Nic není tak horké, jak se uvaří

Staré dobré české přísloví, věnuji mu dnes titulek.

A je to tak, cokoliv se stane i za blbou věc, událost, špatné situace, průšvihy atd. Vždycky se to pak uklidní a není to tak hrozné, jak se zpočátku zdálo. Nejprve se však z toho šoku, který se stal musí vystřízlivět, vyspat a nechat to uležet. To proběhne a pak už se může tvořit dál.

A ono i když se něco podělá a někoho naštvete, tak ono ten den fakt na toho člověka nemluvte, ale když tomu dáte pár týdnů i někdy měsíců, ono to prospěje a pomůže. Málokdo je fakt permanentně naštvaný stejně tak, jako v den, kdy se stalo něco špatného a podělalo se to. Protože emoce vyprchají, jsou pomíjivé. Cítíme je chvíli a pak zas ne, vystřídá ji jiná.

Ano, jsou problémy, nebo lidé, nebo cokoliv zlého, které může dlouhodobě přetrvávat. Avšak já stále věřím, že málokdo dokáže být naštvaný několik let i desetiletí stále stejně.

Myslím si, že i velká křivda, jednoho dne přebolí a vrátí se to do klidu.

Však všechno je velmi individuální.

Avšak budu mluvit za sebe, mně když se něco podělá, tak je to šok, ale hned na to reaguji a s chladnou hlavou to řeším. Mám tendence vše hned vyřešit a udělat to dokud je železo žhavý, jak se říká. Jenže mě se to obvykle nevyplácí, vyčerpá mě to a pak z vyčerpání už ztrácím všímavost a celkově chybuji asi tak jako ostatní lidé. Moc si toho na sebe navalím a chci vyřešit vše hned, avšak asi to není nejlepší způsob pro mě. Tím pádem se z toho dostávám několik dnů, někdy i týdnů, když je to fakt zlé a trvá mi to, než se dám do pořádku. Jakože umím to spláchnout ze sebe ten den, ale to, co se stalo, to se mi projektuje na psychice a fyzickém těle hlavně, tělo pamatuje a dává mi to najevo.

Pak má člověk takové ty pozdní stresy a úzkosti z toho, jaký to bude mít následky, co bude dál, jak co vypadalo, jestli to bylo správně, jestli to nešlo udělat ještě líp a pak do budoucna, aby to klaplo, aby se to zlepšilo a vyhlíží každou i třeba marnou vyhlídku na zlepšení. To je taková ta zoufalost, kdy už člověk nemůže a chytá se každého stébla. Však ono stejně pak dojde člověk k závěru, že to co se stalo už se nezmění, je to minulost a jediné co se dá dělat ji přijmout a poučit se z ní, ale jít dál. Ať si každý říká v konečné fázi co chce a jak chce, tu minulost, už prostě nezměníš, ta už je. Hodně lidí je chytrý jak rádio, to je pravda, ale někoho soudit za minulost, která už se stala je pitomost. Život plyne dál a důležitější je, jak žije člověk nyní a co chce do budoucna se svým životem. A ono i když se něco podělá a teď se bojíte těch následků a taky třeba tomu, co kdo tomu řekne a tak. Nu tak si to lidi řeknou no a? Za týden je bude bavit zas jiné téma a jede to dál. Tak si to řeknou no, někdy se tomu fakt neunikne, nemá smysl se tomu vyhýbat, někdy prostě musíš do toho jít zpříma a postavit se tomu, říct a nést za to následky za to, co se stalo. To je život a ten jde dál. Uhýbat pořád nejde, dočasně je to fajn, aspoň načerpáš sil a odpočineš si to ano, je to dobré a rozhodně to podporuji. Ale vyhýbat se dlouhodobě někomu, či něčemu nemá smysl, stejně toho jednoho člověka dožene a je to. Lepší jít do boje připraven a na přímo, než nepřipraven a zaskočen.

A ono když se tomu člověk postaví i se všemi následky tak nakonec dojde k tomu, že nic není tak horké jak se uvaří a třeba ten pomyslný boj vůbec ani nebude a stačilo to v pořádku vychladnout a je situace lepší. Uklidnila se, vzalo se to, přijalo se to a není důvod se úzkostlivě bát, ačkoliv chápu, že něco může blbě vypadat, nebo že se člověk bojí, rozumím tomu.

Však leckdy postavit se tomu, unést následky a komunikovat narovinu je to nejlepší co se může v případě průšvihu udělat. Když je to podělané, tak narovinu všechno. Co už, nejrychlejší a nejjasnější řešení. Nikdy mě nezklamalo, naopak vždy bylo prospěšné. Mnohem lepší než když mi někdo radil ještě další obkličky, co mám dělat, to už se pak většinou jednom dodělalo ve zlým a byly z toho ještě horší následky. Tudíž se mi osvědčil můj přístup, že když už se to podělalo, tak s čistým štítem, unést následky a postavit se tomu, samo se to nevyřeší, neudělá a neřekne.

A fakt každá vařící polévka jednou vychladne a dá se jíst. Někdy se člověk bojí fakt zbytečně, i když je pochopitelné, že tehdy v tu chvíli se bojí, jelikož nemohl vědět, jak to nakonec dopadne.

Zdroj obrázku: © 2021 EVOLUTION – VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA.. Papírnictví oskárek [online]. [cit. 22.7.2021]. Dostupný na WWW: https://www.papirnictvioskarek.cz/diar-kapesni-student-lamy

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

1 komentar v Nic není tak horké, jak se uvaří

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.