Nemohu táhnout za oba lidi a utáhnout vše sama

Budu tak trochu navazovat na předešlé téma, jelikož to s tím úzce souvisí.

Aneb, když už jste unavení z toho věčného organizování a toho, že se stále někomu ozýváte a stejně se na ničem nedomluvíte. Anebo se domluvíte, ale ta domluva je špatná, že stejně Vás to nijak neuspokojí.

Ano, jasné, nepošlete toho člověka někam a ani mu/ji za to nevynadáte, jste vůbec totiž rádi, že ten člověk přišel, ale už je to takové, že už pochybujete zda vůbec ten člověk chtěl přijít.

Pak to tak vypadá, že jste si setkání vynutili a že je to jen na Váš popud, přitom to tak není.Vy si jen pamatujete, že o pár týdnů a měsíců nazpět ten člověk sám napsal, že by se rád někdy viděl/a.

Tak jste si to jen pamatovali a jakmile to dovoloval Váš čas tak jste to chtěli zorganizovat, avšak najednou to asi není tak valné, jak bylo zpočátku řečeno.

Asi ten zájem není tak velký se sejít a popovídat si o novinkách ze života a o tom co jste za léta prožili co jste se neviděli a tak. Asi ne no.

Domluvíte to, ozvete se první, jste ochotni se přizpůsobit časově i s místem, ale dostanete akorát výmluvu a když už k setkání dojde tak z toho máte pocit, jako když jste si to setkání vynutili a že stejně by ten člověk byl nejraději někde jinde.

Zamrzí to, připadám si pak jak sobec, který si něco vynucuje, přitom jsem to myslela dobře a chtěla jen to dobré. Jen jsem projevila to, že se bavit chci, povídat si chci a nechci být odstrčená, nebo si žít jenom to svoje.

Ale tak nějak po týdnech a měsících kdy potkáváte takové jednání tak se to nějak ve Vás zlomí a už jste rozmrzelí z toho všeho jak nic nevychází, jak jsou lidi neochotní a jak je to všechno jen na prd. Snažíte se a stejně si toho neváží a neocení to, že jste si urobili čas, rozmluvili je, ptáte se jich, projevujete vstřícnost, zájem, přátelství, tak stejně to vypadá jako kdybych se vtírala.

Možná by jen pomohlo kdybych viděla trochu nadšení? Nebo třeba aspoň slyšela slovo děkuji od srdíčka, že to fakt ten člověk cítil?

Mrzí to, když nedostanu ani děkuji, ani nadšení a spíše jen sledování času a už honem honem někam jinam odejít pryč.

Asi opravdu nesprávně vybírám lidi kolem sebe, mám na to poslední dobou nějakou nesprávnou volbu a ruku, jak se říká.

Asi opravdu vybírám ze špatných vod, to co prostě se mnou nemůže korespondovat. Netuším, asi se nad sebou a svým výběrem opravdu zamyslím a leccos přehodnotím.

Už mě to totiž vážně přestává bavit se snažit jako pitomec a přitom nedostát ani té domluvy, nebo vděčnosti. Ale je pravdou, že každému se opravdu nezavděčím.

Ptám se sama sebe, kde v tej komunikaci robím chybu. Probírám to i se svým nejbližším člověkem, kde robím chybu a co dělám tak špatně, že ti lidé se mnou takhle vymetou, nebo takhle se mnou jednají.

Cítím, že ta chyba je někde ve mně, že něco musím robit špatně, jinak si to nedokážu vysvětlit proč se mi to děje s tolika lidma.

Bylo mi řečeno, že možná právě že dělám všechno a jim nedávám prostor se snažit taky.

Asi ano, dávám za pravdu, možná jsem opravdu tak aktivní až hyperaktivní, že nedávám prostor, aby se ti lidé mohli snažit taky, jenže můj strach z toho, že kdybych to nechala na nich tak se nedočkám ničeho mi to nedovoluje, proto jsem tak jednala až doposud.

Avšak ano, nechám si poradit, dám lidem prostor a smiřuji se s tím, že asi nejspíše ti lidé odejdou z mého života, nebo ne? Kdo ví, nechám to na ně, nechám si poradit a dám na tuto radu.

Stále lepší nějaká změna, než žádná změna a robit to, co doposud. Doprošování a dolejzání už ne, chci spolupráci, kdy jak jeden tak druhý bude přilejvat do ohýnku a budou společně komunikovat a bude to oboustranné.

Nechávám lidi konat, pokud chtějí tak ať se ozvou, nebo navrhnou. Pokud nechtějí ať se neozývají, je to na nich, dveře mám otevřené, ale hloupá nejsem, vím kdo jak ke mně jaký byl a jak se ke choval.

Nechci nikoho už přemlouvat, nutit, organizovat někomu den jinak než si přál, nechci vynucené setkání i přes nějakou nevůli toho druhého, nebo že neměl čas. Kdo chce ať se taky začne snažit a kdyby si náhodou někdo sáhnul do svědomí, byla bych nejraději, byla by to dobrá lekce pro ty lidi, ale asi bude potřeba takhle zvolnít tempo a možná se na některé známé vyloženě vykašlat, aby viděli, že já tu nebudu pro někoho jedna z možností věčně, nebo jedna z tých známých, kteří tu budou věčně čekat až někdo bude mít milostivě čas. To už ne. Stačilo, ponaučilo.

Věnuji svůj čas tomu s kým to tak cítím a u koho cítím, že si toho bude vážit a opravdu taky bude pro to něco robit, udělá si i on/ona čas, bude se snažit, bude se ptát i mě na to jak se mám, bude naslouchat a bude třeba i rád že se mnou může trávit čas bez neustálého koukání na hodinky či telefon, kdy už by mohl vypadnout.

Asi prostě jen chci trochu víc toho zájmu a přátelství cítit, to že někdo je se mnou rád.

A též už přestávám dolejzat se usmiřovat první, nebo dokonce se trápit tím, že je někdo na mě naštvaný jen proto, že čeká že dolejzat budu. Nechám to být, vytvořím si na to grif, aby mě to netrápilo a nechám nyní dění na tých lidech, kteří doposud nerobili nic, jen se vezli a možná žili v nějaké pomyslné jistotě.

Byla jsem moc hodná na ty, kteří si toho nevážili. Teď budu víc hodná sama na sebe, protože cítím, že to má větší smysl.

Asi tak, dolejzat tak jako bylo zvykem nebudu, cítím, že už je to moc co jsem urobila a nyní se buď někdo z tých lidí bude snažit, protože se karta obrátí, anebo se nic nestane, každopádně pro mě to bude lepší scénář než dosavadní.

Děkuji lidem za tuto lekci, dávají mi zrcadlo v tom, že si mám vážit sama sebe a svého času a ochoty. Nejvíce od tých lidí, kteří mi ještě vyčtou, že já údajně nemám zájem se sejít, anebo že já nemám tolik času, jak by si představovali, tak ti mě úctě k sobě učí nejvíce, jelikož jejich hamižnost a drzost bych vážně nechtěla mít.

A co Vy, co si o tématu myslíte?

Zdroj obrázku: BIGBAD-RED. deviantart.com [online]. [cit. 24.8.2018]. Dostupný na WWW: https://www.deviantart.com/bigbad-red/art/Opium-458290903