Když musím dolejzat a doprošovat se…

„Přijed teď hned, mám čas se vidět.“ o pár hodin později „Už nejezdi, kašli na to.“ Končí obvykle jen „Doručeno, anebo Zobrazeno“.

„Přijeď někdy“ „Pojď někdy ven.“ Ale když se zeptám na to samé, zda se můžeme sejít na půli cesty, nebo může třeba dojet také on/ona tak to už je problém, který končí opět jen „Doručeno anebo Zobrazeno“ bez reakce.

Ano, moc dobře tyto věty znám a nejčastěji je znám v rozkazovací větě.

Když namítnu, že narychlo opravdu čas nemám a mám své plány tak to končí opět „Doručeno a zobrazeno“, anebo když se chce domluvit na jindy tak to rovněž končí pouhým zobrazením nebo doručením zprávy, ale bez reakce.

Na zprávy typu „přijeď někdy“ „pojď někdy věnky“ tak na to znám velmi častý scénář, z „někdy“ se stane nikdy. Prostě v překladu tak jak to zažívám já to zní tak, že „buď teď hned máš čas se se mnou sejít, anebo už mi radši ani nepiš, nevolej a neozývej se.“ Anebo „buď teď hned přijedeš a půjdeme ven, anebo nejezdi vůbec a neozývej se, domluvit se jinak nechci a zajet za Tebou nechci, musíš jen Ty.“

Takhle mi to totiž po opakovávané zkušenosti připadá, protože když se chci domluvit jinak, nebo žádám o trochu vstřícnosti, či kompromisu tak se nedočkám reakce, proto mi to přijde všechno jako rozkaz, anebo pokyn a pokud se tomu nepodvolím tak už si asi nezasluhuji ani vyjádření, nebo jinou domluvu.

A tak když prostě nemohu mít čas hned teď jak mi někdo napíše, nebo zavolá, tak ihned se zkouším domluvit na jiný termín, nebo prostě na jindy, napíšu také, že se klidně nějak přizpůsobím, dle časových možností, ale to už obvykle dostanu za trest „pár dnů bez reakce“ anebo už na „dlouho bez reakce a odpovědi“. Přitom když vidím, že se mi zpráva odešle a byla doručena tak nejsem blázen abych se domnívala, že se nedoručila.

A tak píšu těm lidem znovu po nějaké době, zda se chtějí sejít, popovídat si, anebo něco podniknout a obvykle bez reakce a končí to opět „Doručeno nebo Zobrazeno“.

Když se tedy s nějakými šťastlivci domluvím tak pak ten den na to zapomene, nepřijde vůbec, neozve se a pak se vymluví, že neměl/a čas, anebo že do toho něco vlezlo, anebo že vůbec údajně nevěděl, že jsme něco domlouvali, přitom v konverzací se to dá dohledat.

Ano, zamrzí to, když už něco zorganizuji, ozvu se, mám zájem něco podniknout, nebo popovídat si, sejít se, tak stejně tak není nakloněna i druhá strana.

Mrzí protože do toho dávám svůj čas, energii, zájem a i se na to těším, takhle jsem zklamaná a rozmrzelá, je to škoda času a planého těšení se na něco, co stejně není.

Když někoho někam pozvu já, nebo ať se staví někdo za mnou, tak vidím výraz typu jakože jsem se zbláznila a co si to vlastně dovolila a hned na to slyším „Stav se Ty, přijeď tam a tam.“ Takže už to raději nedělám, protože ty udivené a kyselé obličeje si vážně chci odpustit, nehodlám někoho nutit, pozvání jsem vždy učinila z dobré vůle, že jsem toho člověka chtěla vidět a třeba mi to neumožňoval čas tak jsem chtěla nějakým způsobem vyjít vstříc s tím, že bych se s tím člověka viděla, ale asi to byla chyba něco takového vůbec navrhnout.

Nic samo od sebe nepřilítne, ani se mi ti lidé neomluví za to, že nepřišli, nebo že nemají čas, jen se vymluví a už třeba sami od sebe nenapíšou, nebo nechtějí ani být v kontaktu, odmlčí se, přitom vidím, že na internet chodí a mobil používají (ostatně to používá dnes hodně lidí).

Nevím, asi mám kolem sebe okruh lidí momentálně, kteří nejsou stejně naladěni a nemají stejný zájem tak, jako já.

Když se s někým domluvím snadno a stručně tak jásám, to je ojedinělost a šťastlivec, kterého si vážím, jelikož cítím a věřím, že to vyjde a skutečně k té domluvě dojde.

Avšak ve většině případů když ten člověk nějakou dobu neodepisuje a sám vlastně ani neví, jak má čas, anebo se vykrucuje, chvíli neodepisuje, pak odepisuje, tak ve své podstatě už ztrácím naděje, že se domluva skutečně navrší, jelikož už tak nějak začínám pochybovat, že ten člověk se chce domluvit a vidět se.

Mrzí mě to všechno, jelikož se ozvu, navrhnu to, vymyslím to, jsem ochotná se stavit, jsem ochotná dojet, urobit si na to volno, to volno si zařídit a stejně se potážu akorát s tím, že to nevyjde. A mrzí mě ten ztracený čas a to, že jsem se vůbec snažila.

Pak všude po internetu vidím citáty typu „že je ojedinělé, když někdo napíše první, nebo že někdo projeví zájem“ a já si tak říkám „proč to do háje píšete, co pak jsou snad všichni stejní, co pak já se nesnažím?“

Ano, je ojedinělé, že někdo napíše první, když se mám vcítit do toho citátu, jakože to prožívám za sebe tak ano, v tom s tím souhlasím.

