a postěžuješ si, ale dokud se máš dobře, tak je to fajn, jsou to stále jen slova, která zítra zapomeneš, nebo tedy můžeš zapomenout.
Jenže, když je fakt krize a potřebuješ ne krafání o ničem a všem zároveň, ale pevnou radu, pevnou ruku a opravdového přítele, tak to tě každý radami pošle na to se zničit. Nevím proč, ale nikdo nevidí to, že si nešťastný, to že ti to nevyhovuje, najednou všichni oslepnou a nevidí, že ti něco je, že je s tebou něco v nepořádku. Najednou neexistuješ jako člověk, ale jako robot, který se asi umí sám spravovat a vždy to nějak udělá.
Vzpomínáš na dřívější zlé časy v životě a kdy ti táhlo na kejhák kolikrát a utvrzuješ se v tom, že i v těch chvílích kdysi, tak si měl jen ty svůj názor a nikdo jiný. Všichni jen koukali a ještě tě podporovali v tom, co pro tebe není dobré. A ještě že tehdy a nyní máš tu svou hlavu a vidíš, že prostě ať utřou všichni nos a klidně se zakomplexujou, že se jim nic nepodařilo zničit, ale že se člověk rozhodne sám za sebe. To je důležité.
Všichni strašně chytří, hýří radami, ale jen podle sebe, co by jim vyhovovalo a jak oni vidí štěstí, ale nevnímají tě jako člověka, jen jako figurku. A prostě člověk vždy byl jiný a je, tak by se měl rozhodnout tak, jak to cítí.
A to není pomluva na okolí, to je vše řečeno ve vší úctě a lásce, jen prostě nelze se řídit vším, co mi kdo poradí a řekne.
Když si člověk projde tím svým vnitřním zoufalství s tím, že se okolí úplně názorově obrátilo a taky to zoufalství, že nikdo mě nechápe, tak pak může vidět tu skvělou příležitost, kdy si je člověk jist tím, co je pro něj dobré a že i když je sám takového názoru, tak to nevadí, protože svůj život má pevně ve svých rukou a odžije si ho také sám za sebe. A všechno tohle se odehrává v člověku uvnitř a v další fázi člověk pochopí, že nejvíc si ubližuje vlastními myšlenkami, vlastní depresí a vlastní negací, nebo tím, že už v zoufalství a vyčerpání nevidí nic krásného.
A když tohle vše si uvědomí a spřátelí se sám se sebou, přestane si vyčítat chybu, přestane srovnávat rady okolí a co by tomu kdo řekl, tak si myslím, že je to skvělý nášlap na to udělat správný krok k lepší a šťastnější budoucnosti. A nekoukat jen do země plné výčitek, sypat popel na hlavu, válet se v slzách a vyčítat si špatné rozhodnutí udělané před nějakou dobou.
Dobrá, stalo se to, vrátit se to nedá, otázky co by kdyby jsou zbytečné. Důležité je poslouchat sám sebe, to kým člověk je a co a jak cítí. Na nějakou chvíli to okolí prostě dát do ústraní a neposlouchat, jen sám sebe a svůj vnitřní hlas. Nelitovat rozlitého mléka, už se stejně nevrátí zpět do láhve. Ale spíše hledat způsob, jak získat nové mléko, nebo jak to opravit. Nový krok, rozhodnutí, taktika, strategie, nový krok, ale tentokrát podle svého srdce a ne na truc, nebo na něčí radu.
Hádám, že z toho bude plynout více radosti než z předchozího kroku již v minulosti.
A co už, kdo nikdy nechyboval? Myslím, že všichni.
Zdroj obrázku: DOLEŽALOVÁ, Lucie. http://lifetherapy.cz/ [online]. [cit. 28.5.2021]. Dostupný na WWW: http://lifetherapy.cz/hvezda-jmenem-andelina-2/
Vlasy
Více informací 
Více informací 
Více informací na
Více informací na.
