Nepřemlouvej mě

Ať vypadá cokoliv a jakkoliv. Pořád jen řešit efekt, co a jak vypadá. Asi to je leckdy důležité, ale stále to řešit? Víte co, kašlu na to. Když jsem na kraji své osobní hranice, tak mi tato „ohleduplnost“ jde stranou a zakročím, tak jak cítím, abych ochránila sebe, nebo někoho jiného.

Lidé mají tendence strašně zneužít dobré charaktery lidí, což ostatně my všichni moc dobře víme. A vážně tu nechci krmit rozumy, že co jsem objevila, když je to jasné všem. Avšak jen aby opravdu všichni byli v obraze, tak lehce uvedu do děje.

Když jde o mě samotnou, tak mám nějaké své preference, názory, postoje, svědomí, sebevědomí, povahu, charakter, to co mě tvoří. Vím a chápu, že každý jsme nějaký, v tom je ta krása rozmanitosti na světě a naprosto to respektuji. Za poslední pár let jsem si uvědomila hodně věcí, které jsem dřív nerozdýchávala, nebo nechápala. Byla jsem dřív hodně svérázná, avšak asi to tak mělo být, takhle jsem prostě byla a dospívala.

Pracovala jsem na své toleranci, respektu a úctě k lidem tak, abych dnes mohla sedět v jedné místnosti s člověkem se kterým si absolutně nerozumím a sedět v naprostém klidu, bez žádného náznaku a ani projevu jakéhokoliv pozdvižení nebo hněvu. Nebo se s někým bavit a nemusí to být zrovna nikdo blízký a i když mi říká věci se kterými nesouhlasím tak již dokážu to bez mrknutí, bez výměny názorů a bez nějakého naštvání akceptovat. Zapracovala jsem na sobě a tohle byl můj cíl.

Říkejte tomu jak chcete, jestli vnitřní klid, mír, vnitřní rovnováha, anebo něco v co jste doufali, že pochopím.

Jsem spokojená sama se sebou a se svým přístupem, cítím se lepší a dospělejší. Avšak nemyslím si, že byla tehdy hanba si s někým vyměňovat názory a vyjadřovat se jasně a slušně, nebo se naštvat, když někdo mi něco vnucoval.

Nyní to však beru takhle, rozhodla jsem se tak pro svoje vlastní štěstí a spokojenost a jsem ráda, že jsem toho dosáhla. Však jednu věc, kterou stále nedávám a těžko se mi ovládá je, když někdo mě do něčeho nutí. Využívá mé dobré nekonfliktní povahy a toho, že jsem srdečná. Využívá to k tomu, aby mě donutil do situace, kterou já absolutně nechci a popírám. Využívá své falše, manipulace, komplexů a všech pramožných psycho-praktik, které mě akorát mají donutit do situace ve které si mě ten člověk přeje. Nebo chce, abych na sebe prozradila něco, čím by si on mohl cítit výjimečný, anebo by si mě na to namotal, anebo by mě měl tam, kde chce mít.

Stále mi tohle dost vadí a i když reaguji velice klidně, tak stále nejsem ve fázi, že bych na to neříkala nic a byla v klidu. Tady cítím, že není dobré se neozývat, ale právě si tu svou hranici bránit a nebýt hlupák. Cítím, že člověk může s noblesou, moudrostí a klidem zasáhnout aniž by někoho urazil, i když vlastně urazí tím, že mu překazí plány, že ano? To je fuk.

To je věc, kterou nedokážu pochopit, proč někdo má ještě potřebu někoho do něčeho nutit? Proč ten člověk na to nejde přirozeně a nevytvoří si k tomu člověku takový vztah, přístup, kamarádství či cokoliv tak, aby ten člověk sám mu vyhověl, pokud to tedy jde. Pokud je to přes jeho hranici, tak to nepůjde nikdy. Proč stále někteří lidé mají potřebu nutit lidi do něčeho o čem ví, že nechtějí, nemají rádi, nebo je jim to nepříjemné. Proč se tak sladce usmívají a nutí Vás skočit do propasti? Proč Vás píšou ty krásné zprávy, proč Vám lichotí, když Vám chtějí do krku nacpat nůž?

Proč je z toho prostě jen cítit takový ten tichý styl vraždy? Zápach hniloby, která se skrývá za maskou sladkého přátelství a sladkého citového pouta.

Smrdí mi to jedině podrazem.

O to víc mi vadí to, když někdo nutí někoho mně blízkého do něčeho, co nechce. Hej v tu chvíli jako kdyby se ve mně probudil fénix a nejraději bych toho člověka spálila a uchránila to, co je mi drahé. Ne, vážně to nemám ráda a nezískala jsem to zkušeností, tohle mám v sobě odmalinka. Nemám ráda, když někdo někoho přemlouvá i přes to, když slyší jasné Ne.

A když Ne tak prostě ne, ať už jde o cokoliv, každý člověk má právo volby, má nějaké preference a vkus, nějaké své hranice a moc dobře ví co chce a co nechce, není nesvéprávný a nepotřebuje nějakého mluvčího, který to za něj bude říkat co má dělat a co je pro něj dobré, stejně tak nežádá o radu, či pokyn od někoho, kdo sice se tváří jako dobrý radil, ale přitom to páchne hnilobou zrady a podpásovkovství.

Nejraději bych takové zrádce a manipulanty vypálila. Pardon, jsem morbidní, ale já tohle opravdu nemám ráda.

Nikdo tu není ničí loutka, pokud se k tomu sám dobrovolně nepřihlásí a každý má svou svobodnou volbu. A pro mě je to docela i primitivní způsob, jak někoho k něčemu přimět, přemluvit, je to primitivní pro mě, pod úroveň moudrého a dobrého člověka, ačkoliv vím, že se to děje mezi lidmi. Proto co to jde tak se snažím vždy zastat slabšího, toho, kdo je nucen. A je mi to jedno, jak co vypadá, v tu chvíli vždy budu bránit toho, kdo říká „Ne nechci“, má svoji volbu a svoji svobodu.

A když mám mluvit ze své praxe, tak opravdu nemám ráda, když mě někdo přemlouvá do toho kam mám přijet a kdy si mám udělat čas, kde pracovat, s kým pracovat, s kým se kamarádit, co mám udělat, s kým se bavit a nebavit, nemám ráda když mi někdo přikazuje co mám nosit za oblečení, jak mám vypadat, nebo mi podsouvat, že jeho názor je lepší než můj. Nejvíc mě rozesmutňuje a zraňuje, když mě někdo nutí, ať s ním jsem, nebo ať se s ním bavím. Nevím proč, ale tohle mě nejvíc zraňuje a je mi všeho líto.

Kéž by si tímhle článkem tolik lidí uvědomilo kolik škody na lidské psychice a srdéčku páchají a napáchali. Kéž by s tím ti dotyční přestali a nechali už všechny žít své životy a pokud se mohu přimluvit tak i sama za sebe.

Zdroj obrázku: KAŠULKA. A SPOON OF HISTAMINE [online]. [cit. 30.12.2020]. Dostupný na WWW: https://aspoonofhistamine.com/2017/03/07/mozna-je-to-vsechno-jen-v-moji-hlave/