Podzim

Příjemné období v životě, štěstí, radost a hojnost, kdo by si nepřál, aby to trvalo co nejdéle?

Podzimní vánek, botky klapotající po zemi, sluneční záře a pozdní nádech babího léta. Všichni běhali s dýněmi v rukách a já s Tebou.

Myslela jsem, že jsem využila své správné životní šance a vyhrabala se z budoucnosti a vrátila se v časem, abych něco nepromeškala. Byl to jako posun časový, jako kdybych skočila. Avšak nebylo to zbytečné, myslela jsem si, že jsem udělala dobře. A že si připomenu na to, co jsem někdy v letech zapomínala. Nechtěla jsem litovat, že štěstí svého života jsem celou dobu míjela ulicí odpoledne zpět domů.

Možná jsem taky chtěla znát tvůj úhel pohledu a jak si to celé vnímal a jestli si to viděl stejně. Možná jsem jen chtěla zkusit jaké by to mezi námi bylo a jestli jsi ten pravý.

Já se stále v něčem zmítám a odmítám se smířit s tím, že to co nyní mám, že je navěky věků. Není to zlé, není to špatné, jen se mi nechce uvěřit, že by to takhle mělo být navěky a že by mě nic už jiného nečekalo. A proto jsem archeologovala v minulosti a vzpomněla si.

Možná jsem chtěla vědět zda bychom si rozuměli a zda si takový za koho jsem tě měla a chtěla ti toho tolik říct a zeptat se na několik věcí, protože mě zajímáš.

Nebudu říkat, jak jsem se spletla, to už si domyslíš a vy všichni ostatní též.

Jen jsem si zaslepeně myslela, že dělám dobře. Co se nikdy nedalo dohromady mělo svůj důvod, neměla jsem nikdy litovat promrhané příležitosti. Mělo to tak být, ty si nechtěl a já jen nevěděla proč utíkáš tehdy. Teď už to vím, přijde mi to komické i smutné zároveň.

Jsem ráda, žes se mnou mluvil a dal mi tu příležitost si to říci a poznat se, děkuji že sis udělal čas a na jednu stranu se choval jako když tě zajímám, ale na druhou si mi dával jasně najevo že blíž ne. A moje chyba byla že jsem to neviděla a marně si myslela, že to nic není, že to vlastně žádná překážka není.

Bájila jsem si něco, co ani nebylo nikdy má budoucnost. Jen sen, či inspirace, která se tak možná hodí jen sem. Nechtěla jsem si připustit, že by to prostě nemohlo klapnout, nechtěla jsem vidět, že nejsi ten princ, kterého jsem myslela že jsem ztratila. Jak bych to všechno „naše“ mohla ztratit, když to nikdy nebylo mé?

Všechny tyto nevydařené cesty mě směřují zpět k tomu, co ve svém životě mám a že si toho mám vážit. Však dokáže někdo pochopit, jak je někdy těžké vidět a být vděčný, když se necítíš spokojený?

Byl jsi pro mě Štědrý večer na který se člověk připravuje celý měsíc a celý Štědrý den, aby si ho pak večer mohl rozbalit a radovat se a pak si uvědomit, že za pár dnů po třech králích může výzdobu sundavat a vrátit se k normálnímu životu. Očekávala jsem hodně moc, ale každým bližším krokem k tobě si mě ranil, ať už to bylo nevhodné slovo, narážka, kritika, řeči do kterých mi nic nebylo a lidi do kterých mi nic není. Čím blíž, tím víc mě to zasáhlo a těžko se mi dělalo jakože nic, když mě to trápilo a říkala si, proč to děláš, co tím zkoušíš. Nedala jsem nic najevo, ani svou bolest, ani to že mi to ublížilo, ale na tobě bylo vidno, že zkoušíš dál co vydržím, jako by sis mě testoval, to jsem si totiž i myslela. Mělo mi dojít, že celou tu dobu si nad tím takhle ani nepřemýšlel a říkal si to prostě jen tak, protože se ti o tom chtělo mluvit. Nepřemýšlel si nad tím, ani nad tím, že by mi to mohlo ublížit, protože jak asi, když si takhle nikdy neuvažoval.

Věděla jsem už zprvu, že máš určitě jiný životní styl než já a že žiješ jinak, ale čím víc jsem se tě snažila poznat a přiblížit se ti, čím víc mě to zraňovalo tak jsem si pokládala otázku, zda tě vůbec můj život zajímá a jestli vůbec do tvého života patřím. Připadá mi, že naše Vesmíry, uvažování a hodnoty jsou rozdílné a ani nevím zda by se dokázaly propojit v něčem.

Kdybych měla víc naděje, kdybych měla víc laskavosti a víc projevu lásky, kdo ví asi bych to viděla jako překážku, která se ihned překoná jako nic. Avšak nyní se dívám na tvou siluetu ve tmě, jak odchází a ztrácí se ve tmě, mráz mě štípe do rukou a já se ohlédnu, jak se ztrácíš ve tmě. Jestli tě světlo přes den přiměje přijít zas?

Pokládám si otázku, co já ti vlastně můžu nabídnout, když ve svém životě máš vše, co žádáš. A že zdaleka nejsi zoufalý, smutný a ani opuštěný jak jsem si z dálky myslela.

Čtu si zprávu od tebe a dojímá mě to s jakou lehkostí mi něco dokážeš zkritizovat, aniž bys měl můj život a dosáhl si toho, čeho já v životě. S jakou lehkostí dokáže mi dokážeš sdělovat věci, které mi rvou srdce na cáry a říkám si u toho, co já tu vlastně dělám? Proč se angažuji?

Dojímá mě, jak si myslíš, že dřív si byl horší než nyní. Taková milosrdná lež, když vidím pravdu, jen jsem ji nějakou dobu nechtěla vidět. Nyní mě to dojímá, jak jsem si vůbec něco mohla myslet, když jsem tě vlastně přivedla na světlo do svého života a to jen proto, abys za pár dnů odešel do tmy zpátky a ztratil se. Přiměje tě to zas přijít na světlo? Vlastně chceš vůbec? Nebo jen já tě tahám na světlo, abys byl vidět a měl život ve světle?

Kdo ví, proč je mi to vlastně líto, že se mi tvůj odraz ztrácí ze starostí a už mě vlastně ani neurazí, když se dočtu, že nikdy si ani zájem neměl, protože to ani nešlo. Když jsme nikdy ani nebyli tak blízcí, abychom si mohli říkat pár. Nikdy to nenazvu tak, jak jsem si přála, ztratí se to ve věčnosti a časem zapomenu, nebo mi to přebijí denní starosti.

Zdroj obrázku: SWIFT, Taylor. Rendezvous [online]. [cit. 4.12.2020]. Dostupný na WWW: https://rendezvousmag.com/taylor-swift-quotes-lyrics/taylor-swift-august-lyrics/