Když to nejde tak to nejde, ale jinde to jít může

Odmítnutích v životě zažil asi každý z nás mraky a ještě takových odmítnutí bude.

Není to nic šíleného z čeho by se měl člověk psychicky hroutit, však po více odmítnutí a ani jednom přijetí si leckdy člověk připadá, jako nějaká osina, kterou nikdo nechce.

Po hodně odmítnutích začíná člověk pomalu rezignovat nad tím, zda vůbec to co dělá je dobře, zda se má pořád nabízet a dávat návrhy, nebo se na to prostě nevykašlat a nezkusit to prostě jinak a jinde.

Ano, je krásné být iniciátorem, je krásné být tím kdo zve, kdo začíná rozhovor, kdo začíná přátelství nebo vztah, ten kdo pozvává někoho někam a ten kdo to jako první navrhne a zorganizuje. Ano, je to naprosto boží pocit, však ono když ten první krok urobíte, tak nějak chcete a přejete si, aby Vás ten druhý přijal a vážil si toho.

Smutné je, když po několikáté slyšíte Ne, anebo prostě to ten člověk udělá sice, ale je vidno, že to udělal jen proto, abyste se nenaštvali, avšak neurobil to pro to, že by měl sám od sebe radost a Vaší snahy si vážil.

Ano, je krásné být tím prvním, kdo to vede, táhne a kdo to vše zahájí a započne, ale bez odezvy toho druhého je to vše zbytečné.

Zorganizovat sám sobě můžete cokoliv a hlavně svůj život, ale na to nepotřebujete nikoho jiného, stačí sám sebe.

Avšak pokud chcete něco s někým plánovat, začnout, rozvinout je potřeba, aby aspoň spolupracoval ten druhý. Minimálně, aby Vás přijal a byl rád za Vaší snahu, aby to aspoň ocenil, že jste se snažili a že si ten čas urobíte a že snahu máte a i zájem.

To bohatě postačí, však leckdy se nedočkávám ani tohoto. Ano, robí mi dobře být ta první co organizuje, co navrhuje, co robí první kroky a co to naplánuje, však sama to táhnout celé pak nemohu, potřebuji k tomu minimálně přijetí, anebo spolupráci toho druhého, jinak je tohle úsilí zbytečné a já se zklamu tak jako poněkolikáté.

Vždy jsem soucítila s lidmi, kteří jsou uzavření, introvertní a vždy mě to za takovými lidmi i táhlo a přitahují mě, však po takových nevydařených pokusech o kontakt a přátelství jsem došla k tomu, že i sebevětší introvert musí aspoň trochu spolupracovat a podílet se na té komunikaci, jinak si mohu rovnou plánovat, povídat sama se sebou.

Upřímně také chci jen pocítit to, že toho druhého zájímám a že nejsem jen já kdo se ptá, kdo má zájem a ten kdo má zájem něco naplánovat a zorganizovat.

Přeji si vidět aspoň to nadšení, nebo poděkování, anebo tu spolupráci že o to ten druhý stojí taky a ne že se zas dočkám ignorace, neurčité odpovědi, anebo toho že mi ten člověk pro jistotu neodpoví vůbec. Nebo také, že je ta domluva natolik chaotická, že stejně k setkání ani nedojde.

Mrzí mě to pak, jelikož si na to urobím čas, věnuji do toho energii, zájem a těším se, když k tomu pak nedojde tak ano bohužel mě to zklame. Je to moje chyba, neměla jsem nic očekávat, ale nemohu si pomoci, když jde o lidi které jsem považovala za blízké a na které jsem se fakt těšila a byla ochotná se i časově přizpůsobit a jít na ruku.

Pochopila jsem díky těmto opakovaným odmítnutím, že chyba kterou jsem hledala stále u sebe skutečně u mě byla a to tím, že jsem těm lidem nedala prostor taky něco navrhnout a zorganizovat a udělat ten první krok. Jelikož jsou pasivní, když já dělám první kroky a nic nerobí, tak nyní ustupuji a dám jim prostor, aby mohli oni činit. Sice se obávám toho, že už nic nepřilítne a ničeho se nedočkám, však to je taková moje vnitřní obava, ale už i přes tu to chci udělat.

Dávám prostor a uvidím sama zda ti lidé skutečně mají o nějaké přátelství zájem, či nějaké osobní setkání, nechám to na nich, nebudu tlačit a už se snažit jak blázen, který za poslední dobu slyšel víc Ne, než Ano. Pochopila jsem díky tomu, že to Ne u nich uslyším asi hodně často. Začala jsem tak trochu propadat depresivnímu pocitu, že to všechno robím špatně a že už mi nic v mezilidských a přátelských vztazích nebude vycházet, však uvědomila jsem si, že to že od tých určitých lidí slyším Ne, ještě neznamená že to Ne uslyším jinde.

Je mi to sice líto, že to musím takhle podat, ale je to tak, to že tady slyším Ne anebo pro jistotu nic se nedozvím, ještě neznamená že takové ticho a nezájem bude i jinde. Co když zrovna tam uslyším Ano a ani se nebudu muset tolik vnucovat a půjde to samo a přirozeně, prostě tak, jak si to přeji?

Nebylo by už na čase se posunout životem dál a zkusit hledat jinde tam, kde třeba se moje snaha a moje chování víc ocení? Já si myslím, že ano, trápit se, zklamávat se a stále marně doufat, že jednoho dne mi někdo řekne Ano a čekat se mi opravdu dlouhodobě nechce. Takhle mohu čekat i několik let a nemusím se dočkat. Jsem člověk činu, možná proto zním netrpělivě, ale jsem otevřená pro domluvu, tady jsem se nedočkala ani tej domluvy, jen ticha, anebo odmítnutí. Tak ok, dobře nedá se to tady, chápu, ale to neznamená že to samé uslyším jinde.

Proto jdu dál, posunu se tak a možná už se nebudu cítit tak nechtěně a deprimovaně. Možná už se taky budu cítit přijímaně a to si moc přeji. Možná to půjde s někým jiným a možná o něco líp než tady.

Pochopila jsem, že čím víc příležitostí někomu dáte tím víc respektu k Vám ztrácí a je to bohužel tak. Zahodila jsem svůj respekt kvůli lidem se kterými jsem se chtěla nadále přátelit, byla to moje chyba a moje zahození, což si uvědomuji. Život jde dál, poučilo mě to, jdu dál.

Nechce se mi neustále někomu dělat hlupáka, který je stále k dispozici, ochotný, dojede tam a tam, počká tam, bude všechno dělat a čekat na zprávu, kde přilítne Ano. Pochopila jsem, že mám svou hodnotu a nemyslím si, že jsem špatný člověk. Vážím si sebe a svého času. Jak říkám každému – všechno je o domluvě a komunikaci, kde není domluva a komunikace to člověk sám za dva neutáhne.

 

Zdroj obrázku: CRYSTALLIN. confession.blog.cz [online]. [cit. 24.8.2018]. Dostupný na WWW: http://confession.blog.cz/rubrika/jednorozci

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *