Jak navenek tak opakem ve vztahu/v přátelství

Slyšeli jste někdy o tom, že se říká, že ten kdo je dominantní v životě tak je obvykle submisivní ve vztahu, či úzkém přátelství?

A také o tom, že kdo je submisivní v životě tak obvykle bývá dominantní v partnerském vztahu a úzkém přátelství?

Může být na tom něco pravdy, avšak také nemusí. Jak u koho a jak na co. Takže předem tvrdím, že nikoho neškatulkuji a neříkám, že to takhle musí pasovat na každého, to určitě ne.

Jen se zkusím na toto téma rozebrat úvahu a doplnit ji o vlastní zkušenosti.

Dříve si přiznám, že jsem v životě, ve škole a i veřejně vystupovala dost submisivně. Byla jsem taková uťápňutější. Pak jsem sice už byla průbojnější, lidé si mě všímali, upoutávala jsem pozornost, však lidé využívali mé přátelskosti, milého chování a toho, že lidem ráda pomáhám. Neměla jsem žádné hranice a tudíž jsem stále se chovala ve své podstatě submisivně, jelikož jsem si moc neuměla obhájit svoje a jen se přizůsobovala. Ve všem, co šlo a v čem jsem mohla. Prostě jsem to tak dělala, připadala jsem si „dominantě“ a to proto, že mě znala kupa lidí a zdravili mě neznámí lidé na ulici a staří známí, kterým jsem před lety pomohla. Dělalo mi to vyloženě dobře a připadala jsem si fakt dominantně, že jsem to zrovna já koho ti lidé znají a zdraví. Však dominantní jsem nebyla, byl to jen nějaký můj pocit hrdosti, však k lidem cizím, či známým jsem byla spíše poddajnější, naslouchala jsem, neprojevovala tolik své názory a zkušenosti. Nesvěřovala se tolik, jako se svěřovali lidé mě. Prostě toto možná bylo/nebylo vidět, nevím, ale chovala jsem se takhle mezi lidmi v kolektivu submisivněji, raději jsem ustoupila pro dobro a klid všech. A nemůžu říct, že bych se nerada projevovala, to nikoliv, však spíše mi šlo o všeobecnou pohodu pro všechny a zastávala názor „hlavně, aby všichni byli spokojení a v klidu“. Teď už vím, že toho leckdy prostě dosáhnout, ani nelze.

V partnerských, mileneckých a bližších přátelských vztazích jsem však byla hodně dominantní, jakmile jsem si k někomu našla bližší vztah a cestičku, tak jsem měla tendenci si vše určovat dle sebe. Nebyla jsem sobec, ale když to šlo tak jsem to ráda měla po svém a měla ve všem poslední slovo. V hádce, sexu, diskuzi, výměně názorů, prostě tak jsem to chtěla a tak to bylo. Dělalo mi to dobře, cítila jsem se jako dobrá ženská, která ví co chce a za tím si jde. Tudíž jsem si do vztahů přitahovala submisivnější drahé polovičky, které mi raději ustupovaly, anebo byli naprosto bez názoru a neprojevili ani city, ani názory prostě nic. Říkám většinou, neplatilo to vždy. Nehážu tedy všechny do jednoho pytle.

Nyní za poslední dobu a v současnosti, jak mě život naučil a změnil. Ačkoliv jsem si stále myslela, že jsem stejná a že se ta moje povaha moc nezměnila, tak ano změnila.

Díky nátlakům od úchylných lidí, dotěrných cizích starých mužů, pomstychtivých ex-milenců, stalkerů, kyberstalkerů atd. Jsem se stala tvrdší a dominatnější co se chování k cizím lidem, či známým lidem týče. Dovolím si projevit svůj názor, stojím si za ním, nemám potřebu se každému vlichocovat a každému dávat za pravdu, když ji nemá a dovolím si leckdy i projevit svoje zkušenosti a víc se svěřuji, cítím, že si to prostě zasloužím a že si to můžu dovolit, tak jako si to dovolují i ostatní lidé a připadá mi to, že je to tak správně. Nevím proč, ale cítím to tak. Ke známým si dovolím nastavit hranice takové, které mám, říkám hned vše na rovinu a nesnažím se něco přehnaně a soustavně oddalovat. Prostě si šetřím čas upřímností a pravdou a rázností hned na začátku. Je to lepší a hlavně hned se pozná zda má smysl se s tím člověkem víc bavit a svěřovat se a má to smysl a potenciál si rozumět, anebo je to prostě někdo s kým si nesednu, či si nebudeme mít co říct a tím pádem je to zbytečné. Bez tak ten člověk chce asi něco jiného a já též, tak je lepší to takhle vyselektovat hned na začátku. Šetří to čas oběma a když si vezmu, že i tomu druhému člověku šetřím čas tak mám z toho dobrý a užitečný pocit.

Ve vztazích a přátelských vztazích jsem však submisivnější a přiznám si to. Jakmile si k někomu najdu cestu tak se mu začnu přizpůsobovat a dělat vše pro něj/ni. Prostě mi to přijde nejlepší a nejvhodnější, jakože si to ten člověk zaslouží. Stane se takový člověk, nebo tací lidé prioritou a cítím prostě potřebu i pocit odpovědnosti jim vycházet vstříc. Je to takové gesto oddanosti z mé strany a ve své podstatě i mě to dělá dobře.

V těchto bližších vztazích můžu povolit nějaké ty hranice, otěže a nějaké to sebeovládání a můžu být hravou a malou holčičkou, která si dělá tak jak chce a co chce a můžu se spolehnout na toho druhého, nebo blízkého se vším všudy. Nemusím se hlídat to, co řeknu a můžu říct tak jak to cítím od srdce a necítit se hned špatně, přehnaně, či emočně příliš nadšeně. Prostě tak, jak jsem, protože vím, že jsem s těmi správnými lidmi blízko mému srdíčku.

Je zajímavé jak člověk životem vyspěje a leccos přehodnotí a vlastně to, co si myslel, že mu zůstane a že má v charakteru, tak bylo jen přechodné období a časem se ten člověk proměnil v lepší verzi sama sebe.

Musím uznat tu věc, že takhle jak jsem se cítím víc jako žena a zároveň i muž. Vím, že tyto oba aspekty můžu použít kdykoliv bude potřeba, našla jsem to sama v sobě a to je důležité. Každý máme v sobě obě polarity jak mužskou tak i ženskou.

To pořekadlo, nebo to co se říká, nevím zda to platí na každého, avšak na mě rozhodně. Člověk se tímto musí nějak vyvažovat, aby byl v harmonii, proto to tak je. Každá stránka a přístup má své klady i zápory. Člověk aby mohl posoudit a říct, co je pro Vás vhodnější tak potřebuje zažít oboje.

Pro mě za mě to vyhovuje tak, jak to mám nyní a cítím se tak, že jsem to skutečně já.

Zdroj obrázku: HRUBOŠ, Róbert. Echo24.cz [online]. [cit. 13.10.2017]. Dostupný na WWW: https://echo24.cz/g/wHXek/vystava-jen-pro-dospele-nahe-submisivni-zeny-v-sexualnich-pozicich