Duše došla do klidu

Člověk se hledá, hledá svůj smysl života někdy i celý život. Jeho duše neustále hledá to, kam sama chce a hledá ten důvod pro co sem na Zemi přišla v podobě inkarnace člověka.

Říká se, že nejdůležitější jsou dva dni v životě ten první je ten, kdy se narodíš a ten druhý, když zjistíš proč.

Už od 14 let mě tohle fascinovalo a jak jsem se učila a učila duchovnem, sbírala poznatky, zkušenosti a prohlubovala své znalosti, tak jsem si tehdy myslela a cítila, že jsem svůj smysl života našla. Tehdy mi to dalo smysl pro který jsem dýchala, žila, smála se, byla šťastná. Pomáhat lidem, vykládat jim životy, budoucnost, radit, dá se říci i je lehce koučovat.

Cítila jsem, že tohle je mé poslání, cítila jsem v tom smysl. Než mě to tehdy začalo vyčerpávat a moje nadšení již nebylo valné, začala jsem to nenávidět a tak jsem to ukončila a odmítala jsem to dělat dál. Nějakou dobu jsem nemohla ani šáhnout na karty, či kyvadlo jak mi to bylo odporné, tak moc jsem nechtěla dělat. Tak jsem si řekla, že tudy cesta nepůjde a že tohle asi není můj smysl života. Už tehdy jsem začala psávat pro lidi odborné články, které se postupně staly články, které píši do dnes, o čemkoliv, duchovní i neduchovnu, ze života, o šťastném životě, poznatky, o lidech, chování a lekcí života, zpovědí, úvahy a tak dále, no však to více přeci o čem tady píšu a tvořím.

Znovu jsem ucítila to, že tady jsem pro lidi, abych jim pomáhala jinak skrze psanou tvorbu a knihy. A tak jsem napsala 5 knih a do toho současně psala články. Cítila jsem smysl v tom, že někomu na dálku takhle můžu pomoci, tím, že si přečte můj text a dá mu to energii, sílu, nadhled, či potěšení, nebo útěchu. U knih to samé, že tak může mít člověk mě u sebe pořád a přečíst si to kdykoliv bude chtít a třeba tam též najde útěchu, že v tom není sám. Že tu je také někdo, kdo to zná moc dobře to čím si prochází a že nemusí se cítit divně.

Těšilo mě to a říkala jsem si, že tohle je to ono, co mám dělat, můj smysl života. Ale tak nějak se mi to přestalo líbit, protože mi začínalo vadit oslovení „spisovatelko“ a hodně lidí si myslelo, že nedělám v životě nic jiného než jen sedím na zadnici a píšu, anebo to, že si hodně lidí myslelo, že píšu romány. To mi začalo postupně vadit. Ale dejme tomu to by se smázlo, protože lidi toho nakecají, že. Jenže já napsala 5 knihu, už dřív někdy v roce 2017 začátkem roku a jak jistě sledujete mou tvorbu tak víte, že já mám napsáno vždy dopředu a až potom jak si usmyslím, tak dám knihy do tisku a vydávám je postupně. Takže jsem od té doby, co jsem napsala pátou, už jsem nepsala další knihy, necítila jsem žádnou další inspiraci a jednoduše jsem nechtěla. Prodej knih, recenze a to všechno bylo krásné a já si toho velmi cením, byla to krásná etapa života, ale ani tak jsem necítila, že je to ono, co bych chtěla dělat a kvůli čemu tady jsem. Řekla jsem si, že tedy do té doby než vydám všechny knihy tak se budu věnovat jen článkům a dál budu profesně odpočívat. Odpočinula jsem si a hodně, ale začal mi chybět další cíl, duše stále neměla klid a chtěla tvořit něco jiného. Sice bokově ale přeci jen jsem od 18 hrála na kytaru, ale stále jsem si nevěřila. Když jsem kdysi hrála v začátcích tehdejšímu partnerovi, tak mě zkritizoval a mě se to tak dotklo, že jsem se pak obávala před někým hrát. Ačkoliv samotné hraní na kytaru mě činilo šťastnou. Hrávala jsem tedy doma, jen tak pro radost, pro sebe. Blížilo se vydání páté knihy a já jsem si říkala, že by bylo dobré to hraní někam dál posunout a že bych měla toto trauma z dřívějška překonat, už jen kvůli tomu, aby ten dotyčný neměl pravdu a aby viděl, jak se ve mně spletl. Pátá kniha vyšla, já spokojená, cítila jsem konec této krásné a vytrvalé etapy. Lidi se mě ptali dál, jestli bude další kniha, odpovídala jsem, že zatím nevím, zatím ne. A já už měla jasno, že určitě ne.

