Milovat i přes neopětování

Když se člověk zamiluje tak nevidí téměř nic jiného než milovanou osobu. Tak to obvykle je a ze začátku neustále. Když se já zamiluji, tak je to takové to bláznivé zamilování, když se mi nechce spát, nechce jíst a jsem plně nabitá energií a vše dělám pro milovanou osobu, protože jsem vnitřně tak nadopovaná, že mi přijde jako kdybych žádné existenční potřeby neměla. Proto spím co nejméně a vstávám úplně nabitá a i když mi pak tělo vypovídá službu, tak to jakože necítím, protože mě pohání ta láska. Je to pro mě jako adrenalin, nebo nějaký vnitřní nakopávač a neustále toužím to zažívat znovu a znovu.

Ale tak jasné, je to jen můj dojem, proto pak když mě ten člověk zklame, nebo rozbrečí proto pak na mě padne únava a tělo mi vrátí to, že jsem tolik nespala a nejedla.

Nechci tady kázat jak má takové zamilování vypadat, každý kdo se zamiluje tak miluje jinak a je to výjimečné. Každý miluje svým způsobem a to je krásné, co někdo vykládá jako strašné pro někoho jiného je k sežrání a tak.

Když já miluji, tak se snažím vždy být k dispozici, vyjít vstříc, pomáhám, vyslechnu, dávám dárky, chci se vídat co nejčastěji a je mi jedno kde s tím člověkem jsem, hlavně že jsem s tím člověkem a samozřejmě mám tendence po tom člověku neustále lézt a dotýkat se, někdy až drze, ale prostě nemůžu si pomoci.

Taky mám tendence vše omlouvat, vysvětlovat, udobřovat, věřit až naivně moc a nezájem si vykládat jako jen pauzu nebo chvíle klidu, či na rozmyšlenou. To co by ostatní brali jako nezájem, já omlouvám a beru jako v pohodě věc, která se dá vysvětlit a chce to jen čas.

A proto to obvykle trvá dlouho než vůbec rozeznám, že mé city opětované nejsou. Vím je to se mnou na dlouhou trať než si to uvědomím a odcházím od nevhodných lidí moc pozdě, až když mě to totálně položí. Vím to o sobě, ale neumím být jiná. Nedokážu být opak a být chladná, odmítat bez rozmýšlení, či bez mrknutí.

A jelikož to mám takhle, tak ani nevidím, že mě ten druhý třeba ani rád nemá, nebo jsem mu/ji lhostejná. Nevidím to, protože mám před očima jen tu milovanou osobu a nic víc a věřím na maximum, vše si dokážu vysvětlit a čekám, vážím si každé chvilky, každé zprávy, každého napsání, každého něžného psaní, které mi ten člověk dopřeje, jsem jak malé štěně, které se těší na svého pána.

A neopětování si uvědomuji postupně a trvá mi to dlouho a taky to bolí, avšak někdy to dělám i tak, že miluji i přes to, že mi to ten člověk neopětuje. A vysvětlím hnedka, abych tu nebyla za věčně zamilovaného blázna, který je slepý.

Říká se totiž, že skutečná láska je to, milovat někoho i s tím vědomím, že vám to ten člověk neopětuje, nesobecky. Nebo v překladu – milovat někoho a přát mu, aby byl šťastný ať už budete a i když nebudete součást jeho/jejího štěstí.

A takhle to cítím. Nebo se také říká, že ten kdo miluje od srdce si ani nevšimne, že ho ten druhý milovat přestal. Tak to je u mě jak vystřižené ze života.

A musím uznat ze života, že to tak je, když někoho milujete tak si ani nechcete přiznat, že už vás někdo nemiluje, nebo vás ani milovat nechce/nebude.

A když už si projdete tím obdobím kdy vás ten člověk štve, zklame, zalže, zradí, vyhýbá se vám, je k vám chladný a vás to bolí a to si projdete tak pak dojdete do bodu, kdy si řeknete, že si vše vysvětlíte něčím dobrým, že to dělá určitě z nějakého důvodu a že asi to zřejmě mezi vámi dvěma fakt nevyjde a pár nikdy nebudete, ale i přesto si ten společný čas, který se krátí tak si užijete naplno a až jednoho dne nadejde den, kdy se ten člověk už neozve a nebude vás chtít znát, rozejdou se tak vaše cesty tak i když to bude bolet a budete smutní, protože toho člověka budete chtít zpět, tak aspoň na něj budete myslet v dobrém a přát mu/ji aby byl/a šťastný/á i bez vás, když si to tak přeje a když to tak chce celou dobu. Ať se tomu člověku daří, ať je šťastný a užívá si život podle sebe i s lidmi, které má rád.

A upřímně, neironicky nebo bez nějaké závisti. Prostě upřímně a procítěně se slzami v očích vidět poslední úsměv a poslední loučení, přečíst si poslední zprávu, do noci na to myslet a popřát tomu člověku šťastný život a ať najde to, co si přeje. Žádná odplata, žádný boj, žádné shazování viny, prostě jen popřát šťastný život i když jeho součástí nebudu. A milovat už jen z dálky, vzpomenout si, poslat štěstí na dálku, pousmát se nad krásnou vzpomínkou, nad pohlazením, které kdysi spočinulo na mém rameni, poslední obejmutí, které tak hřálo.

Prostě říct jemu/ji nebo i jen tak o samotě sám v sobě, miluji tě a i když ty mě nemiluješ nevadí, buď šťastný a ať se ti v životě daří, budu na tebe vzpomínat v dobrém.

Říká se, že vždy vede komunikaci, přátelství, vztah ten kdo má rád méně, asi je to tak, ale ten kdo miluje víc ten to víc prožívá a dává do toho tu krásu, to co to činí opravdovým, procítěným a dává tomu barvu a krásu a i když se ta láska nevrátí, tak aspoň si ten člověk co nechce opětovat lásku někdy za pár desítek let vzpomene na to, že někdy někoho takového znal a že to bylo fajn.

A i když budeš v chumlu svých nejbližších tak budu šťastná, protože budu vědět, že ty jsi taky a jsi se správnými lidmi, kteří jen měli to větší štěstí než já a to, že si je přijal do svého života a věnuješ se jim. A já jim to přeji, protože je to krásné a vím, že s tebou je krásně.

Zdroj obrázku: internet nevím už přesně odkud, jelikož mi to bylo posláno soukromou zprávou