Je třeba udělat krok

Dlouhý klid, neudálo se nic. Však to bylo a je krásné, avšak co bude dál?

Vyhlídka mizivá. Tomu komu to nejvíce vadilo, najednou nic neřeší, nemění nic a nebaví se.

Nejsem taková, že bych něco hrotila, avšak jednoho dne to stejně nastane a vrací se ta realita zpět a to v čem jsem se potácela předtím vším, co přišlo a nadále je.

Jednoho dne, nastane ten den, kdy se nevyhneme řešení a já stejně se budu opakovat jako to co jsem říkala v prosinci. Znovu vytáhnu své argumenty a bude na mě koukat stejně jako tehdy, co vlastně chci.

Avšak je to to jediné co chci, změnu. Vyhlídka v dosavadním stavu je mizivá, neuspokojivá, nechce se mi dělat hlupáka a být všem na zavolání. Nejsem selka.

Nevím, proč najednou všichni zavírají oči před něčím, co tu bylo problémem už tehdy. Co se jen odkládá.

Přijde za mnou ona a ptá se mě, jak jsem to vyřešila a já musím odcitovat, že jsem její slova a rady předala, ale že se bohužel nic neřeší. Jak je mi to blbý to říct, ale musím.

Hnije jen problém, který tu je už dlouho, ale teď se neřeší, protože na co, když jsme v pohodě a nic nechybí. Jenže i tohle jednou skončí a přijde ta mizivá realita bez konce a vyhlídek a tu už já žít dlouho nechci.

Proto si o mě mysli co chceš, ale připomenu ti to, co tu visí za nevyřešený problém. Koukej si jak chceš, škemrej si jak chceš, nevidím, neslyším, chci ti to připomenout, co tu za sebou vlečeme jako nepojízdný vlek, který máme na svém hřbetu.

Nyní nastává však malá příležitost, jak se posunout ke změně, připomínám ti to, abys na to nezapomněl a abych hlavně neztratil nervy, abys nezvyšoval hlas a choval se pokorně, tak jak jsem tě učila, protože tentokrát ti nedovolím to podělat. Já pak nebudu zas poslouchat řev a vulgarismy, už jsem na tohle fakt otupělá.

Prostě si na tom budu trvat a připomínám ti, že se to fakt změní, že už nehodlám vláčet ten nepojízdný vlek na svém hřbetu. Chci něco lepšího.

Když už mám něco táhnout na svém hřbetu, tak to aspoň bude za něco stát a budu mít možnost nějaké pauzy na oddych.

Pamatuj, svého snu se nevzdám. Mrzí mě, že to zas budu muset udělat já ten krok, protože tady se fakt nikdo k ničemu nemá. Jakmile problém nehoří, tak ho nevidí, ale přitom hoří vesele dál.

A zas jen já, jako vždy. Každý příliš pohodlný na to zvednout telefon, dojít, zařídit, zeptat se, něco udělat. Nadávat, zlobit se, stěžovat si to ano, to umí každý, brečet do telefonu, chrlit vulgarismy, jeeee takových lidí bych našla a klidně vám je vyfotím jako ilustraci do článku. To by byla ostuda.

Ale co už, chci to jinak tak si to udělám podle sebe, postavím se tomu, ať všichni klidně koukají a praskne jim čočka, je mi to jedno. Jde mi o svou kvalitu života, jak si žijí oni je jejich boj.

Vysvětluji ti důvody, co mě k tomu vede a stále nerozumíš. Pořád meleš tu svou zbytečnou verzi, která nic neřeší. Zbytečná, nic neřešící, žiješ v pohádce, pořád si myslíš, že to bude jako na koni a zámku. Velké prosté nic. Nechci být zlá, ale narovinu ti říkám, že tohle co tu meleš dokola tak je zbytečné a nic to neřeší. Že stačí, aby to změnil jeden a jde o toho, kdo to změní. Zase začínáš chlácholit mou mysl, že to budeš ty, kdo to změní a jak to uděláš. No když bych byla hloupější a méně uvědomělejší tak bych ti to baštila a ještě bych si plesala na hrudi, jak se těším. Ale to já nejsem, takže ti vpálím do obličeje, že se omlouvám, ale že ti nevěřím, že to uděláš. Nikdy si nic nepředvedl, jenom si mektal hubou okolo, ale že si prostě myslím, že na to nemáš to udělat, že to nedokážeš. Že prostě nevidím, že bys něco dělal.

Na rovinu a jak koukal. Ulevilo se mi, tohle jsem celou dobu cítila. Ať si myslí co chce, nechtěla jsem to takhle říct, ale řekla, protože si to takhle myslím. Nechtěla jsem srazit naděje, nebo sebedůvěru, ale v tomhle případě to bylo jen balamucení mé mysli a nalhávání si sám sobě, že něco udělá, když neudělá, takže ani výčitky nemám.

Ať si poradí, je to dospělý člověk. Nechci už pořád vodit někoho za ručičku a jít já jako ta první.

Cítím, že tuhle životní příležitost si nemůžu nechat ujít a ono když je klid tak má člověk čas přemýšlet o tom, jak žil a co je třeba změnit, co bylo špatně a co dobře. Rekapitulovat svůj život a přemýšlet, jak to zlepšit a já to tak dělám. Je na to čas, klid a pohoda a ujasnily se mi myšlenky a zbystřil se mi můj zrak a záměr. Hodně jsem si uvědomila, co jsem dělala špatně a proto teď nechci pokračovat v tom chaosu předtím. Chci svobodu. Tak snad mi to vyjde, budu si přát a budu pro to argumentovat a dělat maximum. A když mi nevyjdou vstříc tak nevadí, aspoň budu mít klid na duši, že jsem to zkusila, tak se pak usměji, budu v tichosti dělat co mám a pak nečekaně odejdu bez vysvětlení jinam. Tady to přeci není celý můj svět, jsou i jiná místa pro které slunko svítí.

Zdroj obrázku: HAVRÁNEK, Lukáš. konec-prokrastinace.cz [online]. [cit. 29.1.2021]. Dostupný na WWW: https://www.konec-prokrastinace.cz/workshopy/registrace/2021-02-07-webinar-sebedisciplina/