Není to tak dávno, co se to stalo a možná se mi to stává až moc často takové věci, ale je tomu tak a stále mě to inspirovává a učí mě to novým poznatkům.
Vybavme si situaci, kdy Vy někomu pomůže a chcete i pomoci, myslíte to dobře z nesobeckého úmyslu a vlastně tomu člověku pomáháte přednostně.
Ten člověk chvíli je rád, pak zapomíná děkovat a pak se k Vám chová tak, že si myslí, že na něj vždy máte čas a to, že Vám zavolá ubrečený do telefonu tak si asi myslí, že na něj máte čas kdykoliv, když Vy zrovna sedíte ve škole při výuce.
Váš to začne štvát a tak slušně a stručně sdělíte oné osobě, že nejste nonstop na telefonu a že za tu Vaši pomoc je slušnost poděkovat.
Ten člověk se urazí a raději se Vám pak neozývá, všude se chvástá jak šťastný, úžasný a atraktivní život má. Dobře, v pořádku, Vy mu to přejete, jen Vám to nepřijde zrovna dvakrát upřímné.
Uplyne rok a dva a ten člověk, který je na Vás uražený je stále uražený, ale ten jeho/její život není tak dokonalý a tak potřebuje další pomoc a ví moc dobře, že jen Vy jste mu nejlépe pomohli, jenže nemá na to tu hrdost přijít za Vámi osobně a tak posílá jiné lidi – svou rodinu, kamarády a dožaduje se pomoci skrze ně. Vás to štve, ale přistoupíte na to, když ten člověk to dělá zprostředkovaně tak Vy taky.
Pomůžete několikrát a po delší době když pomůžete i přes ty prostředníky tak ten člověk stejně není spokojen a ještě je naštván, že jste to udělali tak a né onak. Pak se přes ty prostředníky dozvíte, jak ten člověk reagoval a jak vlastně ten „úžasný“ život má. Tudíž Vy se jen tak pousmějte a řeknete si „ Jen se klidně vztekej, stejně nemáš na to v tuto chvíli přijít osobně a ještě si stěžuješ.“ Ano, je to tak, dovídáte se postupem času další info o tom, jak ten člověk bez Vaší i zprostředkované pomoci je nešťastný a jak si neví pomoci.
Nu a pak uplyne opět nějaký čas a v jeden den se stane šok, ten člověk Vás sám osloví s nejvíc ubrečeným výrazem a dojmem, úplně zničen a s největším prosíkem o to, abyste zrovna Vy pomohli, že to nedávají a tak dále. Když pomůžete, tak Vám strašně děkuje za všechno a že jste spása a moudrý člověk a dáváte dobré rady. Pak samozřejmě se najednou začne o Vás po několika letech zajímat. Nu, údiv je to neskutečný a hlavně obrat v chování, nestačíte se divit.
Ale vlastně došlo na to, že i když se člověk na Vás urazil, život mu/ji dal takovou lekci, aby si uvědomil, že za každou pomoc se děkuje, že nic není samozřejmost a že stejně ten člověk musí přilézt pokud něco chce.
Já jsem po tom člověku nic nepotřebovala, já jsem jen chtěla slušné jednání a i klidně přátelství, lidi mám ráda, ráda se bavím a povídám si, však ne za tu cenu, že mě někdo bude využívat a nebude respektovat nějaký můj osobní život a mé osobní soukromí.
Vždy jsem si zakládala a zakládám na tom, že jsem člověk, který preferuje žít život v realitě a virtualitu brát pouze okrajově, jako takového pomocníka. A také na tom, že nejsem nonstop na telefonu a že ne vždy beru telefony, protože prostě nejsem poskok, který na tom telefonu stále je a hypnotizuje ho pohledem, než mu někdo zavolá, či napíše.
Jsem názoru, že telefon je skvělý pomocník do života, však nikdy se nechci stát tím, že bez něj by můj život byl chudý. A když lidi něco chtějí, tak je slušnost se zeptat a poprosit. Já také prosím a děkuji za všechno, co chci, nebo co pro mě kdo udělal, přijde mi to naprosto normální a přirozené. A předtím než někoho pošlu do háje tak si rozmyslím, zda mi to za to stojí ho/ji tam posílat, zda to není jen nějaký momentální výplod mého hněvu, či vlastní nespokojenosti. A tak raději upřednostňuji přátelství s lidmi, před svým vlastním egoismem.
Na této osobě bylo krásně vidět, to jak se někdo tváří jak největší princeznička, která se prezentuje tak, že ji svět leží u nohou a každý ji leží u nohou a jak si myslí, že vztahy jsou věčné a osudové a že navždy vydrží bez péče a starosti o vztah a jak si myslí, že život je nalinkován nějakým osudem, či výkladem budoucnosti. Je to velká mýlka a to, jak se ta osoba prezentovala byla velká mýlka. Vše to co se ukazovalo veřejně, skutečně pominulo a nakonec pak vyšlo najevo, že je to hodně nešťastný člověk, který se potácí ve svém životě z místa na místo. Ano, blízcí ji litovali, já to chápu, mají ji rádi a respektuji to. Ale já vidím, jak se k těm ostatním cizím lidem po kterých chtěla pomoc a pak je odkopla, chovala.
Ti, co pomáhají to dělají vždy z vlastní dobrovolné vůle a nejsou to blbci, kteří tu vždy budou, stejně tak drahá polovička tu vždy nemusí být, není nic samozřejmost na životě. A ani v těch lidech o kterých si myslíte, že vždy na Vás budou mít čas a vždy Vám pomohou, není to tak, je to ctnost za kterou je dobré děkovat, anebo si ho vážit a uvědomovat si to. Dnes totiž za vše platíte ať už finančně, či jakkoliv, takovou bezištnou, nenucenou pomoc by si měl člověk vážit.
Můžete se prezentovat jak největší princeznička/boreček světa a to jak Vám vše vychází, ale pokud si nevážíte pomoci ostatních lidí, kteří proti Vám nic nemají a nemají s Vámi problém, jen chtějí abyste odložili trochu té arogance a pokořili se tak pak se Vám ten dosavadně „úžasný“ život rozpadne na prach a stejně tak dopadnete jako tato osoba, které jsem nakonec opět pomohla já. V tu chvíli jsem fakt viděla, že už neví kudy kam a že životní lekce ji natolik pokořili, že pak přišla sama poprosit o pomoc a opravdu to bylo s prosíkem, vděčností a naprostou přirozenou komunikací, což oceňuji a věřím, že ji to hodně dalo, poučilo a věřím že nadále to bude již v pohodě a i ten život, že se jí vyhoupne do štěstí. Bylo by to hodně dobré a přála bych jí to.
A díky tomuto článku si kladu otázku, proč vlastně lidem chybí pokora k obyčejným lidem?
Zdroj obrázku: BIIIIMARKS. wattpad [online]. [cit. 24.6.2017]. Dostupný na WWW: https://www.wattpad.com/story/49809565-hlavu-vzh%C5%AFru-princezno-pad%C3%A1-ti-korunka
Vlasy
Více informací 
Více informací 
Více informací na
Více informací na.
