Když je realita noční můrou

Když prostě Váš reálný život tak, jak žijete visí na vlásku a není nic jak byste si přáli, vše jako kdyby se pomalu rozpadalo a vše Vám proklouzávalo mezi prsty.

Jako kdyby to, co žijete se pomalu dostávalo pryč a pryč. Nátlak, stres, situace, které nesnášíte, hnaní se do něčeho, co by se dle společnosti „mělo“ avšak Vás to spíše víc a víc trápí a žene k emocionálnímu kolabsu a totálnímu úniku od všeho a všech.

Když není nic, tak jak byste si přáli. Možná tak ten stejný stereotyp, ty stejné aktivity za celý den, ta stejná nuda, to, že víte co každý den budete robit a když se něco stane jiného tak je to jedině tím negativním směrem.

Vy se řešíte už jako poslední varianta, řeší se už něco jiného. Každý má svých starostí dost a už se to točí kolem jiných starostí.

Prostě jako kdybyste žili v tom nudném šedavém stereotypu, kde se nic neděje a když už tak to to špatné. Čím dál tím víc to vše pohlcuje do sebe, vžířá se Vám to do mysli a do pocitů, už nikde není vidno nic světlého, nic nadějeplného. Jen to, že Vás zdánlivě čeká šťastný život a že budete postupovat dle toho, jak Vás kdo jak vidí.

Blízcí Vás vidí jinde a jinak ve spojitosti, kterou nenávidíte. Rodina ani nemluvím, ti už Vám plánují život tak, jak to nenávidíte. Jediný člen rodiny a jediné světlo ten Vás nic neplánuje a je rád, že je vše tak jak je. Pracovní vyhlídky na pytel, nejistota, stres a nespravedlnost ve vzduchu, teď si jen tak říkáte na koho ta nespravedlnost padne a pokud na Vás tak se z toho sesypete a zavanete se do pocitu ponížení a nějakého úplného zatracení. Budete tím pádem muset vše ukončit a jít do háje životního.

Vztahy s lidmi bez obsáhlého krásného komentáře, buď není s lidmi domluva, anebo si Vás nárokují tak, to co jim v životě nemůžete splnit, anebo na Vás pečou a žijí si jen to svoje a Vy jste jen nějaký jejich doplněk, něco jako nějaká husa, která má vyplnit nějaké místo.

Jako se hraje v jedné písničce od Avril Lavigne – Losing Grip.

Živě mi to ta písnička připomíná. A přitom přes to vše, co se děje cítíte, že si zasloužíte víc a že si zasloužíte cítit se výjimečně.

Všude kolem vídáte lidi, kteří se tváří spokojeně a vidíte v nich, jak málo stačí, aby se vše změnilo a jak rychle byste podlehli. Jste zranitelní, víte to, ale nemůžete si pomoci, realita je příliš krutá na to, aby se v ní z nějaké slušnosti zůstávalo.

To, co mě dříve drželo a tvořilo mi paralelní život spálil oheň na prach a z prachu nic, jako fénix nevzešlo.

Není z čeho čerpat, není z čeho nacházet naději, není vidno pro co věřit, dýchat, žít.

Je to jako kdybyste se stále probouzely do špatného snu a ten ne a ne skončit. Stále to samé dokola, která ubíjí a čím hůře se cítíte, tím horší, společensky náročnější situace a psychicky náročnější situace přicházejí. Když se svěříte, tak se jen dozvíte, že to k Vašemu životu patří a jak hezky to zařízené máte a jak to údajně nádherně zvládáte a jak by chtěli to zvládat tak dobře, jako Vy. A co mě asi jako jiného zbývalo než to zvládnout s noblesou? Nic jiného, uvnitř křičím, rve mi to všechny žíly v těle, ale zvládnu to. Cítím, že už jen ubíhají dni, než podlehnu úplně, odtíkávají mi síly. Buď najdu sílu sama v sobě a zvednu se sama za sebe, tak jako to vždy dělávám, anebo tu snahu vše zvládat někdo ve mně zlomí, podlehnu a vše skončím. Ukončím dosavadní průběh života a toho jak jsem žila, ukončím kontakty a už to nikdo po mě nebude moci chtít, nebudu tady udržovat vztahy pro dobro všech, aby všichni se všemi vycházeli, ale najdu něco takového, kde si uzdravím rány diskrétně, bez té vší maškarády a všech těch lidí, kteří mi jen plánují život a bůh ví kde mě již vidí.

Už bych vážně chtěla realitu, která bude snesitelná, přijatelná a pokud možno i šťastná, že sama se probudím dopoledne a řeknu si, že bude krásný den a budu robit, to co mě činí šťastnou a budu s tím s kým chci být a jen já a on/ona, protože už netoužím po tej maškarádě okolo. Všechny se všemi seznamovat, aby si pak mohli lézt na nervy, aby pak jen plánovali můj život, aby mi pak šťourali do života, aby mi pak pomlouvali rodinu, nebo přátelé, nebo aby měli průpovídky na mé přátelé, nebo rodinu, anebo aby si ze mě robili dobrý den a robili mezi sebou rozepře. Nechci to již, děkuji živote, stačilo mi to vydatně, poučil jsi mě dost. Zničilo to ve mně velký kus sebe, spálilo to ve mně na popel to na čem mi dříve záleželo.

Asi je možná ještě co ztratit, stále nevím zda jsem na tom špatně když se tak cítím, anebo mě jen pálí „dobré bidlo“ podle všech okolo.

Anebo snad hledám stále něco jiného od života a nespokojím se prostě s tou klasikou a prostě asi proto, že chci žít po svém a ušetřit se od těch všech dramat.

Aby do mě již nikdo nešťoural, nesledoval mé kroky a to kam jezdím a za jakým účelem a to aby byl taky klid a chvíli se všichni starali o sebe a abych se už konečně cítila líp.

Což cítím, že je hlavní pointa toho článku, chci se už cítit líp, tohle je nekonečné. Ano, spálilo to ve mně velký kus sama sebe a toho na čem mi záleželo, však věřím, že z popela se rodí jako fénix něco nového, tak uvidíme. Věřím na to, to jediné ještě ze mě nebylo vypáleno, jelikož můj živel je oheň a v oheň věřím a cítím jej.

 

Zdroj obrázků: © 2018 PHOTOBUCKET. photobucket [online]. [cit. 19.1.2018]. Dostupný na WWW: http://photobucket.com/images/avril%20lavigne%20losing%20grip

TEAM VALOR RJ. Twitter.com [online]. [cit. 19.1.2018]. Dostupný na WWW: https://twitter.com/teamvalorrj/status/757013559389945857

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *