Když máte z čeho žít a není s kým sdílet

Není to tak dávno, co jsem si tak k letnímu večeru, kdy krásně pršelo venku jsem hleděla z okna, jak prší a přemýšlela nad tím, jak se můj život od dob střední školy změnil a jaké to vlastně je, když už nemáte kolem sebe lidi, které jste měli dříve.

Zůstala jsem tedy v kanceláři déle a chvíli nad tímto tématem přemýšlela a rovnala si myšlenky. Jelikož jsem pochopila, že za dob střední školy a dob, kdy jsem studovala jsem byla šťastnější. Když jsem tuto větu řekla svému blízkému člověku, nepochopil proč.

Tak jsem to vysvětlovala a došla jsem k tomu rozřešení, že skutečně za dob střední školy jsem se cítila šťastnější, ačkoliv jsem neměla peněz a věcí jako mám nyní.

Za dob střední školy a doby kdy jsem studovala tak je sice pravda, že mě jako každého studenta asi štvala škola a ten fakt, že musím ráno vstávat a jet do té školy a vůbec tam být a sedět a dělat, že mě to všechno zajímá.

Je to tak, ale vždy už jen když jsem nastoupila do toho autobusu a jela tak jsem potkala někoho známého a mohla si s někým povídat a řešit vše možné a nemožné. Vystoupila jsem z autobusu, před školou jsme měli s kamarádkami a kamarády sraz a povídaly jsme si o všem možném, řešili kde co a byla pohoda. I když jsem častokrát přišla rozespala, tak tito lidé mě vždy probrali a bylo mi fajn, šli jsme společně do školy, tam bylo zkrátka mraky lidu a o přestávkách se mohl člověk bavit s kýmkoliv, za kýmkoliv do třídy nebo na chodbu zajít. Domluva trvala pár sekund, bylo to jen prostě omezené na to, zda se po škole někam zajde a taky že se zašlo. Ve třídě s kýmkoliv se dalo povídat, stačilo jen otevřít pusu a za někým zajít, bylo to jednoduché a prostě se člověk cítil dobře. Sice ano, nebylo tolika peněz a člověk si nemohl s partou vycestovat někam jen tak do Prahy, nebo někam na velkou párty. Bohatě postačilo třeba po škole zajít na jedno, či dvě pivka s klukama a stačilo to, srandy bylo kopec a popovídání též. Samozřejmě se řešila témata jako chlast, sex, vztahy, kdo se komu líbí, kdo co poslouchá za hudbu, kdo se jak na koho zatvářil a kdo se jak obléká. Jasné, řešili se hovadiny a možná pro někoho hlouposti, ale bylo to fajn, bylo to vše řeálné a ačkoliv jsme neměli peněz hodně, že bychom mohli párty pořádat a opíjet se do poslední koruny, která nám zbyla, tak to mělo své kouzlo. Ten čas jsme skutečně trávili reálně a já jsem pak reálně odjela domů a další den znovu reálně přijela a viděla reálně ty lidi.

Nemusela jsem plánovat, kam kdy pojedu a s kým se uvidím a jak moc dlouho se budu moc zdržet. Nemusela jsem to takhle uměle plánovat a nemusela jsem to paralelně plánovat. To všechno ty lidi s povinnostmi školy se mi to prolínalo a já nemusela svůj život dělit do více částí, prostě to bylo vše v jednom a mě upřímně tohle činilo šťastnou.

A ano jsou chvilky kdy mi tohle fakt chybí a ráda na to vzpomínám. Na to, jak jsem balila kluky, na to jak jsem chodila do hospod na pivka a s punkerama byla sranda, na to jak jsme chodili v partě ven, nebo jak jsme chodila se svýma dvěma nejlepšíma kamarádkama na autobus a jezdily jsme spolu, jak jsme se nahlas smály v autobuse, jak jsme řešily to co nám jaký kluk napsal a proč to napsal, co si o tom myslíme a dávaly jsme to přečíst jedna druhé abychom věděly další názor. Nebo také to, že na autobusovém nádraží se dalo hodně lidí potkat a skutečně nouze o kontakt, či povídání nebyla, potkala jsem tam většinu svých známých a jediné co mě od toho dělilo bylo zajít a začít mluvit, což jsem samozřejmě dělala, mluvila jsem s těmi lidmi a dozvěděla jsem se nejvíce než kdybych to někomu datlovala na mobilu.

