Odcizení

V životě se může stát, že v přátelství, partnerském vztahu či jakémkoliv vztahu se tak osamostatníme, až se vzájemně odcizíme.

Přestáváme spolu komunikovat, přestáváme nacházet společná témata, přestáváme společně sdílet prožitky, sdělovat si novinky, sdělovat si nadšení i smutky. Přestáváme k sobě nacházet cestu a spíše každý žije již sám pro sebe.

I to se stává v životě. Přijměme to tak jak to přichází, nevynucujme si nic, nechme tomu volný průběh. Zda ten člověk má zájem, či zda-li se chce vrátit tak se vrátí sám.

Milujeme-li nechme milovanou osobu odejít, pokud vrátí miluje nás též, pokud se nevrátí nikdy k nám nepatřil. 

Všichni určitě jsme již zažili, zažíváme, anebo zažijeme situaci, kdy se s někým přátelíme, zažíváme spolu nejkrásnější chvíle života. Jsme něco jako bratr a sestra, či nerozluční nejlepší přátelé. A vzhledem k času, tak postupně se vídáme méně, méně a méně, až je to pomalu otravující se té drahé polovičce stále ozývat a připomínat se, když víme, že již žije jinak a má jiné zájmy a přátelé.

Někdo říká, že nejlepší na přátelství je to, setkat se po letech odloučení a zjistit, že se nic nezměnilo. Dle mého názoru je to částečně pravda, avšak co když se setkáme s nejlepším kamarádem po letech a už si nemáme co říct?

Avšak i to se může stát, nic není vyloučené. Odcizení je to taková mírnější forma ztráty kontaktu, či ztráty přátelství či vztahu. Na bolesti a lítosti to však nestrádá.

Odcizení jako takové je součást života, kterou si každý z nás prožije či prožívá. Berme to však z té hezké stránky, je dobré, zažít něco krásného i přesto, že se časem odcizíme, než nezažít nic. ♥

Děkuji ♥