Pokud tohle na internet dává člověk, kterému se zrovna já doprošuji a dolejzám, tak nechápu jak si něco takového může dovolit tvrdit. Mrzí mě to, jelikož asi fakt hledá diamant v dáli, přitom tu je člověk, který nemusí být sice dokonalý, ale snaží se a dokáže se ozvat kdykoliv první, anebo navázat konverzaci a tím usnadnit první krok.

Viz kapitola sama o sobě, když se na Vás naštve někdo, pro koho byste urobili první poslední, máte toho člověka rádi celým srdcem a pak prostě na Vás robí uraženého, odstrkuje Vás a nechce se Vámi nic mít v tu chvíli a nechá Vás schválně dolejzat, abyste Vy se snažili, komunikovali, omlouvali se a abyste ho rozpovídali, protože prostě to tomu člověku asi robí dobře.

A moc dobře vím, že se to děje opakovaně, jen proto, že ví, že se snažit budu a proto to takhle je.

A vy se cítíte jak zoufalý snažílek, který se akorát jenom někomu doprošuje a někomu podlejzá, jako kdybych se vnucovala, přitom by bylo také někdy fajn, když mi jenom párkrát třeba někdo přijmul moje pozvání a ono to fakt vyšlo, přijal můj návrh, poděkoval, vyšla domluva, byl ochotný dojet na půli cesty, byl ochotný kompromisu a třeba mě taky nenechal jenom dolejzat a také by jednou mohl přijít on a udobřit se, anebo se třeba omluvit za to, že zapomněl, nebo že neměl čas.

Ona by ta omluva sice čas nevrátila, ale aspoň bych viděla charakter.

Ano, když Vás někdo, anebo všichni nechávají doprošovat se a dolejzat tak prostě se cítíte mrzutě a špatně, jako nějaká vtěrka. Ale nejspíše to bude jen tím, že by bylo dobré změnit okruh lidí a víc se zaměřit na ty blízké lidi u kterých je spolehlivost, asi to je možná tím řešením.

A co Vy si o tématu myslíte? Zažíváte to také někdy?

 

Zdroj obrázku: © 2018 CITÁTEM.CZ. ALL RIGHTS RESERVED. Citátem.cz [online]. [cit. 17.8.2018]. Dostupný na WWW: http://citatem.cz/doprosovat-se-nekoho-kdo-te-nechce/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

1 komentar v Když musím dolejzat a doprošovat se…

  1. theri napsal:

    Ty jo..dřív když nebyly mobily a síť jen v knihově ve městě a musel člověk dojíždět na tu hodinku za 60 Kč jsou ty tam,hodně se ve vztazích změnilo od té doby a lidi co jsou narození v po roce 1995 nebo 2000 jsou hodně ovlivnění tím co vidí na netu,a pak zmasírovaní všude kolem,doby kdy dva byli rádi že jsou spolu a jdou se projít třeba do lesa nebo jen tak k vodopádům plní citů a chutě…se dnes vše řeší povrchně,facebookovsky,manželství-ne manželství,nestěžují si jsem rád že jsem byl tam kde jsem byl,každopádně postupem času se všechno projeví.Jde taky o tebe,jestli člověk udělal vše co si ze srdce přál a nelituje toho,no a co každý jsme trochu jiný nikdo není stejný lepší nebo horší,hezčí nebo ošklivý taoisti mají kámen a ten je kámen,my máme internet,rozum a srdce,emoce a zkušenosti.Jako že čas plyne? Když se tomu věří tak asi jo.Ti se divně dívají protože to nebo ono? S radostí maximálně co to jde se zachlámu to co je pro mě mega důležité je totální zastavení vodního proudu třeba nebo udělání z noci den:-D Borečci a Borkyně v hlavě mají mechanismy které je řídí a kdo ví co si kdo a proč tak myslí,že se tak chová.. Každopádně sám se narodil a taky sám zemře,bezohledu na všechno.. mít klid v duši,nebo srdci mít ten pocit štěstí a radosti,ten pocit díky za toto všechno,kurník šopa to něco..samozřejmě se nebavím o extrému,všechno se dá vyhnat do extrému.Vlastně k tomu článku,jsem chtěl napsat aby si nesmutnila,snažila ses snažila,kdo chce kam pomožme mu tam jak říkal náš kapitán,myslím si že každý z nás má nějaké zkušenosti a těžko chápe v některých věcech to co ten druhý říká,potřebuje asi čas jestli chce.Celkem fajn je samota,bez lidí bez vlivů na srovnání si věcí,asi jak pro koho :-D Kdo třeba nemá takové možnosti asi zvolí jiné,je to na hodiny povídání možná měsíce co jak s tím souvisí nebo nesouvisí,určitým způsobem má člověk v něčem více než jiný a přitom mají stejný věk,nebo naopak někdo je mladý ale žije a respektuje věci a principy na které jiný příjde na sklonku života…
    …prostě jednoduše raduj se,zkus to.Jedeme dál :-D Nezastavujeme,až zastavíme tak tu naše těla už nebudou :-D,zase to zní jako pořádná životní jízda,ale tak jsem to nemyslel rozhodně během toho všeho člověk nemusí zrovna utíkat nebo běžet i když stojí tak jede,tak to myslím:-)Mít přítelkyni,nemít,mít děti nemít,šumák totální šumák,umřu sám ok,počítám s tím,mám někoho rád jo mám blízké a rodinu,nebo hafana,cokoliv můžu mít rád…akorát že samota? Co to je vlastně je? Kdy začíná a kdy končí? Miliony otázek,miliony odpovědí..ale stejně jak jsem psal,zatím jedeme …Někdy je to jako když vidíš jak ti dva chytají v noci denní světlo,pro někoho nepochopitelné a zábavné pro někoho je to životně smrtící a důležité :-D
    Přeji všem všechno.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *