Objektivní pohlédnutí sám na sebe

Když se stane v životě chyba, či přijde do cesty nepřekonatelná překážka, málokdo z lidí se podívá sám na sebe a přehodnotí sám sebe a svůj přístup tak, aby si upřímně přiznal co urobil, či neurobil správně.

Velice typické je ihned bez ohlédnutí sám na sebe poukazovat na druhé a vyčítat jim tohle a tamto.

Asi všichni to znáte. Ale takový úhel pohledu není zrovna objektivní a věcný.

Nejprve je samozřejmé, aby se člověk podíval sám na sebe, co urobil a neurobil a případně, aby dokázala svou chybu uznat, přijmout to tak, že to tak skutečně bylo a je a poučit se z toho. Změnit úhel pohledu, přístup, aby se tomu již vyhnul v budoucnu, avšak to je již na tom člověku.

A žije se dál, tak či onak, žije. Jednoho dne to tak či onak, ať už to bude brzy, za pár let, několik let, či za desítek let člověka dožene tak, že se nostalgicky podívá v mysli na svůj dosavadní i uplynulý život, jak žil a jak se správal k ostatním, jak situace řešil a co vše prožil a jak se dokázal postavit k problémům a uvědomí si jaké chyby urobil a co se dalo změnit. V tu chvíli přijde ta chvilka uvědomnění, kdy k tomu ten člověk stejně dojde a uvědomí si, co mohl urobit jinak a jak by se tomu všemu negativnímu, co tížilo na srdci pekelně dlouho dalo předejít.

Není to tak, že by se díky tomu člověk utápěl v depresi, to ne, ale takové to pravdivé uvědomnění a objektivní pohled sám na sebe, na svůj dosavadní život. A je jedno zda si toto prožijete a uvědomíte v 15, 20, 30, 50 či více letech, ta chvilka přijde tak či onak. Možná čím starší budete tím lépe, tím víc zkušeností si budete moc v hlavě probrat a přehodnotit.

Nejde o to si vše vyčítat, ale přiznat si to, přiznat si své reakce a uvědomit si, proč jsme tak reagovali a dle čeho nás to hnalo tím směrem, jakým jsme se hnali. A případně si uvědomit svou hrdost na leckterá rozhodnutí, činy a skutky, které jsme urobili.

Zalovit si takhle v paměti, ponořit se do svých uplynulých zkušeností, skutků, přiznat si své chyby i správná rozhodnutí, umět se pochválit i zkritizovat, obětovat tomu pár hodin, kdy se můžeme sami v sobě utápět a přemýšlet nad tím a být sami k sobě upřímní a věcní.

A co nám toto vše dá? K čemu to vlastně je?

K tomu, abychom se objektivně podívali sami na sebe a přiznali si kým vlastně jsme? Jakým člověkem jsme. Jak se vlastně chováme a jak vystupujeme v životě. Jestli jsme tím člověkem, kterého bychom chtěli potkat, anebo nikoliv.

Abychom byli lidštější a pokornější k životu a otevřenější sami k sobě a nechali roztát naše ego a dali na světlo své srdce a mohli si dopřát i sebelásky i dávku sebekritiky a žili v pravdě.

Hodně často jsem přemýšlela o tom jaké to asi je, když lidé střetávají ve svých životech mě. Jak asi na ně působím, jak se chovám, jaký na mě mají názor. Jestli jim dodávám energii tak, jak si přeji. Jestli skutečně měním lidem životy k lepšímu.

Jestli ze mě cítí to světlo, které se jim snažím dodávat a ukázat v životě.

Zda rozhodnutí, které jsem urobila v životě nebyla sobecká a egoistická. A pokud ano pokud skutečně to za to stálo.

Přehodnocovala jsem i svůj postoj k lidem, kteři mě nemají rádi a já nemám ráda je, zda je to skutečně takto nutné, že se nebavíme a zda to netrápí obě strany, jelikož mě to trápilo vždycky.

Jestli v jisté situaci jsem se nemohla zachovat lépe, klidněji, správněji.

Samozřejmě jsem si vyčetla hodně chyb a uznala hodně přešlapů, které jsem v životě urobila. Ty, které jsem urobila i neurobila.

A řeknu to asi takto.

Jsem vděčná za všechna rozhodnutí, které jsem v životě urobila i za ta špatná, dalo mi to aspoň lekci, ponaučení a otevřelo oči, byť mě to třeba dostalo na dno a zranilo hodně.

