Lidé a jejich tváře

Muže by mělo dělat jeho slovo a názor, ale platí to tak vůbec? Když při nejbližší příležitosti a nezdaru tak začíná tvrdit přesný opak toho, co zaujímal předtím?

Tak ráda bych věřila a vyznala se v tom, že to co lidé tvrdí je vážně pravda, jenže spousta z nich jenom lže kudy chodí. Jen drmolí bláboly, snaží se zaujmout věcmi, které jsou hanba a vůbec jim není trapné mi to sdělovat a ještě se tomu povýšeně smát.

Ráda bych věřila, že opravdu jsou ještě lidé, kteří jen tak svůj postoj nemění a drží se svého životního tempa, ti kteří jsou opravdu frajeři, kteří si žijí to svoje. Na které se může člověk obrátit, svěřit se, vypovídat se a cítit, že máte na koho se obrátit.

Takových je už dneska velmi výjimečno. Poněvadž bohužel i ten, který tvrdí jaký je největší kápo, který je svůj, tak při nějaké překážce, nebo změně události tak změní stanovisko a uznává toho, koho dřív nenáviděl. Je to trapné, takhle rychle se měnit jako počasí.

Nemám to ráda. Není to o jistotě, ale o tom, že ráda mám jasno v tom, kdo jaký je. Tohle mate nejen mě, ale všechny okolo. Nemám ráda mnoho tváří, které lidi používají, jak potřebují. Jasné, že si člověk nemůže ke každému dovolit úplně všechno, to je jasné, je v tom jakási ohleduplnost a slušnost, to je v pořádku.

Ale myslím tím v osobním životě, když člověku o nic nejde a může se chovat přirozeně. Proč se to mění? Proč i v té zdánlivě největší opoře najednou má člověk jen osobu s další maskou?

Ze začátku se všichni tváří ve stylu „Ahoj, já jsem introvert, jsi jediná komu můžu věřit a lidem se nesvěřuji, svět je ke mně zlý a já jsem z toho smutný, pomoz mi.“ Jako kdyby věděli, co se mi líbí a pro co mám slabost. Ale nestydím se za to. Pak už jen život jim pomalu strhává masku, čím víc jdu do hloubky poznání tím víc to na mě všude kudy chodím křičí, že je to jen další pozér a blbec, který lže. Stane se něco, něco se řeší a najednou vidím úplně jinou tvář – vysmátou, jak se mi směje to, že mu věřím. A stejně nemá na to se chovat přirozeně, dál mi bude klamat ve stylu „jsem na tom špatně, teď mě nech samotného, protože tak moc nevěřím lidem, že chci být sám“. Normálně bych to člověku věřila, ale to bych nesměla vědět, to co vím. Přitom nesmutní, někde se baví, vysmátý od ucha k uchu a jen chtěl mít ode mě pokoj. Pak je to najednou tvář ve stylu „jsem v pohodě, už se cítím líp, mám všechno u zadku, mám svou pravdu a ty ji nemáš, je špatně že vůbec něco řešíš, protože nejlepší je mít všechno u zadku“. Tak rychle změněný postoj, kde je ten smutek? Takhle rychle se smutek nehojí, když od toho uplynul jeden den.

Pak je to tvář typu „tobě nedám najevo city, jsi pro mě poslední možnost v životě, ale ostatním lidem to projevím a stojím jím těsně za zády, protože jsem jejich křoví“. Velmi „vlez do prdelkovské“. Nestačím se divit, jak se mění masky rychlostí.

Pak je to „promiň nemůžu protože něco už mám, ale strašně se těším na tebe, až tě budu moc vidět a ten čas vyhlížím“ nu promiň, ale vyhlížíš to až moc dlouho 2 měsíce? Vždy když se zeptám, tak zrovna nemáš čas? To mám jen takovou smůlu se trefit do tvé vytíženosti?

Tak už toho mám dost a smířím se s tím, že vídat nechceš, dám ti to upřímně a narovinu najevo. Divíš se tomu a nyní tu máme postoj typu „tak to vůbec nebylo tak jsem to nemyslel, strašně jsem se těšil na setkání každou chvíli“. Moc to pro mě není důvěryhodné, zájem vypadá jinak. Opět překecávací věty tohoto typu, že to tak není, přitom to tak křičí, že to tak je.

Tak nějak tohle vše urychluje můj proces vystřízlivění, protože ty masky se mění moc rychle. Nevím pak, co si myslet. Jednou tvrdíš jak někoho nesnášíš, div mi nebrečíš, jak ho nenávidíš a co všechno podělal. Beru a chápu tvůj názor. V mžiku toho člověka najednou chápeš a ještě ho lituješ. Co to kurňa je? A v takové lidi mám věřit? Takovým lidem mám věřit a brát je, že mají svůj pevný stabilní názor? Tohle je stabilita?

Ne, to pro mě není stabilita, to je jen další maska, přetvařování se a rychlé měnění názorů. Mám raději lidi, kteří si drží svoje tempo, názory a to žijí. To je totiž to moje, co uznávám.

Faleš a rychlé sundávání masek nee to není pro mě, to si žijte někdo jiný ve svém světě.

Zdroj obrázku: LOUPAK.FUN © 2008 – 2020. Loupak.cz [online]. [cit. 12.6.2020]. Dostupný na WWW: https://m.loupak.fun/obrazky/vlastni/878588/

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *