Aneb, když si někdo myslí, že má „pod palcem“

Tak trochu navážu na minulý článek a to tím, jak si někteří lidé dovedou domyslet a domýšlivě si myslet a věřit to, že mě fakt znají a to právě z té minulosti, jak v ní totiž stále žijí a jak jim není ani hanba tvrdit to, že jsem stále stejná a smát se u toho jak hlupák a prozíravě se na mě dívat a myslet si, že zas padnu kolem ramen a bude to jako kdysi.

Ano, někteří lidé si fakt myslí, že mě zná a to jen proto, že si myslí, že znají mou minulost. Ano, tu sice znají a třeba znají i mé minulé já, to je v pořádku, avšak nemohou si myslet, že budu stále stejná. Nikdo není každý den a rok co rok stejný, každý se nepatrně mění. Ano, charakter zůstává stejný to je pravda, pokud člověk vyloženě nejde sám do sebe a nezapracuje na svém chování a osobním růstu. To dávám za pravdu, charakter se dá změnit tak, že by člověk sám od sebe chtěl a za nějakou dobu na sobě intenzivně pracoval a vytvořil si takové návyky v chování jaké by chtěl, to ano, to lze. Avšak málokdo to tak praktikuje.

Charakter ano ten zůstává stejný, ale člověk vyspívá a dospívá a názory přehodnotí, usměrní, upraví, chování též upraví, může se jinak rozhodovat a k některým lidem jinak přistupovat, ten život a to, co člověk zažije člověka pozmění a jak se k tomu postaví tak ten člověk určí jakým směrem to bude zda k dobrému, nebo horšímu.

Shledávám velmi často lidskou domýšlivost a až moc silnou sebedůvěru v tom, že si stále někdo kdo mě zná z dřívějška myslí, že se z něj posadím, nebo padnu kolem ramen a všechno odpustím to, co mi urobil.

To se až podivuji, kde ti lidé tu sebedůvěru berou a jak si můžou stále myslet, že jsem stejná? To fakt ne, to totiž není dle principů života a Vesmíru možné.

A jsem ráda, že jsem jiná, že nenaletím tím stejným lidem, jako v minulosti a tím pádem si ušetřím zklamání, jelikož už jsem doufám chytřejší.

Ti lidé znají minulost, ale o současnosti neví nic moc, jen tolik, kolik jim dovolím znát, protože už nemusím být tak sdílná tak jako dříve, kor pokud mou důvěru zničili a poškodili, tak nemám důvod se znovu tomu člověku otevírat, pokud o mě veškeré info zneužil ať už pro veřejný nebo osobní účel. Což mě na tom bolí, že si někdo sbírá takhle info, ale jen pro sebe, nebo pro ostatní lidi, jen aby „věděl a měl přehled“ avšak už ne pro to, že by ho to nějak zajímalo a že bych ho vlastně já zajímala.

A některé lidi opravdu tímhle uvedu do reality „Ano, možná dříve jsme spolu něco prožili a možná jsem si u Vás nalítla a dala víc šancí než jste si zasluhovalo a možná jsem se otevřela až moc pro nesprávná ušiska, avšak nyní je to jiné a nemůžete nikdy vzít tu jistotu, že na to skočím znovu a znovu.“ A tak to je prostě, ten život pro mě plyne a život jde dál i bez takových lidí a ve své podstatě je mi jedno, co si ti lidé po tomhle myslí o mě. Jde to mimo, jelikož mají staré info o mě a já už o to okoukané nemám zájem, raději dám přednost lidem, kteří tu šanci mě poznat ještě nedostali. Ti si tu šanci zaslouží, protože můžou poznat mé nové já, které nebude se posuzovat s minulostí a já tak můžu začít s novým štítem u těch lidí a nemuset se bát, kdo kde vytáhne minulost a začne mě s tím ponižovat, nebo mě tím shazovat.

Takhle je to lepší. Nemám problém se otevřít a ani nemám problém se svěřit, avšak už ne lidem z minulosti, kteří toho zneužili a využili mou důvěru, ti už o mém dalším kroku a životu nebudou vědět, protože ani nechci, budou jen vědět to co je veřejné o mě, nic však osobního a tak mi to stačí.

Osobní věci chci rozebírat s lidmi ze současnosti a s nejbližšími přáteli, protože takovým lidem důvěřuji.

Než jsem psala tento článek tak jsem se zamýšlela nad tím zda mi vadí, že si ti lidé stále myslí, že jsem stejná a že mě jako mají „pod palcem, zaškatulkovanou a onálepkovanou“ a že v tom asi domnění stále žijí a zpočátku jsem pocítila bolest na srdci, avšak pak jsem si uvědomila, že je v té nevědomosti mohu nechat, ani jednoho z těch lidí k životu nepotřebuji a nikdo z nich mi do současného života nepomohl, tudíž mi může být jedno v jakém domnění žijí, já si hranice nastavit umím a tudíž nemusím se svěřovat tomu, komu nechci o mé otevřenosti nebo extrovertnosti to neshodí nic.

Prostě si jen vyberu tomu, komu se otevřu a to je dobře.

A raději se otevřu novým lidem, které v životě uvítávám a uvítám, než lidem, kteří mě stále budou spojovat s něčím z minulosti a pořád to porovnávat, to nechci, to není dobré a necítím se v takovém porovnávání dobře a hlavně mi to přijde bezvýznamné.

Věřím, že časem to lidé pochopí, že už dávno neřeším minulost a že jsem tak trochu jinde duševně než jsem byla kdysi a když nepochopí tak nepochopí, já přeci nikoho přesvědčovat a ani sebeuvědomovat nebudu, to je práce každého samotného.

Ať si žijí v té iluzi toho, že mě údajně znají, je to pak jejich ostuda až pak potkají někoho s kým se bavím a ten je vyvede z omylu, anebo mě a já je pak vlastními činy a chováním též vyvedu z omylu. Možná nebudou chápat a možná budou zaskočeni, ale ta lekce jim patří. Život jde dál a já se nezasekla.

Buď si ti lidé za mnou cestu najdou v současnosti a přijmou to, že život uplynul a plyne dál, anebo stále budou žít v té své pomyslné skořápce toho, co si myslí, ale to už se současností nemá nic společného.

A ano je jen na mě komu co řeknu a jak moc, uvědomuji si to. Vím, že informace jsou cenné a to když někomu něco řeknete, kdykoliv může použít proti Vám. Já si toto info v minulosti neuvědomovala a svěřovala se každému a myslela si, jak ještě dělám dobře, že se lidem otevírám. A přitom jsem si vlastně sama nalítla a lidi toho hodně zneužili ve svůj prospěch, aby se nade mě nějak povýšili, anebo aby mě ponížili, nyní to vidím a proto už jednám jinak. Byla to lekce život za niž děkuji, naučila mě hodně.

Zdroj obrázku: G. WURMOVÁ, Nela. Psychologie.cz [online]. [cit. 15.2.2019]. Dostupný na WWW: https://psychologie.cz/chovat-se-sam-k-sobe-slusne/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *