Někteří lidé si nevidí do pusy

Dnešním článkem tak trochu zavzpomínám na dobu karantény, která zde na území ČR byla po nějakou dobu a vlivem toho hodně lidí zůstalo bez práce, nebo momentálně doma bez pracovní náplně dne.

Pamatuji si velmi živě, ještě než nějaká karanténa byla a než nějaký virus vůbec přišel tak se mě někteří lidé neustále až otravně ptali „Proč nemáš volno? Vem si někdy volno? Kdy budeš mít dovolenou? Mě by to nebavilo tam chodit furt, já bych chtěl volno.“

Odpovídala jsem popravdě, že to tak v práci prostě je zavedené a že je to tak rozvržené, že pokud nebude nutné z jiných důvodů, abych byla v práci ještě víc, tak to tak bude fungovat a nic se měnit nebude.

Jenže to vysvětlujte některým lidem, kteří jsou zabednění a melou si stále to svoje. Za tu dobu, co pracuji tam kde pracuji tak jsem si toho vyslechla jeeeejej požehnaně otázek a dovětků. S některými lidmi jsem se i nechtěně pohádala kvůli tomu a bohužel s některými lidmi jsme se i odcizili, jelikož prostě nedokázali mě přijmout taková jaká jsem a neustále mě chtěli měnit k obrazu svému. Což mi vadilo a dlouhodobý nátlak na to, abych se změnila kvůli někomu, to prostě neustojím. Pamatuji si to a pak už jsem tomu začala být imunní a spíš na prstech ruky počítala kolik lidí je těch, kteří mě nechtějí měnit a v pohodě přijímají mě takovou jaká jsem i s mou prací a časovým rozvrhem. A za takové lidi jsem vděčná.

Ale tak to víte, časem už takové průpovídky začnete vypouštět a začnete to brát s nadhledem, neřešit a pustit to druhým uchem ven. Ani nevím, kdo mi něco takového řekl naposledy, fakt už nevím kdo to byl, už to prostě vypouštím.

Pak přišla karanténa, z mého osobního pocitu nedobrovolná, nechtěla jsem to tu a neprosila jsem se o to, ale přišlo to. Tak jsem si prostě zvykla, co se dalo dělat, nebylo v mé pravomoci to změnit, tak jsem se přizpůsobila a žila jsem si to svoje. Chvíle karantény uplynula, lidi si odpočinuli a najednou chtěli karanténu už ukončit a remcat o to, aby se všude otevíralo. Však to nebylo tak dávno, co se báli vyjít z domu, ale budiž. A najednou mě lidi začali hltit řečmi typu „Už je to dlouhý, co? Už aby to všechno otevřeli. Kdy budete otevírat? Ať už vás otevřou. Mohli by vás otevřít a naší firmu co jede i přes karanténu zavřít, to by se mi líbili, he he. Vždyť tam máte málo lidí, ne? Už jdi do práce. Už se těšíš co? To je taková škoda, že vám zase odložili termín otevření, to přišlo nazmar.“

Pro představu asi stačí. A já se tak nad tím bavím a říkám si „vidíte si lidi vůbec do pusy, co říkáte a co mě říkáte? Není vám to trapný?“

Sotva uplyne týden či dva a už jiný názor a už by mě vyhazovali do práce, no ty blázne já se fakt nad tím tak bavím a směju se tomu, protože na to nemám co říct. Je to trapný, dětinský a komický.

Směju se tomu. Vím, že někoho by třeba takové poznámky naštvali, nebo by se hádal, ale já si říkám „na co se hádat s blbcem?“ to se radši zasměju nad lidskou blbostí. Podle mě lidem se prostě nezavděčíte nikdy, lidi neví co chtějí, jsou davoví, stádovití a hlavně hodně škodolibí. To je můj názor a tohle vše je ovlivňuje v tom, co vám říkají.

Vlastně když už jsem jakože konečně splnila ten jejich požadavek, abych měla to volno, tak najednou by mě posílali do práce ať už táhnu, no není to směšný?

Těm lidem ty řeči odkývu, ale pak se směju. To se nedá. Chtěla bych vidět je na mém místě a v mé kůži. Hádám, že většina z nich by na takové řeči a otázky reagovala vztekla a podrážděně a do práce by se jim nechtělo, ale pošťouchnout někoho jiného, nebo mě, ano to by jim šlo, protože to je prostě ta škodolibost, že ano. To smýšlení typu „mě se do práce nechce, musím se přemlouvat, ale tebe tam pošlu, vydělávej, makej a snaž se.“

A jak jsem to cítila doopravdy, v realitě? Ano, práce mi chyběla, ale zvykla jsem si na to, jak jsem žila v době volna, stihla jsem si spousty svých koníčků, aktivit, relaxovala, odpočívala psychicky, prošla si spousty míst, projela spousty výletů v přírodě a užívala si denního světla, které běžně moc nezažívám když je člověk zavřený v práci, viděla jsem se svými nejbližšími, kterým jsem mohla věnovat víc času než běžně, sblížila se s novými lidmi se kterými je mi dobře, mohla jsem si dát vínko kdy jsem chtěla a nemyslet na nic jiného, udělala jsem si melír, nalakovala nehty, hrála PC hry, věnovala se přípravě knihy, pomáhala sestavovat nábytek, volala si s blízkými. A když tohle přišlo, tak jsem to prostě přijmula, neutrálně se zvědavostí. Ze začátku jsem měla pochybné myšlenky a moc se mi nechtělo do toho chaosu znovu spadnout, obávala jsem se toho, že spadnu do chaosu v práci tak, jak to bylo, ale když se to začalo blížit tak jsem se uklidnila a již měla jasnější představu o tom, že to bude dobré a poklidnější a že to určitě nebude aspoň zpočátku hned ten chaos, ale spíše takový klidnější a opatrný rozjezd. A za což jsem ráda.

Tudíž milí škodolibci, jste vtipní, nevidíte si do pusy, nevíte co chce a baví mě obojí jak práce tak i volno v karanténě, oboje bylo a je super.

Zdroj obrázku: SKLENICE S CITÁTY. Sklenice s citáty [online]. [cit. 24.4.2020]. Dostupný na WWW: https://cz.jarofquotes.com/profil/lidsk%C3%A1%20hloupost/