Když nechce věřit tak neuvěří

Můžu být otevřenější, může být pravdomluvnější a můžu ti skutečně svěřit úplně každý detail z mého života, můžu ti ho popsat od minuty k minutě do půlnoci, můžu se vyfotit všude kde jsem, mám ti snad dát k uchu opravdu tu dotyčnou, že je se mnou? Můžu tohle všechno udělat, můžu být vyloženě „vykecálek“, který na sebe poví všechno, každý krok mého života, můžu vyprávět denně o tom, co jsem dělala a co se stávalo v práci i mimo práci a kdo se jak na mě tvářil a kdo se jak se mnou bavil a baví. Můžu ti odpřísahat, že jsem tam fakt skutečně byla a stejně ti tohle všechno bude málo.

Můžu ti slíbit, že skutečně stojím při Tobě a že jsem o ničem zlém nevěděla, budeš mi věřit? Nebo budu zas ten největší zločinec? Nebo tuto „zbraň“ obrátíš proti mně?

Ani bych se nedivila.

I kdybych všechno co dělala a říkala Ti bylo naprosto důvěryhodné a ověřitelné, dohledatelné, že by sis to mohl ověřit a dohledat a zeptat se, zkontrolovat tak i přesto mám pocit, že bys mi nevěřil a stejně si myslel, že tomu tak není a že jsem údajně proti Tobě? A teď to není řečnická otázka, tohle je věc, kterou si skutečně myslím a ta věc, která mi na Tobě nehraje fér.

Protože to není fér vůči mě. Ale co nadělám. Dělala jsem vše pro to, abys mi mohl věřit a aby se vytvořilo něco nádherného čemu se říká důvěra a loajalita, avšak asi to nestačilo.

Anebo jen prostě nechceš mi věřit. Asi cokoliv udělám bude vždy nedůvěryhodné a budeš to brát s rezervami a myslet si o zadní části.

Bůh ví, nebo jen Ty víš. Já se můžu jen chytat za hlavu, co jsem zas udělala špatně? Ne, už se nebudu chytat za hlavu, nebudu se už odprošovat a nebudu tě již trapně a silou přesvědčovat o tom, že to tak skutečně bylo a že jsem tam skutečně byla, anebo že s tím nemám nic společného.

Já jsem Tvá slova nikdy nebrala nazmar a vždy jsem věřila a nepotřebovala se takhle ujišťovat, či dokonce kontrolovat tvou důvěryhodnost. Ne, nikdy jsem to nepotřebovala, jelikož jsem Ti vždy věřila a i když to někdy vypadalo, že to co říkáš není pravda tak jsem Ti věřila, vždy jsem hledala způsoby jak tě ospravedlnit a jak Ti věřit.

A i když někteří lidi by Tvé chování napadli tím, že je nedůvěryhodné tak já jsem to nikdy neudělala, protože jsem Ti vždy věřila. Věřím nadále, ale to jen Ty na tom stále hledáš chyby. Podle Tebe ti nevěřím já a prý já Tě údajně beru na lehkou váhu a beru tě okrajově, ale to jsou hlouposti, což pak do mě vidíš? Nevidíš mé myšlenky a city, protože kdybys je viděl tak bys toto nikdy netvrdil. A bolí to, když mi říkáš, že já ti nevěřím, přitom já ti vždy věřila. Říkáš to s takovou přesvědčivostí a odhodláním, jako kdyby to všechno ode mě nic neznamenalo. Tak nač se vlastně snažit se obhajovat?

Stejně si to zkontroluješ po svém a moje slova jsou zbytečná, protože ses rozhodl mi prostě nevěřit. Přitom jsem neudělala nic nedůvěryhodného a nic vědomě zlého, co by ti důvěru úmyslně zlomilo.

Nevím, měla bych se domnívat a domýšlet si, ale nebudu. Je to Tvé rozhodnutí jako kterékoliv jiné, jen se tak děsím toho, jak to bude do budoucna vypadat s tímto tvým přístupem. Stavíš mě do role nějaké lhářky, přitom já ti nelhala a nelžu, avšak to jsi zas jen Ty a Tvoje negativní myšlenky o tom co a jak bylo a nebylo. Vlastně moje verze je asi vždy zbytečná, tu ti jen tak zarecituji, abys viděl jestli ti to povím…. Či proč? Kdo ví….

Je škoda zjistit, že ses po tomhle všem rozhodl mi nevěřit, ať už si to uvědomuješ nebo ne. Řekni mi, dalo ti něco? Jsi takhle šťastnější, když moje slova nebereš vážně? Cítíš se takhle sebejistější? Cítíš se takhle líp?

Já sama za sebe bych být tebou se cítila o tom hůř, jako hlupák a zoufalec a styděla bych se sama za sebe. A myslím si, že se o dost tímhle chováním ochuzuješ. Ochuzuješ se o to krásné co důvěra mezi lidmi dokáže vytvořit, jak krásné pak dokáže být vycházení, přátelství či vztah s někým komu věříš. Ochuzuješ se o ten nádherný laskavý a bezpečný pocit. Tohle je zbabělé se důvěry zříkat pro nic za nic.

Až ti udělám něco, co zlomí tvou důvěru úmyslně, tak dobře klidně mi už nevěř do konce života a užírej se tím, ale dokud ti nic neprovedu a neprovedla jsem tak nechápu proč ani tak si důvěru nezasloužím. Myslím si, že se jen bojíš krásných věcí, které by ti to mohlo přinést, možná se bojíš důvěry toho, že bych se ti moc dostala pod kůži, možná se jen bojíš důvěřovat mi,…. Kdo ví, ale tenhle problém je myslím v Tobě. Protože když člověk nechce věřit tak prostě nebude věřit, ani kdyby mluvil s upřímným dítětem. Paranoia a nedůvěra je břečka do které když se člověk zabředne i jen jednou nohou tak se potápí víc a víc. A já si tak myslím, že tohle tvé chování se bude vůči mě jen horšit, protože už teď se potápíš do té břečky paranoi…

Zdroj obrázku: JONAS, Nick. Youtube.com [online]. [cit. 11.10.2019]. Dostupný na WWW: https://www.youtube.com/watch?v=yw04QD1LaB0