Jsem vděčná za činy, které jsem neurobila, protože je nemám v povaze, jsem ráda, že jsem si stála za svým a nezměnila tak svůj charakter směrem, který nechci, ačkoliv mě situace vermomoucně nutila.

Jsem vděčná za to, že jsem se naučila v životě odpouštět, avšak některým lidem jsem ráda, že jsem víc šancí na obnovu přátelství a vztahu nedala.

Jsem vděčná za to, že jsem se s některými lidmi rozhádala a rozešla ve zlém, jelikož jsem pochopila a nyní bez lítosti můžu říct, že to skutečně lépe a klidněji nešlo z obou stran.

A upřímně mě mrzí některé přešlapy, které sice nemohu vrátit zpět, ale patří mezi ně i to, že jsem dala šance na obnovu přátelství, či kontaktu lidem, kteří si to nezasluhovali a já tak dala příležitost mě znovu zranit a zradit. Avšak znovu mě to poučilo a nyní jsem moudřejší (snad).

Dříve jsem hodně litovala, že jsem s někým rozešla ve zlém, nebo že jsem na někoho ječela a řvala, nyní toho nelituji, beru to tak, že to prostě jinak v tu chvíli nešlo a okolnosti byli takové, že to k tomu tak spělo a já to nevěděla, jak to řešit jinak. Možná chyba, možná také ne, ale beru to tak jak to je, že to již nezměním.

Jsem vděčná za strach, který jsem v životě prožila, nebyl to ztracený čas, ale naučilo mě to vyburcovat se k činům a aktivitě, postavit se strachu a dělat to čeho se nejvíce bojím.

Naučila jsem se žít mezi lidmi tak, že i přes to, že vím, že některé lidi má přítomnost pobuřuje tak dokážu žít i s tím vědomím, že to ty lidi pobuřuje, avšak nevztahuji si to osobně, beru to tak, že je to jejich problém.

Děkuji za to, že jsem žárlila na některé lidi, jelikož ti lidé mi ukázali jak se musím soustředit na sebe a ne na ostatní a neporovnávat se.

Dělávala jsem chyby, že jsem některé lidi nechávala zajít až příliš do mého soukromí, to byla chyba, avšak jsem nyní hrdá na to, že znají jen mou minulost, avšak nikoliv přítomnost a budoucnost, kterou si tvořím :).

Nyní vím, že když se ozve minulost tak už mi nemá co jiného nabídnout a nic lepšího než to, co již znám a toho se držím.

Pochopila jsem, že charaktery lidí se až tak moc nemění a že zlé aspekty osobnosti v člověku zůstávají, protože tací lidé na sobě obvykle nezapracují.

A též jsem pochopila, že ten kdo vás opakovaně podrazil a zradil tak ten to udělá znovu a tolikrát kolikrát mu to dovolíte, dokud Vy neřeknete stop a nedáte mu sbohem ze svého života.

Důležité pochopení pro mě bylo i to, že bez některých lidí mi je prostě v životě lépe, jelikož mi nepřinášeli nic pozitivního.

Též jsem se naučila, že svým blízkým můžu důvěřovat a že někdy, když ztrácím už reálný úsudek na situaci vlivem subjektivních pocitů a emocí tak svým blízkým mohu důvěřovat a mohu dát na jejich radu. Jelikož to, jak někdy já reaguji pod vlivem emocí mě žene špatným směrem.

A takhle se mi promítl dosavadní život jednoho zataženého odpoledne, viděla jsem to ve své mysli jako v kině a začala jsem chápat sama sebe a přestali mě některé věci z minulosti trápit, jelikož jsem pochopila, že nebyli jiné možnosti v tu chvíli a za těch okolností. Je to jako kdybych sama sebe viděla ve snu a podala sama sobě ruku a usmála se. Takový poklid, harmonie a sjednocení. A strašáci z minulosti byli jen ikony, které jste v sobě nesli nevyřešené. Jen iluze, která se rozplynula, jen Vy ve své kráse zůstáváte.

A co Vy? Též se nad svým životem zamýšlíte? Anebo žijete aniž byste si uvědomovali život a to kým jste?

Zdroj obrázku: VENOUŠ. Not all heroes wear capes [online]. [cit. 22.4.2016]. Dostupný na WWW: http://red-rose-lady.blog.cz/1407/nejen-v-pohadkach