Nedělej tu samou chybu, jako já

Vždy jsem se snažila a snažím lidem poradit co nejlépe umím, když o to stojí, nebo když se mě dotáží. Je to prostě ve mně od mala, vždy jsem byla takový nejdřív malý a postupem času dospívající (větší) učitel. Nevím, asi jsem byla v minulém životě nějakým lektorem, či učitelem? Ne, to těžko říct, to je jen taková komická úvaha v mé mysli a neberte to příliš vážně.

Vždy se to ve mně projevovalo, kdokoliv mi svěřil problém, tajemství, či si nevěděl rady, já neuměla a neumím utěšovat, ale vždy jsem dala řešení, nebo radu, nebo svůj názor, jak to řešit. Nevím proč, ale vždy to ze mě tak vystřelilo od srdce. Přišlo mi to vždy vhod a že to k mé roli patří.

Samozřejmě jsem se postupem času a věkem učila jednat taktně a umět rozlišit, kdo chce jen vypovídat a kdo chce skutečné řešení, vlastně se to učím neustále, protože tohle je věc ve které je se stále čemu se učit.

Nevím proč taková jsem, ale je mi přirozené nechat vyslechnout, nechat mluvit a pak dát řešení, vést někoho a dávat poučení ze svého života, nebo ze života jiných, ostatně taky proto tyto stránky tvořím a články píšu, protože to uspokojuje mou potřebu lidem dávat cenné rady, informace, poučení a tipy jak žít líp, aby nedělali tolik chyb. Jsem někdy hrozný samaritán, ale neumím být jiná.

Někdy se až moc angažuji, vím to o sobě, ale není mi lhostejné něco jen tak nechat být, nebo nečinně přihlížet, když se jedná o životy mých nejbližších. Protože tam mi to nemůže být lhostejné, když ty lidi mám ráda a přeji jim jen to nejlepší.

Vyslechnu, poradím, řeším to klidně 24 hodin denně, když je potřeba, protože mi na tom záleží, chci to dobré, chci pomoci. Dávám rady, různé úhly pohledu, přemýšlím nad tím, někdy o tom i něco napíšu sem, jak se kdy co nachomýtne, je to sporadické. Obvykle mám tendenci do toho i vstupovat a vymýšlet způsoby jak já bych mohla fyzicky pomoci, nejen jako raditel, ale i jako přímý účastník. Vím, že ne vždy je to dobrý způsob, ale už jsem taková.

Proto mi obvykle drtí srdce to, když vidím, že tomu nemůžu nijak pomoci, nebo že není v mých silách pomoci, že to třeba záleží na situaci, nebo na jiných lidech, kteří to ovlivňují. Je to pro mě těžké se s něčím takovým smiřovat, protože mám tendenci to zachránit po svém, ale vím, že nemůžu, nebo neumím.

Nebo mi láme srdce to, když vidím, že ten člověk dělá chyby jako já kdysi a nejhorší na tom je to, že když už tomu člověku řeknu co a jak jsem provedla já, ať to tak nedělá tak mě sice vyslechne, ale stejně vidím, že ty chyby dělá a já jen vidím to, jak ho to bolí tak jako mě kdysi, nebo zažívá podobné lekce jako já kdysi. Vidím své dřívější já a vždy si říkám, že když já mám tu možnost a tohle vím, tak chci svého nejbližšího před těmi ranami ušetřit, ať neudělá ty stejné hlouposti či špatná rozhodnutí tak, jako já kdysi.

Je pro mě těžkým pohledem, který vidím, že se někomu blízkému děje něco ošklivého, což já nemohu vůbec ovlivnit, ani když se snažím ze všech sil, dávám rady, řeším to, snažím se do toho aktivně vstoupit, ale stejně bez výsledku, či posunu a když to hlavně ani nezáleží na ničem jiném než na jiných lidech, či okolnostech, které neovlivním. To je pro mě velmi těžké, cítím v tu chvíli takovou bezmoc, když vidím, kam se to řítí, že já kdysi něco takového zažila a tehdy jsem se rozhodla špatně a teď to vidím jako takový zpětný film a je mi líto, jak to jde tím stejným směrem, nejraději bych tomu člověku pomohl a změnila tok událostí, aby nemusel zažívat to, co já. Aby neudělal tu samou chybu jako já a proto až někdy do něj vendluji své rady a úhly pohledu, protože nesnesu pomyšlení, že by udělal ty chyby jako já. Bolí mě to snad víc než toho dotyčného. Nevím proč až tak moc se do toho vžívám a soucítím, prostě jen chci hodně pomoci, aby nemusel zažít to, co já.

Asi si říkáte, proč to vlastně dělám, ať toho nechám a neangažuji se do toho, může mi to být jedno a žiji si svoje. Nebo ať toho člověka nechám ať si to prožije, asi tu lekci potřebuje. Jenže já si myslím, že některé zbytečné lekce životem člověk a kor nejbližší nemusí zažít, aspoň ne před mýma očima.

Je to jako kdybych viděla utrpení někoho na vlastní oči a jen se dívala, to je pro mě velmi těžké, nic nedělat, nebo nemoci udělat. Je to jako kdyby vám vraždili vašeho domácího mazlíčka před očima, nebo někoho vám milého. A vy jste byli spoutaní, či nemohli nic dělat. Je to velká bezmoc ze které je mi až špatně.

Proto co můžu tak aspoň říkám v každé své radě a v každé svém úhlu pohledu tak říkám, ať se poučí ze mě jako ze špatného příkladu a rozhodne se líp ať ho nečeká ten stejný tok událostí, jako kdysi mě. Ať to zkusí zvrátit lepším směrem a nemusí zažívat to, co já kdysi. Protože dokud je šance s tím něco udělat, tak ať zkusí udělat svých 100% pro zlepšení. Stojí to za to.

A pokud mám lidem posloužit jako učitel, tak i klidně v tom smyslu ať se ze mě poučí tak, že nechtějí udělat jistá rozhodnutí jako já, nebo si procházet životem, tak jako já, i kdybych byla jako špatný příklad tak klidně, jen ať se lidi klidně ze mě poučí, budu ráda, protože tak cítím klid, že moje osoba, moje rady, informace či názory někomu pomohly. A to je to, co mě svým způsobem upokojuje na duši.

Zdroj obrázku: CSP_BLUERING. Fotosearch [online]. [cit. 8.5.2020]. Dostupný na WWW: https://www.fotosearch.cz/CSP433/k27844359/