Mělo to své kouzlo, fakt že jo a i když jsem neměla materiálně moc, počítala jsem každou korunu z kapesného, tak jako každý asi. A rozhodně si na nic nestěžuji, tak to prostě bylo a bylo to naprosto normální a já to tak beru.

Nyní, když jsem samostatná, soběstačná, finančně nezávislá tak musím ve svém životě vůbec hledat volný čas a i když ten najdu tak pečlivě vybírat komu ho věnuji a když ho věnuji tak počítat kolik času tomu člověku můžu věnovat. Když ho věnuji maximálně co mohu tak se to obvykle té druhé polovičce nelíbí a nárokuje si víc a tak mi to dává silně najevo a pomyslně „sežrat“.

Jelikož mi nevěří, že více času prostě nemohu dát, abych si i přesto dokázala udržet to co mám v životě.

Nyní už  nepotkávám většinu svých známých. Potkávám občas někoho jednou za čas a to musí být i celkem dobrá a šťastná shoda.

Vím o hodně lidech, kteří se pohybují na místech jako jsem já, ale nepotkávám je tam, anebo vím, že mě ti lidé zásadně nezdraví a utíkají přede mnou. Anebo schválně přidají do kroku, anebo to obejdou jinou ulicí.

A i přes to,že se na lidi usmívám a snažím se působit přátelsky a příjemně a tak se někdy přistihnu u tohoto pocitu, že sice mám z čeho žít a můžu si dopřát, ale není s kým to sdílet, jelikož už nemám kolem sebe takový okruh jako jsem měla dřív se kterými jsem se vídala stále a stále bylo co dělat a zažívat.

Dnes je to jen postavené na tom, že se s někým na internetu domlouváte a domlouváte tam všechno, veškerá komunikace je na tom založená, vidíte se jednou za čas a i když se vidíte tak ten druhý si stěžuje, že to je málo a chce víc a nejraději by byl abyste všeho nechali, nechali práce a bydlení a šli jinam. A vlastně pak se zas vrátíte do toho svojeho života a zase jste sami. Jak se cesty od dob škol rozdělily tak už se rozdělily a tohle všechno je fuč a jiné.

Nestěžuji si, že bych nyní byla nešťastná nebo tak něco, to ne. Ale můžu říct, že z hlediska přátelství a kontaktu s lidmi jsem dříve byla šťastnější.

Můžu říct, že materiální zabezpečení, či finanční hojnost vás neudělá vždy šťastnějším člověkem, když nemáte s kým užívat, nebo sdílet tak to není ono. Není to princip šťastného života. Je to aspekt štěstí, avšak nikoliv princip.

A tak abych vysvětlila blízkému člověku tuto mou myšlenku, i když mám z čeho žít a můj si dopřát tak se necítím stejně tak šťastně tak jako jsem se cítila dříve, když jsem studovala. Neměla jsem dokonalou postavu, neměla jsem dokonalé vztahy a tak nějak všechno, ale cítila jsem se spokojeně a šťastně, i přes ty překážky, které přicházely, dni byly rozmanité, nevěděla jsem co se ze dne na den stane, každý den byl jiný. Nevím v čem to tkvělo. Blízký člověk zastává názor, že finanční hojnost je důležitá a učiní člověka šťastnějším, proto to vidí jinak a tento můj pocit a názor nedokáže v tuto chvíli vidět a pochopit.

Co si o tématu myslíte Vy?

 

Zdroj obrázku: GABRIELLA GOTHBERG. dreamstime.com [online]. [cit. 14.6.2018]. Dostupný na WWW: https://www.dreamstime.com/stock-photo-silhouette-twisting-man-abandoned-railway-tunnel-standing-mysteriously-twisted-front-opening-cave-like-image61611521

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *