Celý život se člověk hledá, hledá sám sebe, co vlastně chce, hledá své cíle, hledá místo kam patří, hledá svou drahou polovičku a tak dále, hledá další aspekty do svého života.
A když už najde člověk to co chce tak se může stát, že i když člověk našel to co chce tak se neumí o to starat. Dejme tomu člověk chce a touží po své vysněné práci. Touží se živit svým koníčkem a svým hobbym, které většinu života udržuje, pořád jej žene ta touha, že jednoho dne se to splní. Je to samozřejmě super vidina a vize. Však, když dlouhodobě člověk se tomu hobby věnuje, sice tolik se neposouvá k tomu, aby v tom ohledu začal pracovat a živit se tím.
Tak ten člověk obvykle má dvě volby –
1) bude ho to deprimovat a bude se stále hnát za každou cenu za svou vysněnou prací, ale čím víc člověk bude tlačit tím nespokojenější sám se sebou bude a tím spíše bude ten svůj koníček a vše co pro to dělá brát jako povinnost.
2) nalezne rovnováhu a spokojí se s tím, jak to je. Nevzdá se svého snu, avšak nebude na tom lpět, spokojí se s tím jak to prozatím je a je vděčný za to, jak to vůbec je.
Když se člověk za něčím žene a nedosahuje toho tak obvykle je čím dál tím víc nespokojenější sám se sebou a nevrlejší na život jako takový. A protože takový člověk nevnímá přítomnost jen vidí ten svůj cíl a pokud jej v tu chvíli nemá tak je nespokojen. A tak je třeba se naučit vděčnosti za to, co člověk má.
Aneb Vděčnost.
Když člověk nalezne ve svém životě vděčnost za to, že vůbec může vykonávat to své hobby, že se tomu vůbec může věnovat, že to umí, že se to naučil a má vůbec tu možnost to robit a smíří se s tím, že život je cesta. A přijme ten fakt, že ano jednoho dne toho snu může dosáhnout, však když se nebude sám sebe vysilovat tím, že se nebude hnát s negativistickou myslí za tím svým cílem, avšak bude si užívat tu cestu a nalezne tak rovnováhu sám v sobě a v tom co dělá.
Ta rovnováha spočívá v tom, že se smíříte s tím, že ta činnost Vám zůstane jako koníček vždycky, pokud budete chtít, ale že tu činnost robíte rádi, protože Vás baví a ne za tím účelem, že nutně Vás to musí živit a pokud se tak nestane tak, že by to bylo hned špatně a srážet si tak v sobě energii a hnát se bezmyšlenkovitě za tím.
Ano, postupovat k cíli ano, avšak postupně a užívat si tu cestu, život je cesta. Mnohdy lidé když naleznou rovnováhu tak ani již tolik netouží po tom cíli, jelikož najdou potěšení v tom, že můžou vůbec tu činnost robit.
Avšak tak to alespoň bylo u mě. Léta jsem razantně chtěla co nejrychleji se naučit na kytaru, zhudebnit své texty a co nejrychleji se tím začít živit, založit kapelu a co nejrychleji, aby to vše bylo.
Dlouhou dobu mě to stresovalo, když jsem nepostupovala tím tempem, jakým jsem si předsevzala. Deprimovalo mě to a čím dál tím víc stresovala, když věci nešly tak rychle jak jsem chtěla, byla jsem vystresovanější a čím dál tím víc nad tím vším začala rezignovat a ztrácela chvílema i chuť hrát a učit se nové rytmy na kytaru.
Brala jsem to jako povinnost, ale na chvíli jsem pozapomněla, či nevnímala to, že mě to vlastně původně bavilo.
Na týden jsem pak přestala hrát, protože jsem měla jiné aktivity v životě a tak nějak jsem usoudila po dlouhoměsíčním přemýšlení a uvažování nad tím zda je dobré si dát pauzu. Tak jsem si dala týden pauzu, začalo mi to hraní chybět, začala mi chybět kytara a ten pocit, když si brnknete po strunách.
Pochopila jsem to, že vlastně kytaru miluji a že vlastně ke štěstí nepotřebuji nutně hned to, abych postupovala co nejrychleji, ale abych dělala to co mě baví a aby to bylo mé útočiště a prostě můj koníček ke kterému se vždy můžu vráti a schovat, kdykoliv bude potřeba a kdykoliv budu chtít.
Pochopila jsem jak nemoudře jsem se hnala a hnala dál a dál, když jsem postupně ztrácela chuť to nadále robit.
Dala jsem si krátkou pauzu a ta chuť a ta láska k tomu se ozvala a já pocítila, že právě o tom to je, dělat to protože to člověka baví, ne proto že nutně musí to být to a to.
Však je to koníček, tak by to mělo člověka bavit a měl by to robit od srdce.
Co se týče rovnováhy ve vztahu s někým. Tak funguje to velice podobně.
Člověk přijme toho druhého takový jaký je, přestane naléhat, přestane náležitě lpět na tom, aby byl ten druhý jiný. Přestanou se zbytečně hrotit maličkosti a zbytečnosti a naopak člověk ocení více klady toho druhého. Dívá se na toho druhého očima lásky, však není zaslepený a neospravedlňuje jeho chyby a přešlapy, však už jej nerozčilují tak jako předtím. Už přestanou mezi sebou hrát hry na uraženého a pachatele. Veškeré hry již nejsou třeba , žádná manipulace, jen otevřenost a soulad.
Děkuji za inspiraci tohoto článku mé kamarádce.
A co Vy dosáhli jste v životě již rovnováhy? Anebo se stále vyvažujete?
Zdroj obrázku: KRÁTKÁ, Jana. Energie žen [online]. [cit. 10.6.2016]. Dostupný na WWW: http://www.energiezen.cz/news/zenske-psanicko-o-tam-tom-tabu/
Vlasy
Více informací 
Více informací 
Více informací na
Více informací na.
