Když si někdo pamatuje…

Je o mně známé, že mám ráda lidi, kteří vnímají a pamatují si. V tom smyslu, že nemusí nutně žít minulostí to ne, ale že si pamatují to, co jim řeknete, vnímají Vás a pamatují si, co máte rádi a co ne, to co Vás baví, co ráda děláte ve volném čase, nebo co děláte během dne, co posloucháte za hudbu, čemu se věnujete, kam rádi chodíte a tak obecně cokoliv to může být.

Dřív jsem si myslela, že nejvíce si pamatují o vás ti lidé se kterými žijete, anebo se kterými jste neustále v kontaktu. Nemusí to tak vždy být pravda.

Je sice pravděpodobnější, že to s kým se vídáte nebo s kým se neustále bavíte, tak má větší šanci si o Vás všechny zapamatovat a znát Vás dokonale. Avšak někteří lidé i kdybyste se jim denně zpovídali a denně jste se s nimi viděli tak pokud nebudou chtít, tak to kým jste budou ignorovat a neustále budou zapomínat na Vás. V pořádku, nezlobím se, ale je dobré to vědět, aby si člověk nedělal plané naděje tam, kde je to marné a neustále budete zapomenuti. Raději budu tam, kde zapomenuta nikdy nebudu a budu brána tak, že jsem výjimečná. Ostatně to je každý výjimečný a takový názor zastávám.

Avšak jsou i lidé, které třeba dlouhou dobu vůbec nevidíte a nejste v kontaktu, prostě se to vytratí, už si říkáte, že je tomu konec a že už se asi nikdy neuvidíte, nebo nebudete bavit. Avšak život je někdy samý zázrak a ten člověk se Vám ozve sám od sebe a začnete se znovu bavit, což je naprosto nádherné a super, jste rádi. A krásné na tom všem je to, že člověk si Vás stále pamatuje, to kým jste, to co děláte, to co jste dělali, co máte rádi, hudbu, koníčky a to tak potěší. To si říkáte, že je skvělé, že se takový člověk vrátil do života a srdéčko zaplesá blahem.

Tímto si pak uvědomujete ten fakt, že všechno je to o lidech a o tom, kdo jaký je. Kdo prostě zájem má a vnímá Vás jako osobnost, tak si o Vás zapamatuje cokoliv, Vaše chování, i třeba co zjistil sám z Vašeho vyprávění a povídání, pak samozřejmě to, co jste mu říkali o sobě a svém životě a jak žijete a je to krásné, když i po dlouhé době co jste tomu člověku sešli z očí a mysli tak stejně pamatuje a to je charakter.

Já lidi nekárám za to, že zapomínají, nebo nehádám se skrze to. A když se mi za to někdo omlouvá, tak fajn beru to. Když někdo zapomene, jak u koho, ale u blízkých mě to lehce zamrzí, ale neřeším to nijak do hloubky, prostě to beru jako takový obrázek o tom člověku, jak to ke mně má, ale samozřejmě záleží, co konkrétně zapomene. Pokud je to banalita tak je to v pohodě a i se tomu zasměju, spíše mám na mysli věci podstatné viz to kým jste, co vás baví, co děláte, jak žijete a co nemáte rádi, taková ta základní fakta. Detaily o tom, kdy co přesně v jakou dobu vstáváte a chodíte spát a s kým se přesně stýkáte, nebo kdy končíte s prací to už je moc a to po nikom nepožaduji znát, nejsem blázen, to je moc, ani já si takové info nepamatuji.

Ale samozřejmě pokud si někdo něco takového pamatuje, tak upřímně mě dostane mile do kolen a jsem polichocena.

Jsem v tomhle snadno získatelná, protože když mě někdo vnímá a pamatuje si tak pro mě je to lákavé jako sladkosti pro vosu.

Vracím se zpět k původní myšlence, když si někdo po tak dlouhé době o Vás pamatuje tak je to milé a věřím, že asi ta odluka měla svůj důvod, ale na přátelství to nic nezměnilo a to je to krásné. A za to moc děkuji, že tací lidé ještě jsou a existují. Když se tak zamyslím nad tím jak jsem kolikrát se musela připomínat, nebo někomu něco několikrát opakovat, nebo o sobě povídat, aby vůbec ten člověk něco věděl, protože sám se neptal, nezajímalo ho to, nebo prostě mu to bylo putna, nebo to někomu znovu a znovu vysvětlovat, že to tak a tak máte tak si říkám, komu jsem se to vlastně vnucovala? To nemělo cenu, ty lidi měli jen sami sebe a nezajímala jsem je. Tak si tak zpytuji svědomí a říkám si, proč jsem se vlastně chtěla zalíbit někomu, koho to nezajímalo? Já hlupák… musím se nad svou zabedněností zasmát a přiznávám své selhání v tomto ohledu.

Ale jsem ráda a děkuji za tuto možnost si toto sama u sebe uvědomit, jsem ráda, že jsem procitla a vidím to reálně. Protože vidím, že si zasloužím víc než jak jsem byla zvyklá u jiných.

Děkuji za to, že existují vnímající lidé, kteří mají taky tak sloní paměť jako mám já a vnímají lidi tak jak jsou, pamatují si.

Jak já se cítím najednou tak krásně a lehce a úžasně, jako kdyby mě to omámilo? Je to boží.

A upřímně všichni tito „zapomínači“, kteří zapomenou i po několikrát opakovanou věc, tak se můžou jít bodnout s prominutím, co já s nimi? To je jejich problém, že zapomínají. Ale ať se pak nediví, že je pak vyměním za někoho, kdo si mě pamatuje a já se pak tomu „zapomínači“ taky zapomenu ozvat a můj problém to už nebude, protože to hodím za hlavu a nebudu to řešit. Můj život se tím krásně posunul dopředu a děkuji za to, Bohu, Vesmíru a andělům.

Nikomu to nedávám za vinu a ani se nemstím, ale tak jako dám raději přednost někomu, kdo vnímá. Nemyslím to zle, ale jednoduše proto, že mi s tím člověkem bude líp a budu se cítit jako obletovaná princezna, než někomu komu jsem se připomínala, jak nějaký vedoucí s termínem odevzdané práce :D. Není to stížnost a ani nějaká výtka, spíše tento celý článek bych věnovala lidem, aby se nad tím vším zamysleli jak se chovají k ostatním lidem a že ať se pak nediví, že můžou tak ostrouhat a být opuštěni, protože vždy může přijít někdo jiný.

Zdroj obrázku:
WAITINGFORDEATHH. Youtube.com [online]. [cit. 1.11.2019]. Dostupný na WWW: https://www.youtube.com/watch?v=aL7QPaZZpzY