Když ruka uhodí…

Nikdy jsem o tomto tématu nechtěla psát, jelikož jsem si nepřipadala, že bych o tom měla co říct a co dát do článku za energii. Však život sám mě k tomu inspiroval a vedl mé prsty a mou mysl k napsání této úvahy, která musela vzniknout, jinak by se mé myšlenky bouřily.

Život mě inspiroval k tomuto tématu a to tím, že je to inspirované dle skutečné události, ano použiji tuto otřepanou frázi z hororů a dramatických filmů, zní to dramatičtěji a realističtěji.

Nuže, vybavme si situaci, či se myšlenkami ponořme do tématu, když se ve vztahu mezi dvěma lidmi vyskytne fyzické násilí. 

Kdo se nesetká s tím osobně, či z vyprávění nedovede si to vše tak reálně představit.

Někdo řekne, že se mu to stát nemůže, někdo řekne, že by si to líbit nenechal, někdo říká, že se mu to nikdy nestane. Různé jsou názory a ani jeden nepodhodnocuji a nikomu to neberu, jen si myslím, že je leckdy troufalé tvrdit, že bychom reagovali tak a tak, jelikož když se to skutečně stane tak člověk může v emocionálním rozpoložení reagovat jinak, jelikož těžko se určují jak budeme reagovat v situaci, kterou jsme nezažili.

Těžko se reakce odhaduje, když jsem to nezažili a buď to nikdy nezažijeme, anebo to zažijeme jako lekci, abychom se naučili si chránit vlastní hranice a sami sebe.

Protože jen my určujeme, co komu dovolíme, aby se k nám tak a tak zachoval. Je to jen o nás, nakolik si necháme ublížit, či necháme si zasahovat do života.

Určitě nedoporučuji se stavět do role oběti, jelikož ta nic neřeší, sice na chvíli nás to emočně může uchlácholit, avšak jen na chvíli, skutečně ten problém vyřešíme až my, když si uvědomíme, kde jsme udělali chybu, že jsme dopustili, aby se něco takového stalo.

Samozřejmě nepodporuji násilí mezi lidmi, jsem proti násilí, jelikož násilím se nikdy nic nevyřešilo, naopak jen vyhrotilo a zhoršilo.

Důvodů proč k tomu násilí na druhém dojde je hodně moc, ať už cholerická povaha jednoho z nich (avšak to nutně ještě nemusí znamenat, že všichni cholerici jsou násilní, to není pravda), agresivita, silná žárlivost, závist, touha vlastnit a přivlastňovat si toho druhého, nízké sebevědomí, vlastní komplex méněcennosti, vlastní nespokojenost se životem a případné touhy toho druhého změnit k obrazu svému (což je nemožné, pokud ten druhý se změnit nechce).

Důvod proč si necháváme situaci zajít tak daleko, že k tomu skutečně dojde – nerozhodnost, touha mít klid, neřešit problémy, tvrdohlavost, laxnost, neochota naslouchat druhému, nevěra, špatný skutek, který se tomu druhému nelíbí, nevyhraněné hranice vůči sobě a další důvody.

Chyba je na obou stranách a proto k tomu nemusí vůbec nikdy dojít, pokud se lidi budou mít víc rádi a méně se budou hádat a jít proti sobě, i když vím jak je to leckdy těžké víc milovat a méně se hádat, jelikož sebeláska, či prosazování sám sebe je leckdy silnější než city k tomu druhému.

Souvisí toto téma i s článkem Proč se lidé hádají.

Zbytečně se nechává situace zajít až tak daleko, že ty následky pak bolí oba. Možná víc toho, kdo vztáhl ruku. Nejsem toho příznivcem a nepodporuji to, jen je mi smutno z toho tématu, že vůbec lidé si takhle ubližují, proč? Proč někdo, kdo Vám slibuje lásku na věky se zachová následně násilně vůči Vám? Proč se to tak vůbec stalo? Je to vůbec láska? Je to upřímný cit? To je k zamyšlení.

Když Vy dostanete tu ránu tak se samozřejmě cítíte v tu chvíli ublíženě, ale i vinně a vyčítáte si, že jste to způsobili. Však jsem toho názoru, že i když sice toho druhého vyprovokujete tak moc, tak stejně by měla panovat úcta k druhému člověku. Nemyslím si, že i když je člověk cholerický, či hysterický, že by automaticky měl toho druhého uhodit, to není důvod a ani omluva, jelikož ta úcta k tomu druhému by měla být přednější než naše zloba.

Když to vezmu z osobního hlediska, tak i když já se chovám leckdy hystericky a cholericky, nikdy jsem si to k člověku nedovolila, abych ho uhodila. Za prvé jsem si dala zásadu, že ženy se nebijí vůbec a za druhé ani muže neuhodím, protože to vypoví o mém charakteru a já nechci nikoho uhodit, ani ženu ani muže. Necítím tu potřebu, navíc byla jsem k tomu i vychována, tudíž to mám v sobě a myslím si, že když to dokážu já a i spousty lidí, které znám, tak proč to nedokáže i ten zbytek lidí?

Když jsem soucítila při psaní tohoto článku, přišel mi na mysl tento citát se kterým se plně ztotožňuji.

Ruka, která Tě již několikrát uhodila od ní již neočekáváš žádného upřímně milého pohlazení.

Protože obvykle po tomto člověk jen tak nedokáže věřit ruce, která ho již uhodila a ani již nečeká žádného pohlazení, očekává spíše to horší, či to nejhorší.

Všechno jde, když se chce, ať už to vezmeme v tom dobrém, či zlém.

Jak se k tomuto tématu stavíte Vy? Zažili jste to někdy osobně, či z vyprávění?

Zdroj obrázku: PALIČKOVÁ, Lucie. Žena-in [online]. [cit. 22.1.2016]. Dostupný na WWW: http://zena-in.cz/clanek/zacalo-to-fackou-a-skoncilo