Nebudu ticho…

Když se Vám stane něco strašného, něco za co se možná i stydíte a víte, že bude dlouho trvat než se s tím smíříte, tak máte takový prvotní dojem se uzavřít do sebe a vylízat si tak rány o samotě a být do té doby o samotě, dokud se to všechno nezhojí a nebudete připraveni jít mezi lidi a upřímně se smát.

Alespoň takto jsem to vždy pociťovala já. Avšak zjistila jsem, že dávno, už to nelze takto praktikovat, jelikož jsem mezi lidmi denně a denně s nimi komunikuji. Nešlo mi skrz ústa a skrz klávesnici při písemné komunikaci, když bych lhala na otázku „Jak se máš?“. Nešlo mi to a nejde mi to už tak jako dříve. Dřív to šlo snáze, neměla jsem tolik známých a tolik přátel, prostě šlo to snadněji zatajit než nyní. A proto ačkoliv jsem to tak dříve nedělala tak jsem se rozhodla, že o tom co se stalo nebudu mlčet, ačkoliv to byla moje chyba, ačkoliv to bylo mé selhání a můj přešlap. Ale proč bych se měla uzavírat do sebe? Když vlastně jsem jen člověk a povězte kdo nikdy neurobil chybu? Kdo si nikdy nenabil nos? Kdo nikdy nedostal životní lekci?

Nikdo takový není. 

Každý někdy chyboval, každému někdy bylo ublíženo, však si to přiznejme, všichni co tu žijeme jsme jen lidé.

Upřímně hodně dlouho, několik let jsem se styděla se přiznat svým přátelům s tím, že jsem jistým lidem odpustila to jak se ke mě zachovali. Myslela jsem si, že by si mysleli, že jsem slabá. Odpustila jsem různé věci a různé činy, protože jsem chtěla mít od toho již klid, netrápit se, udělala jsem to odpuštění pro sebe a navíc bylo fajn se s těmi lidmi usmířit, přeci jen nejsem typ člověka, kterému by dělalo dobře žít na ostří nože s někým.

Dále jsem se styděla přiznat to, že jsem své bývalé velké lásce odpustila hodně věcí, hodně zásadních věcí. Styděla jsem se za to, že jsem to odpustila, jelikož jsem dle jejich rad měla dát na to, abych toho člověka nechala, přitom já jsem odpustila, protože jsem milovala.

Styděla jsem se, že jsem jednomu svému dlouholetému známému-kamarádovi odpustila spoustu prohřešků a činů, kterých se na mě dopustil a že mi nesčetněkrát ublížil, ponížil mě a zneužil a i napadl. Ano, odpustila a dlouho mi trvalo než jsem to vůbec dala najevo. Dá se říci, že tento článek to dává najevo a mě to ulevuje tu pevnou skálu na srdci, která mě tížila.

Styděla jsem se za to, že jsem blízké osobě odpustila jeho dlouholetý nezájem a lhostejnost vůči mě. Ale já jen přijala to, jak se chová a takový jaký je, protože jsem věděla, že se nezmění a tak jsem odpustila.

Styděla jsem se, že jsem za život odpustila na můj vkus zvrhlý typ nevěry mých dvou lásek, které se dali na chvíli dohromady a myslely si, že se to nedozvím. Styděla jsem se za to, že vůbec něco takového se stalo a to že jsem jim to odpustila. Odpustila, ale nezapomenu na to, jen se za to stydím, protože si myslím, že jsem se asi měla zachovat tak, že jsem měla být nad věcí a už s nimi nepromluvit. Avšak to já neumím. Odpustím, dokážu se s nimi bavit, avšak už nikdy ne tak jako dřív, už si je nepřipouštím a ani nepřipustím k tělu.

Styděla jsem se za to, že jsem před očima svého kamaráda byla za hlupáka, když jsem věřila osobě, která mě před jeho očima ponížila a nechala na pospas. Bylo mi tak trapně, že jsem i tohle odpustila, avšak neumí to jinak, odpustím, nezapomenu, dokážu se bavit nadále, avšak už to nikdy nebude takové jako předtím.

Připadala jsem si tak slabě, tak slabošsky, že jsem to dopustila, že jsem jen odpustila a nepotrestala ty lidi za to, že ublížili, avšak já to neumím. Neumím být k lidem zlá a dělat naschválné činy, neumím. Věřím totiž ve spravedlnost a i když spravedlnosti dopomůžu sama tak to ještě není za účelem msty, či odplaty.

Nechci se mstít, nechci být na někoho zlá, nechci se chovat naštvaně, neumím to. I když jsem byla na svém dně a uznala jsem, že jsem se hodně mýlila a že jsem se totálně propadla na dno a viděla v jakých lžích a iluzích jsem žila tak i přes to, jsem neměla na to vzít ego či nějakou svou sílu a dělat, jako že nic, že to zvládám, že je vytrestám. Nešlo to.

Teprve z toho všeho mi pomohlo se vždy svěřit, dát to najevo, říct. Nepomlouvat, ale jen říct, svůj úhel pohledu, svůj názor, svůj prožitek, upřímně a čistě tak jak jsem si to prožila, až to bylo osvobození od toho zlého a od té hanby, která na mě padla a tahala mě dolů pekelných pár měsíců.

To bylo krásné osvobození, kdy jsem to vše řekla a i v tu chvíli jak jsem to říkala, tak jsem si uvědomila to, že jsem jen člověk a mám právo na to být zranitelná, stejně tak jako kdokoliv jiný. Že je v pořádku si i jen tak čas od času postěžovat a vědět, že to není nic zlého. A koneckonců sice by se někdo jiný zachoval jinak, tak ale udělá jinou chybu než já. Neznamená jiná rada do života, že musí být nutně správná.

A tak jsem došla k poznání, že proč bych měla mlčet, proč bych měla v sobě tajit ošklivé věci, které jen tíží srdce a stahují dolů a stahují mi i úsměv z tváře a potápí mou sebedůvěru? Proč?

Když to jen řeknu tak jak to je, tak vyjde na povrch i jiný úhel pohledu a i tak dopomůžu té spravedlnosti ve kterou věřím. Sobě ulevím a dopomohu spravedlnosti. Proč bych měla mlčet? Nebudu mlčet a řeknu: „Ano, tak se to stalo, tak to bylo a ať si říká druhá strana co chce a jak chce, prostě já si to prožila na vlastním těle, opravdu se toho na mě dopustil.“ Proč to prostě neříct, bez urážek, pomluv a všelicosiho.

A teď Vy, je správné říct co se stalo a nelhat tak? Anebo je dobré držet ústa a vše tajit a stydět se? Avšak nikdo se to nedozví. Posuďte sami.

Zdroj obrázku: ZUCKERBERG, Mark. Facebook.com [online]. [cit. 5.2.2016]. Dostupný na WWW: facebook.com