Když prostě nemohu vyhovět

Budu možná trochu navazovat na předešlé téma, avšak ono toto téma mě poslední dobou provází víc než často. Aneb, když někdo do Vás neustále vendluje nějakým svými požadavky a sobeckými nároky, když Vy už tak toho máte hodně a hodně povinností, aktivit a všeho a přitom tomu člověku jste to upřímně a na rovinu řekli tak i přesto ten člověk do Vás stále vendluje a nárokuje si Vás víc a víc a když není po jeho, tak pak to všechno svede na Vás a ukáže se jako ten „chudinka/chudáček“ který to celou dobu myslel dobře.

Ok, to že to myslel dobře nikdo nikomu nebere, však trochu mi v tomto jednání chybí respekt a tolerance. Nejsem totiž pes a ani otrok, který na zavolání přijede, přijde a bude k dispozici, prostě nemohu být a ani nechci. Jsem člověk a lidská bytost.

V komunikaci s lidmi jsem přímá řeknu to, jak to je a to jak si to myslím, moje povaha mi nedovolí si něco v sobě dusit, nevydržela bych to, jsem taková.

A když to lidem řeknu, tak mi to nejprve sice krásně a naivně odkývou, to je sice krásné a já mám tak díky tomu za to, že to pochopili a berou to tedy na vědomí i podvědomí. Avšak když těm slovům skutečně dojde na čin a opravdu se ukáže, že jsem si tu srandu nedělala a žádná moje výmluva nebo lež to není tak najednou ten člověk začne brečet, že jsem fakt nelhala a že je to špatné a že chce víc a víc času pro sebe ať si na něj urobím a začne brečet, proč to vlastně není podle něj a proč se mu nevěnuji.

Promiňte, ale trochu mi to připomíná malé děťátko, které začne brečet, když nedostane to co chce a začne se tak vztekat a hlavně bulet. Nelíbí se mi takový princip a přístup.

Slzy a ani bulení na mě neplatí o to víc se mi spíše chce tomu člověku zdůraznit to, co jsem původně řekla hned a narovinu a že věděl do čeho jde a co a jak to obnáší.

Na to už nemá co říct, hlavně, že bulí a bulí dál. A tím upřímně nic nevyřeší, jen bulí.

Na slzy a brekot nereaguji, nic to ve mně nevyvolává, vždy to na mě robili akorát lidé, kteří vydírali a snažili se mě dostat tam, kam chtěli a proto to ve mně nic nevyvolává, ti lidé to ve mně zabili. Tudíž o to víc se mi nechce tomu člověku vyhovět a nevyhovím.

Jsem toho názoru, že pokud se bavím s dospělým člověkem tak od něj také dospělé chování čekám a myslím si, že je to vhodné se chovat dospěle.

Když bych chtěla brekot, slzičky a bůh ví co, tak si zajdu k dětem a i ty se budou chovat klidněji a víc v pohodě než toto.

Nejsem Bůh, abych zařídila všechny zázraky světa a ani nejsem majitelka firmy, abych si brala v práci volno, jak se mi zlíbí, velmi bych ocenila, aby se toto začalo respektovat. To ti lidé, když jim něco říkám popravdě tak si už rovnou myslí, že lžu? Nebo tomu nevěří, nebo mě snad vůbec neposlouchají?

Netuším, ale leckdy mi to tak přijde, že to snad vůbec nevnímají a jedou si to svoje a pak koukají, že jsem fakt nelhala a tu pravdu mám, jelikož na činy ze slov došlo a tak teď se s tím nějak nemohou vyrovnat, ale já mám svědomí čisté, jelikož jsem jednala fér a všechno jsem hned a dopředu řekla.

To, že mi ten člověk nevěřil, nebo to bral jako „dobrý den“ už není moje chyba.

A hodit si to na sebe nenechám jako mou chybu, zas nejsem až takový samaritán, abych na sebe brala chyby který jsem neurobila na sebe.

Já také si nikoho nenárokuji a to, co mi kdo řekne tak tomu věřím, tak proč nemohu dostat opětovaně toho samého i já?

Někdy se v tej lidské komunikaci asi fakt ztrácím, nebo mi to přijde, že hodně lidí si jede jen to svoje a zapomínají vnímat toho druhého, nebo nevím čím to je….

A přesně takové věci mě celkem rozesmutní, jelikož si připadám neviditelná a zbytečná, jako kdyby to, co říkám bylo zbytečné, když stejně ti lidé si jedou to svoje a pak jen koukají, že vy jste měli pravdu.

A to že začnou brečet a litovat se na mě fakt dojem neudělá o to víc se mi nebude chtít vyhovět a být k dispozici.

A upřímně nevím, jak ti lidé uvažují, ale celkem mi chybí reálný pohled na život u tých lidí. Reálný úhel pohledu, leckdy si to představují jako růžovou pohádku o princi a princezně, kdy princezna je asi nesmrtelná a žije v zámku do kterého princ zavítá kdy se mu zlíbí bez ohledu na denní či noční dobu a zda princezna spí nebo vůbec zda je v zámku.

Leckdy mi to tak přijde, že ti lidé žijí v pohádkách a iluzích a lžou hlavně sami sobě, vidím to, cítím to a je mi z toho smutno, nevnímají to, co jim říkáte a jak to je a nevnímají již ani ty možnosti, které jim nabízíte, nebo to, co jim navrhujete jiného za reálné řešení. Mají jen tu svou pohádku a tu svou verzi, která je iluzorní, nepraktická, neproveditelná a hlavně když nevyjde tak končí brekotem a hlavně, aby to všichni věděli. A v tu chvíli jak začnou brečet tak už vím, že vyhovět nemůžu, mám k tomu plákotu tak nějak silný odstup a vím že s tím nechci nic víc mít společného.

Obávám se pak vydírání, chudinkování a toho, že bych pak byla za toho hlupáka, sobce a největšího tyrana, což nechci, jelikož ti lidé začali bulet sami a ani jsem jim nic neurobila a ani jsem se jim nedotkla a už bulí.

Nevím, jsou to asi věční pohádkáři, kterí se zapomněli probudit do dospělosti a do toho, že pohádka je v reálu neproveditelná. Avšak dá se žít i jinak a šťastněji než v pohádce, třeba v realitě, s reálnými lidmi, reálně se dotýkat, reálně prožívat život a reálně si pomáhat, povídat a vnímat se jako lidi. Reálně řešit problémy a hledat možnosti, jak překážky překonávat a jde to mnohem šťastněji a bez brekotu ;).

Co Vy si o tématu myslíte? Vyhovíte na pláč, nebo ne?

Zdroj obrázku: WALLHERE.COM@GMAIL.COM. wallhere.com [online]. [cit. 11.5.2018]. Dostupný na WWW: https://wallhere.com/cs/wallpaper/1008808