Falešné domluvy o ničem

Už se Vám jistě někdy stalo, že Vám někdo nasliboval – že určitě půjdete ven, že určitě někde společně zapaříte, že určitě zajdete na pivko, že se určitě sejdete, že určitě něco oslavíte a brzy.

A že ve většině případů z toho nebylo nic, že?

Anebo, že Vám někdo prach-prostě nasliboval, že se Vám určitě ozve a domluvíte se, anebo že přijede/přijde v tolik a tolik a pak když jste po dlouhé době čekací se nedočkali ničeho tak jste pochopili, že ztrácet čas pro nic je i pro Vás dost drahá záležitost a když si ten druhý neváží Vašeho času tak si ho už do budoucna nezaslouží, či bude se muset snažit už realizovat svá slova, aby si znovu vysloužil Váš čas a důvěru.

Nebo, když někdo slíbí že přijde v tolik a tolik a tím pádem Vy můžete odejít tam, kam chcete, jelikož převezme „šichtu“ za Vás. Avšak nepřichází a Vy nemůžete odejít, musíte čekat dál, dokud nepřijde.

V takových chvílích si tak říkám zda má vůbec smysl něco takového domlouvat, když lidi to nechtějí splnit, či to nesplní, anebo prostě si pak ten čas neudělají, anebo jim to nestojíte ani za slušnou a férovou domluvu, nebo Vás nechávají vycukat jak nějaké děcko. Anebo si neváží toho, že budete čekat na toho člověka a vyjdete mu vstříc v tom, co chce, avšak další slovo, které Vám dal/a už nedodrží.

Nemám to ráda a vytáčí mě, když se mnou takto lidé jednají, jelikož to beru jako, že si mě a mého času neumí vážit, anebo že mě mají jak za malé děcko, které neumí nic jiného dělat se svým časem, než jim dělat poskoka, či člověka, který má na všechno čas.

Domluvy dle mého názoru mají smysl jen tehdy, pokud na to chtějí přistoupit obě strany a nemají v úmyslu původní znění domluvy nějak měnit, prostě jak se řekne, tak to platí a tak se skutečně stane. Ach, jak já mám ráda lidi, kteří dodrží slovo a opravdu jak řeknou tak tak je. Pro takové lidi mi nedělá problém se ani přizpůsobit časově, protože vím, že tací lidé si to zaslouží a jednají férově.

Problém mám však s lidmi, kteří si myslí, že jim patří veškerý můj volný čas a chovají se neslušně.

Pochopila jsem, že s některými prostě domluva není a asi v blízké době ani nebude. To chci tak moc, když se chci domluvit na něčem? Anebo je to vše už postavené jen na tom principu – teď, když se to někomu hodí, anebo nikdy?

Mrzí mě to, protože díky tomu člověk přichází o své známé a přátelé, jelikož víte, že jsou to jinak fajn lidi se kterými byste se třeba rádi viděli a popovídali si, či něco podnikli, avšak když se takto chovají a nechtějí přistoupit na domluvu tak to zamrzí. Ani tak nemrzí ten čas, ale spíše ten nezájem, či ta neúcta k Vám, ta zamrzí víc.

Pak si tak říkáte, proč já „ten hodný blbeček“ stále všem vychází vstříc a nechává lidem si říct, kdy mají a nemají čas a dokáže se přizpůsobit.

Když vlastně nic z toho mi není oplaceno a lidi, ani když dostanou volný výběr tak si toho neváží, dají Vám možná tak falešnou naději, že možná, někdy, ale z toho se pak stává nikdy, anebo příště a to příště se pak mění na nikdy.

Já jako člověk pochopím leccos, leckteré důvody proč ne hned, ale jindy, chápu to, však prostě když je to výmluva za výmluvou, plané slibování, anebo pro jistotu žádná určitá domluva – slovo, věta, informace tak pak to mrzí a co si mám myslet o těch lidech?

To se snad v dnešní době normální domluva typu – „v kolik, kde, co“ už nenosí? To už vážně je to jen na principu „teď mám čas, tak se ze mě všichni posaďte a udělejte si čas hned, nebo se už nikdy neuvidíme“?

Proto tak oceňuji lidi, kteří právě dokáží slovo dodržet, dá se s nimi domluvit a pokud k tomu vyloženě nemají nějaký šílený důvod to zrušit, tak slib dodrží a konají dle toho, protože ti lidé si uvědomují, že slovo dělá charakter.

Všechna čest, poděkování a úcta k těm, kteří si dokáží vážit lidí a dokážou se domluvit a sliby dodržují a domluvy též a když to nevyjde dokážou normálně zvednout telefon a normálně Vám zavolat, že se to bohužel musí zrušit z nějakého důvodu.

Opravdu děkuji, že ještě někdo takový existuje, vážím si toho.

Jelikož ubližuje mi, když mě někdo chce nechat vycukat, či nechat čekat, pro nějaké pobavení, či co. Nechápu důvod této srandy, ale vtipná není, spíše ubohá hra na dokazování si čehosi – ega?

Nu každopádně, jednou se to těm lidem vrátí, anebo jim to při nejbližší příležitosti v životě dorovnám já osobně.

Co to je, když se s někým dohadujete o tom, kdy se to komu hodí a on to nakonec shodí na Vás, že přeci záleží na Vás, jak budete mít čas. Přitom skutečnost je taková, že Vy máte víc volného času a tak proto se ptáte jeho, jako toho mnohem víc vytíženějšího, kdy má čas a víte moc dobře, že jen dělá před Vámi manýry a snaží se z toho vyjít bez viny. Avšak už nemůže z toho vyjít čistě, protože je v té roli, kdy on si musí říct, když jste se i Vy ostatně první zeptali a jste ochotni se časově přizpůsobit.

Nemám ráda, když se to někdo snaží hodit na Vás a ještě pak z toho vyjdete Vy, jako ti zlí, že Vy jste neměli údajně čas, přitom skutečnost byla opačná. Jen proto, aby se ten koho jste se ptali vyhnuli viny a zodpovědnosti za to, aby řekl, že čas má, nebo nemá. Jej, to je takový problém se prostě vyjádřit, zda ano, nebo ne. Proč se to musí vše tak komplikovat? Hlavy netrhám jen kvůli tomu, že někdo nemá čas, nebo že mě odmítne, to je prostě normální a lidský a stává se, že to prostě někdy nevyjde. Proč je takový problém to říct napřímo a kamufluje se to do slizké nejistoty a nejisté domluvy, která už ve vzduchu je cítit slzným zklamáním?

A co Vy? Jak se domlouváte? Nebo se nedomlouváte a ostatní Vám vždy vyjdou časově vstříc?

Zdroj obrázku: © 2007 – 2017 LOUPAK.CZ. Loupak.cz [online]. [cit. 13.4.2017]. Dostupný na WWW: https://www.loupak.cz/obrazky/hledat/?q=slib&more=obrazky