Lhostejnost, anebo je to slušnost?

Leckdy v životě narazíme na lidi, kteří na jisté životní situace reagují tak, že nereagují nijak – lhostejně. Nijak se k tomu nevyjádří, žijí dál, tak jakoby nic.

Je to skutečně lhostejnost, že k tomu nemají žádný názor, anebo se jen kontrolují, aby na sebe zbytečně negativně neupozornili?

Někteří lidé na sebe mají potřebu upozorňovat vždy a všude a to jak pozitivně či negativně. Někteří lidé na sebe chtějí upozorňovat jen pozitivně – tam se i řadím já, a pak jsou lidé, kteří na sebe upozorňují jen negativně. A samozřejmě jsou lidé, kteří na sebe neupozorňují vůbec, nepotřebují to.

Samozřejmě každý je individuální. Setkala jsem se však ve formě toho, že se tak ke mě někdo zachoval a nyní již chápu proč, protože jsem tak nucená se tak chovat taky. (nucená situací respektive)

Když jsem byla mladší, nechápala jsem jak někdo může dělat jakoby nic, když se se mnou rozejde – ve smyslu partnerském. Nechápala jsem a brala jsem to jako tak, že mě nemiloval. Ale i tak jsem odpustila a žila dál.

Nyní jsem však pochopila, že ne vždy je tomu tak. To, že někdo po rozchodu či odloučení chová lhostejně či dělá jakoby se nic nestalo (žádné vyhrocené situace, žádné hádky, apod.) tak ten člověk se chová dle mého názoru slušně a uctivě vůči tomu druhému.

Sice do něj emočně nevidíte, může ten člověk prožívat cokoliv a může v sobě klidně svádět velký boj, ale najevo nic nedá znát a komunikuje, či nekomunikuje, prostě nedává žádný jasný a intenzivní signál o svých náladách, či emočních rozpoloženích.

Nebrala bych to tak negativně, jak se může zdát. Hodně lidí mi vyčetlo, že se chovám lhostejně, ano možná chovala, přiznávám a nestydím se za to. Ale obvykle to bylo z toho důvodu, že jsem cítila k tomu druhému úctu a city takové, že bych si nic vyhroceného nedovolila a ani jsem nechtěla nikoho hrotit, či ponižovat.

Bohužel tato úcta mi leckdy chyběla u druhých lidí. Někteří skutečně ohledy nebrali. Ale nelituji se, vždy má člověk dostatek sil se s tímto chováním vyrovnat, je to lekce. A když to ten druhý člověk lépe vyjádřit neumí, budiž odpustím mu :).

Tímto chci dát najevo, že ne vždy ta lhostejnost je skutečně lhostejnost. Může být, ale nemusí. Může jít o jakousi sebekontrolu svých pocitů a emocí a vyjádřením úcty tím, že nebude tomu druhému dělat problémy a ponižovat ho jakkoliv.

Lhostejnost jako taková není špatná, jen to člověk vnitřně nesmí zahnat do apatie. Protože pak přežívá, ale nežije. Ale to je již jen taková vsuvka k jinému tématu :). http://www.sarahmagdalhotakova.cz/apatie/

Není lhostejnost jako lhostejnost, může být lhostejné jednání, ale nemusí být to jednání zrovna lhostejné :).

SEBAPOZNANIE. sebepoznanie.sk [online]. [cit. 18.4.2015]. Dostupný na WWW: http://www.sebapoznanie.sk/sebapoznanie/5-SEBAREALIZACIA