Když se přizpůsobujeme tomu druhému ve všem v čem můžeme

Dnes se zaměřím na to, když se snažíte tomu druhému vyjít úplně ve všem vstříc v čem se dá a ono to je stejně málo.Docela dost silně mi titulek připomíná článek od pana Casanovy.

Jelikož čím víc se člověk přizpůsobuje tak to ze začátku vztahu, či přátelství vždy stačí, ale pak postupně ne, jelikož ten druhý se obvykle začne víc roztahovat a víc si dovolovat až tam, kde je Vaše hranice a Vy to již prostě nemůžete splnit, jelikož to nejde ve Vašich lidských možnostech.

Začíná to zpočátku nevinně tím, že ustoupíte, ustoupíte jednou, ustoupíte vícekrát a to jen pro to, že toho druhého tak moc máte rádi, anebo když chcete, aby byl klid ve vztahu, či přátelství a nechcete konflikty a problémy, tím to začíná, jelikož Vy chcete aby vše bylo v pořádku z nějakého důvodu a čím víc si myslíte, jak děláte dobře tak tím víc to pak následně zachází za Vaši důstojnost a sebeúctu, jelikož lidem povolíte něco a to něco bude časem definováno jako málo.

Je fajn vyjít někdy někomu vstříc a myslet to dobře, udělat to jako dobrý skutek, či jako projev přízně a zájmu tomu druhému, však dělat to neustále tak si ten člověk zvykne na to, že Vy vždy ustoupíte a bude si tak více dovolovat a nárokovat to, že Vy „musíte“ ustoupit, jelikož si na to zvykl, ten člověk si zvykne na to, že do toho nemusí dávat tolik co Vy. Nemusíte do toho investovat tolik svojeho času, úsilí a energie, Vy se mu tak vlastně budete servírovat přímo pod nos a on je tak letmě přičichne a nabaží se, jak potřebuje. Smutné, ale je tomu tak.

Čím víc člověk miluje toho druhého než sebe tak tím víc se podbízí, uklidňuje situaci a tím víc se bojí říct si jak to chce on sám a bojí se tak jít do střetu s tím člověkem. Tím se mu snižuje sebeúcta a radši pro klid všeho to udělá dle toho druhého než aby si dupl a rázně si řekl k tomu svoje.

Anebo to může nějakou dobu takhle přijímat, až pak jednoho dne si dupne, vyjádří se a to pak lítají hromy a blesky a najednou dosavadní systém přizpůsobování se někomu padne, jak komunistický systém.

I to se může stát a je to zdravější způsob než se nechat udupat požadavky toho druhého a jen slepě a submisivně být otrokem toho druhého a přizpůsobovat se jak hlupák ve všem. Jak sděluji výše, dlouhodobě pak zacházíte za svoje hranice důstojnosti a snižuje se tak Vaše sebevědomí a Vy pak následně získáváte pocit beznaděje a pocit otročiny vůči někomu jinému a snižuje se tak i Vaše spokojenost se svým životem.

Pro toho druhého je to snadné si říkat o víc a víc a nárokovat si tak Vás víc a víc, pro něj je to snadné, když se mu tak snadno dáváte a přizpůsobujete.

Upřímně moc dobře vím o čem mluvím, přizpůsobuji se téměř každému. Vím, že je to má velká slabina a nevýhoda a hodně lidí jí využívá, jelikož ví, že nemám to srdce leckdy říct lidem NE, či říct, že to prostě nepůjde. Radši si ten čas nějakým způsobem vždy udělám, anebo pomůžu s tím a tím, anebo vyhovím v setkání, kdy si ten člověk přeje. Nechci se litovat, avšak vidím to nyní, jak černé na bílém a uvědomuji si svůj velký nedostatek.

Ustupuji lidem a to časem než je zdrávo, proto na to pak také doplácím tím, že se mě lidé neváží, anebo si mě nárokují moc a pak žárlí, když jim pod nátlakem stresu a vyčerpáním musím říct NE, nebo je nějakým způsobem odmítnout, či to zahrát do neurčita, jelikož pak jsem v časové tísni, že to prostě vše nelze stihnout, ačkoliv se snažím.

Připadám si někdy, jak nějaký člověk, který neustále si pak „musí“ na někoho robit čas a každému být k dispozici, psychicky mě to leckdy vyčerpá, jelikož chci tu být pro lidi, avšak někdy je toho už tak moc, že nemám čas sama na sebe a tom vím, že je špatně. Jednám špatně, že se přizpůsobuji, protože chci být pro druhé lidi dobrá a hodná. Nelze prostě vyhovět všem, vím to, ale stejně mám najetý způsob chování takový, že lidem vycházím vstříc, časem jim je to pak málo, začnou vydírat tím, že nejsem podle jejich gusta a že bych se měla chovat lépe, začnou mě poučovat, či vydírat tím, že jim nejsem v určitou hodinu dostupná na telefonu a já už prostě nevím co s tím mám dělat, jelikož mám také svůj život, který si řeším a žiji a prostě musím taky já nějak žít.

