Jak se zachovat v ponižující situaci?

Aneb dnes bych rozebrala téma, jak se chovat a jak úspěšně vyřešit situaci, která je uměle vytvořená pro vaši osobu tak, aby vás ponižovala. A to třeba v přátelském, či partnerském vztahu, kdy se protějšek snaží vám ubrat sebevědomí, ponížit vás, srovnávat vás s někým či něčím, sám sebe vychvaluje a vás kritizuje, kritizuje váš život nebo vaše rozhodnutí neustále a opakovaně a jakýmkoliv způsobem vám úmyslně dává najevo, abyste se cítili něco méně než on/ona.

Já osobně takové situace nenávidím, asi jako většina lidí, tohle asi nikdo nemá rád si myslím. Vždy jsem se tomu snažila vyhýbat. Když jsem byla mladší a taková situace nastala tak se přiznám, že jsem se raději s dotyčným rozešla, anebo přestala bavit, než abych to řešila. Tehdy mě to velmi ranilo a ponižovalo, že jsem nedokázala to jinak řešit než odchodem. Jestli to bylo správné nebo ne, nedokážu posoudit, asi v některých případech určitě ano, ale trochu si říkám, že jsem se to mohla snažit nějak asertivně řešit. Jenže můj strach, abych se ještě víc neponížila, nebo aby to dotyčný neobrátil proti mně byl tehdy silnější a proto jsem to tak řešila. Takže já si na jednu stranu nevyčítám nic, jen si říkám, že třeba jsem to mohla zkusit líp řešit samozřejmě s noblesou a bez ponížení, asertivně a velmi opatrně.

Proto dříve jsem měla hodně krátkodobých vztahů a když nastala znovu, anebo prostě nastala ponižující situace uměle vytvořená a já už cítila ten strašný stud a pocit že nestojím za nic tomu člověku, tak mi to ubližovalo a cítila jsem, že je konečná. Razila jsem tehdy takový názor „že člověk, který tě opravdu miluje tě neponíží a nebude tě kritizovat, ale bude tě milovat takovou jaká jsi“ asi to nebylo úplně špatný názor, ale brala jsem to velmi doslovně, v realitě pak člověk pozná, že i ten milující člověk ti v životě ublíží, vybíráš si vlastně jen mezi tím kdo ti ublíží méně. Takže se ranám stejně nevyhneš ani s milující osobou.

Nyní po několika letech vztahů a praxe můžu říct, že jsem se až tak nezměnila, stále mám velké tendence z ponižujících situací odcházet, rozcházet se a jakmile cítím, že mi ten člověk chce shodit sebevědomí tak chci zdrhat a strašně daleko, mám tendenci mazat kontakty, fotky, všechno co na toho člověka mám, pálit mosty ve velkém. Prostě chci z toho co nejdřív pryč i když mě to bolí opouštět někoho, koho mám ráda, ale v tu chvíli ta bolest je silnější a zapamatovatelnější pro mé srdce. Avšak nyní se snažím než udělám ten rázný ukončující krok, že nejednám v afektu a potřebuji si to v klidu promyslet, jak tu situaci vnímám a co se vlastně stalo a uvědomit si co mi tak strašně ublížilo, srovnat si slova, aby nedošlo k nedorozumění. A pak až se naskytne příležitost a že ona se naskytne vždycky, tak pak uhodím na žhavý hřebíček a zatluču to pěkně do dřeva, velmi asertivně volím slova a opatrně se ptám, proč to ten člověk dělá a co tím sleduje, co mi tím chce dokázat a co z toho má. Volím otázky místo nějakých závěrů a nadávek. Ptám se velmi jasně a zřetelně. A dle odpovědí reagují dál, ať už odpoví tak, že to myslel zákeřně i nezákeřně i neuvědomil si to. Hned dodám, že je mi to nepříjemné a velmi mě to ponižuje a že jestli v tom bude pokračovat tak takový vztah či přátelství nemá smysl, že já tohle prostě nedávám a že ze mě někoho ošklivého hysterického prostě neudělá, že raději odejdu. A dodám jak se cítím a jak mi to ubližuje a co konkrétně mi ubližuje, jsem velmi konkrétní, ale zároveň si držím noblesu v tom, že sama sebe neponížím tím, že se nedoprošuji tomu člověku, ale naopak dám najevo svůj odstup od toho, že se toho nebudu a nemusím účastnit nadále, že tohle nestrpím.

Tato asertivní má reakce a komunikace beru jako poslední šanci, jak něco vyjasnit před tím než toho člověka opustím. Nedělám si srandu, takhle to cítím a mám. Záleží na reakce člověka, ale jakmile se mi vysměje, popře to, zlehčí to, řekne že si nic neuvědomuje tak prostě je to i tak konečná a už se nemáme o čem dál bavit. Jediné co přijímám je přiznání, omluva a dát mi ve všem za pravdu. Může říct, že si to neuvědomil a vysvětlit, ale omluvit se hlavně a nejlepší co pak může udělat je napravit své chování a už nikdy mě do toho nevystavit. To je to co beru jako za úspěšné vyřešení situace. Ale pokud ten dotyčný nic nezmění, bude si myslet o zadku a dělat mi to nadále, jak říkám, tohle byl můj poslední výkřik a pak už ho čeká jen osamělé ticho s mým odchodem. Jsem v tomhle nekompromisní, ale už jsem v životě byla tolikrát ponížená a zažila si toho tolik ošklivého, že už dobrovolně nemusím a nechci se řadit k lidem, kteří si toto nechávají líbit a zůstávají v takových vztazích a ponižují se i dobrovolně sami, že se hádají a poutají na sebe pozornost, na chvíli to sice pomůže, ale ne na věky.

Zdroj obrázku: © 2017 EUSOFT S.R.O. VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA. www.perfectuni.cz/ [online]. [cit. 6.5.2022]. Dostupný na WWW: https://www.perfectuni.cz/kariera/144-asertivita.html