Tímto tedy můžu již oficiálně říct všem, že další knihy nebudou, to co jsem vydala mi stačí, jsem tak spokojená, myslím si, že ode mě jich už vyšlo dost do oběhu. Nechci dál pokračovat v psaní knih, není to cesta, kterou se chci nadále vydávat.

Od doby, co jsem si udělala víc času na svou kytaru se kterou jsem se tak trochu obávala. Bála jsem se, že nebudu umět zpívat, hrát a že zpanikařím. Ty jo takových nervů jsem okolo toho vždy měla, protože jsem prostě tehdy moc brzy, když jsem fakt byla jen v začátcích a uměla pár akordíků tak jsem tehdy tomu tehdejšímu partnerovi hrála, no byla to hloupost, neměla jsem to tehdy dělat, ale to víte já tehdy byla a jsem stále spontánní a nedomyslím následky. No proto jsem nějakou dobu v sobě měla tenhle blok a bála se kritiky.

Jenže paradoxně právě v hudbě a kytaře, ta která se mnou celou tu dobu vždy byla, jak hudba, tak pak i kytara tak je právě to ono u čeho cítím to krásné duchovní uspokojení. Kdy se tak vidím, slyším hudbu a říkám si „ano pro tohle jsem sem přišla, od toho tu jsem.“

Takže jsem pak šla do toho, vzdělala jsem se, doplnila si znalosti hlavně o zpěvu a hraní a uvědomila jsem si, že nikdo nejsme dokonalí a každý děláme chyby a že zpěv se dá cvičit a cvičit, že to není daná neměnná vlastnosti. Můj sluch se zjemnil a zcitlivěl, což jsem dříve neměla, ale nyní jsem citlivější na různé zvuky a vzruchy a leckdy mi i dokáže vadit, když skrz nějaké zvuky a vzruchy neslyším, to co zrovna potřebuje slyšet, nebo někoho slyšet.

Takže můžu po 4 měsících práce na sobě a kytaře, hraní a zpěvu říct, že tohle je to ono, našla jsem svůj klid a vím, že tohle je moje. A že všechno to negativní, čeho jsem se dřív bála byly jen předsudky, nebo moje strachy, které jsem překonala. A začala jsem úplně triviálně, tím že jsem si nahrála jak hraju a pak si to pouštěla, uklidnila jsem se tím, že to kdykoliv můžu smazat, když nebudu spokojena a tak k tomu nadále přistupuji. U hraní a zpěvu cítím, že tohle je to příjemné chvění v celém tělo a ta krásná euforie, která jen tak neodeznívá.

Děkuji za tuhle cestu, že jsem se dostala až sem a mohla se tomu postavit čelem, protože tohle je ta cesta na kterou mě Vesmír celou dobu vedl, jen já jsem sem tam byla hluchá a slepá vůči náznakům a znamením zhůry. Děkuji za to, že tu jsem a mohla jsem dojít tohoto klidu, protože vím proč tu jsem, tohle je má role, tohle je mé místo, tam kam patřím, jsem v bezpečí, klidu, míru a lásce. Děkuji Vesmíre za to, tohle jsem skutečně já a moje nitro.

Zdroj obrázku: REDAKCE. Moc vědomí [online]. [cit. 28.8.2020]. Dostupný na WWW: https://mocvedomi.cz/jak-poznat-ze-vas-ochranuje-andel-strazny/