Když jsem se po čas svého života přizpůsobovala moc tak jsem nejen vycházela vstříc svým přátelům, ale také své drahé polovičce a po několik měsících se to na mě projevilo tak, že jsem si neuměla říct o čas setkání, či o program náplně dne, ve všem jsem vyšla vstříc a to bylo špatně. Fyzicky se to na mě projevilo tak, že když jsem cítila věčný pocit zodpovědnosti se někomu přizpůsobovat a tím pádem i bezmoc mít něco podle sebe, tak mi spadla váha o necelých 10 kg. Věčný stres, aby vše bylo dle toho druhého, aby nebyl problém, aby mi nebylo vynadáno, že já jsem ta špatná a že já jsem ta, která je sobec z tohoto jediného pocitu se vše odvíjelo.

Ano, trápí mě to a vím, že bych s tím měla něco dělat, však nevím jak. Zatím mi pomohlo to, že jsem vyfiltrovala ze života lidi, kteří nic ale vůbec nic mi nedávali nazpět a jen ze svého pocitu nudy mě využívali a to s kým opravdu necítím potřebu být nějak zadobře, či v kontaktu, jelikož ten člověk mi nic nedává a necítím se s tím člověkem dobře.

Upřímně nevidím nic špatného na tom, když sem tam někomu vyjdete vstříc, či se přizpůsobíte, sem tam, anebo někomu, kdo si toho skutečně váží, prosím je to parádní a gesto plné zájmu a ochoty, však nic se nemá přehánět a s tímhle by se mělo šetřit jen pro toho, kdo vidí, že to děláte z vlastního dobrovolného rozhodnutí a že to dělat nemusíte, že to není žádná samozřejmost, ale že Vy si o tom času a jeho strávení rozhodujete.

Čas od času je potřeba dát najevo dupnutí a chtít také po druhé straně nějakou snahu, či zájem a neservírovat se každému pod nos, je potřeba se udělat vzácným pro lidi, aby si Vás více vážili a viděli Vaší hodnotu, jelikož Vy tu pro ně nebudete věčně, ale Vy sami se sebou žijete stále a budete žít, jedině Vy.

Vy byste svou hodnotu měli vidět a vážit si sám sebe. Když jste hodní na ostatní tak buďte hodní i sami na sebe. Tuto větu mi sdělila už dříve kdysi moje kamarádka Marcela a od té doby ji nosím v hlavě tu větu. Čas od času si to musím připomenout, abych nezapomněla a nebyla za hlupáčka a oslíčka pro ostatní, ale pro člověka se svou hodnotou, který ví co chce dělat a ví s kým se baví a není otrokem jen proto, že vždycky měl čas.

Ano, štve to člověka, když máte takovou povahu a chcete prostě být lepším člověkem, však dá se na to právě zapracovat tím, že si uvědomujete sami sebe a vlastní hodnotu, máte se rádi a uvědomujete si i hodnotu svého času.

Leckdy čas od času je dobré se zamyslet nad tím s kým se bavíte a nad tím komu ten čas věnujete. Hodnota času se Vám totiž ukáže, když se Vám množství volného času zkrouhne na minimum, pak uvidíte, komu to minimum volníčka věnujete a kdo Vám za to stojí a s kým se cítíte fajn a ne jen pro to, že se ten člověk nudí a Vy máte potřebu zodpovědnosti mu/ji vyhovět.

Nedělejte si čas na někoho jen pro to, že ten člověk se nudí, nebo že jen si teď na Vás vzpomněl. Dělejte si čas pro toho, kdo s Vámi něčím prošel, kdo si Vás váží a i po několika letech se Vás zeptá zda máte čas na to a to a je přístupný domluvě dle Vašeho časového rozvržení.

A co Vy, také se lidem přizpůsobujete časově, či ve všem? Anebo tento pojem neznáte a lidé se spíše přizpůsobují Vám?

 

Zdroj obrázku: © 2017 VIZUS. sdílejte vzpomínky na své blízké [online]. [cit. 11.3.2017]. Dostupný na WWW: http://vzpominky.nezavirejteoci.cz/jaroslav-mynar-2015/vzpominky/?photoPage=42&webSID=2bc07a510f246721eb48be61b81e9b9e

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.