Co dodat?

Podobné situace, podobní lidé, podobné charaktery, opakující se scénář a stále obdobné výmluvy na jedno a to samé a to na čas a na zájem.

Co dodat víc?

Stejné psaníčko, podobná odpověď, to co byste si vlastně mohli napsat sami se sebou a co vlastně už intuitivně očekáváte za odpověď. A to nejenže že by přišla negativní odpověď s tou se člověk srovná snáze a řekne si „No a, tak nevadí, najdu si jiné vyžití dne.“ Avšak když nedostanete žádnou….. a po uplynuté době na kterou jste se ptali tak dostanete neurčitou odpověď s výmluvou na všemožné nemoce od A až do Z, nebo především na to, že ten člověk ani nebyl dostupný, přitom zapíná mobil tak jako většina lidí v mladé dospělosti.

Odpovědi a gesta, která už dopředu víte dopředu než vůbec ty lidi oslovíte, jako kdyby to byl nějaký šestý smysl, který Vám to říká.

Jako kdyby to z tých lidí vyzařovalo, že se zas budou vymlouvat na všechny všemožné důvody na světě, anebo rovnou lhát. Použít klasickou výmluvu, ale když se ten den a v tu smluvenou hodinu ozvete tak dostupný člověk je a ještě se přizná k tomu, že nic nedělá, takže vlastně se propálí, že lhal. A aby to nebylo trapné tak pak koktavě se snaží doplnit tu původní lež, ale to už je jedno, poněvadž je vidno, že ten člověk lhal.

Ptá se o čem to je když mu nevěřím a že to je o ničem. A já dodám „Já neříkám, že lžeš, jen si mi nikdy nedokázal pravdu.“ A věřit budu, až mě přesvědčí, že si mou důvěru zaslouží.

A to teď promiňte mi, nehraju si na žádnou princeznu, kterou by si musel někdo zasloužit to opravdu ne, jsem jen člověk jako kterýkoliv jiný, avšak už se mi opravdu nechce věřit lidem, kteří mi nikdy nedokázali pravdu, anebo že jsou skuteční a nechce se mi ani dávat opakované šance jednomu a stejnému člověku s výmluvami na všemožné důvody světa.

Už tak nějak nechce a usmívám se u toho, nejsem rozlítostněná.

Co dodat, když se to stejně stane tak, jak to předpokládám od mé první zprávy a návrhu. Co dodat, když vlastně se to stejně zamlčí, vyšumí, nebo vymluví do ztracena. Ok, tak to tedy přijmu a budu dělat, že té výmluvě věřím, ale ten člověk už se mi dlouhou dobu neozve vůbec a já netuším proč.

Co dodat k tomu všemu?

Mám brečet, mám se cítit zklamaně, mám se cítit rozlítostněně? Mám křičet, mám se cítit dotčená, mám zuřit, mám se rozčilovat nad nespravedlností mezi lidmi? Mám to poslat do háje a dělat, že to všechno byl jen nepovedený pokus? Mám dělat jakože nic a tvářit se, že se vlastně nic nestalo a že jsem ok a zatajit to radši úplně?

Co k tomu všemu mám říct, už k tomu nemám dodávat nic víc, po tomhle co se děje cítím tak trochu prázdnotu a lehkou komičnost z toho jak to sleduji a jak se ti lidé postupně vymlouvají, anebo to nechávají na poslední chvíli a pak mi to odřeknou a já se tak pousmívám nad tím, že jsem to tak trochu tušila.

Tak trochu si kladu otázku, co je na mě tak špatného, že mi to ti lidé dělají, čím to je? Co robím špatně, že se ani neobtěžují s tím se jako první ozvat a když se po dlouhé době ozvou tak mi ještě vyčtou, že já se neozvala.

Asi někde fakt dělám chybu, že ti lidé takhle utíkají, nevím proč, asi by mi mělo být trapně, že jsem vlastně přátelská, oslovuji lidi, ráda se kamarádím a prostě mě baví s lidmi mluvit. Asi bych se fakt měla cítit jak nějaký zloduch, když se vlastně chci na něčem domluvit a cítím, že jednám dobře, ale stejně to nijak nedopadne.

Necítím se jako špatný člověk, myslím si, že jsem pozitivní člověk, který není neschopný a není bez zájmu, já právě zájmu mám hodně si myslím, ale není opětován. Hledám někoho, kdo by takový zájem opětoval a stále se nedaří, tak trochu jsem asi ztroskotanec?

Co dodat? Něco je zjevně špatně, avšak nevím co, nejednám vědomě tak, abych byla proti někomu a ani nejsem sobec a ani nechci nic podle sebe, avšak stejně se nedostávám uspokojivému výsledku.

K čemu mi vlastně výmluva a to oddalování konverzace je, nebo k čemu mi je i to prosté „ne nejde to“ když vlastně stejně z toho nic nemám a jen možná někdy dostanu planý slib do budoucna, že se to napraví a že mi to někdy vynahradí. A slib samozřejmě není splněn a nevypadá to na to, že by měl být. Nemám ráda sliby, protože jsou zavazující a hlavně jim nevěřím, jsou jen na uchlácholení dušičky, ale povětšinou se nesplní.

Víc věřím lidem, kteří rovnou konají, neslíbí, ale konají. Ozvou se sami, napraví to činem a rovnou domluvou, jsou aktivní a opětují mi ten zájem, takové lidi mám ráda, jelikož si nepřipadám s nimi jako ztroskotanec, ale jako princezna, která také rozkvete a cítí se být středobodem zájmu a pozornosti a to se mi líbí.

Cítím tak, že si i já zasloužím něco krásného od tých lidí za což děkuji a jsem vděčná nadále.

Co dodat? Už nemám sílu věnovat energii do prázdna, anebo do negativní lítosti, spíše ty lidi začínám brát jako nějakou položku a když se vymluví tak si to prostě jen odškrtnu že ne a pokračuji dál.

Zdroj obrázku: HONZA. Energie života [online]. [cit. 25.1.2019]. Dostupný na WWW: https://www.energiezivota.com/energie-zivota/duchovnost-cloveka-vliv-na-mozek/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *