Přísnost na partnera

Hodně dlouhou dobu toto téma bylo řešené v mém partnerském životě, až mi to nedalo o tom nenapsat.

Nikdy dříve jsem neměla potřebu toto rozebírat a neustále se na toto téma dívat z různého úhlu pohledu, abych to už konečně pochopila, však k pochopení pojmu stále docházím postupnými krůčky.

A tak nevadí, postupně, ale jistě to jde.

Situace, kdy v partnerském vztahu máte partnera, který na Vás má velice přísné požadavky a hodně věcí Vám zakazuje a drží si Vás „zkrátka“, jak se lidově říká.

Když to tak vezmu, on/ona může všechno a Vy můžete jen něco. Vy ustupujete a děláte vše pro dobro vztahu a pro dobro toho druhé, všechno tak nějak chápete, dáváte volnost a svobodu, aby byl tím kým chce být, dáváte klid do vztahu, aby vše klapalo tak, jak má a když si něco ten druhý přeje tak pokud to není v rozporu s Vašimi lidskými možnostmi tak mu to rádi dopřeje a splníte. Tak nějak to beru já a nestydím se za to, jsem taková, žiji pro toho druhého a pokud mohu tak ve všem vyhovím a splním. Dělám vše pro klid vztahu a málokdy si na něco stěžuji, samozřejmě dupnout si umím, když je to potřeba, dovedu být i rázná, však nevyvolávám hádky a neshody záměrně, či zbytečně.

Řídím se heslem, že pokud dáte tomu koho milujete lásku a pocit bezpečí, avšak zároveň volnost, aby mohl dělat co chce a být tím kým chce tak potom se k Vám bude vracet a nikdy ho neztratíte, pokud se tedy nerozhodne Vás opustit. A proto to mám takto, jsem důvěřivý člověk, však nikoliv hloupý člověk.

Jde tady o to, že Vy partnerovi vše tolerujete, respektujete a v ničem neomezujete a nemáte přísné, či nereálné požadavky, však ta Vaše drahá polovička ano a zakazuje Vám více věcí. Nesmíte dělat to a to, nesmíte chodit tam a tam a nestýkat se s určitými lidmi a pokud možno vždy být na příjmu a vždy vše hlásit, vždy vše říkat co a jak a přitom ten člověk sám o sobě Vám vše neříká, tají některé věci, dělá si co chce a není v ničem omezován, však Vás osobně svým způsobem omezuje, jelikož Vám říká co ne a co ano. Však těch NE převažuje v celém tom seznamu.

Je sice hezké, že Vám to všechno takhle vyjmenuje co nesmíte dělat, avšak tak nějak Vám z toho jde hlava kolem a cítíte se lehce přiškrcení, jako pejsek u boudy, který se tak strašně moc chce rozběhnout po zahradě, nechce utéct, jen se rozběhnout po zahradě, avšak nemůže, jelikož je uvázán pevným a silným řetězem, který buď střeží v rukou ta Vaše drahá polovička, anebo u boudy.

Je to děsivá představa, avšak ve své podstatě se tak v té roli cítíte. Tak moc chcete se jen třeba projít po zahradě, nechcete zdrhat a vůbec už nechcete dělat problémy, jen si přejete trošku větší výběh, než je doposud.

A čím víc chcete, tím pevněji řetěz se utahuje a Vám se zařezává do krve do krku a tím horší to je. Čím víc toužíte, tím pevněji jste utahováni, paradoxně.

A nyní vyvstává otázka, jak dlouho to vydržíte? Necháte se zadusit úplně, anebo trhnete ze všech sil tak pevně, že Vy utrhnete tu ruku se řetězem a rozeběhnete se o to dál, abyste to již nemuseli zažívat.

Proč vlastně z lásky, která je svobodná, dobrovolná a krásná tak pak vzniká najednou nároky, přísný pravidla a láska, která dřív jen tak byla tak se dnes již podmiňuje?

Proč když při seznámení člověk byl milován tak, jak je, tak nyní se musí měnit a spoustu věcí musí omezit pro to, aby si tu lásku zasloužil.

Proč je to vůbec nutné, proč musí to fungovat takhle nespravedlivě, že Vy nemůžete nic a on/ona může všechno?

Však to, abyste to tomu člověku vrátili to jeho chování nepřichází v úvahu, poněvadž Vy tací nejste a nemáte v povaze někomu něco zakazovat a tím pádem mu sobecky diktovat, co má a nemá dělat.

A proto to takhle může fungovat a bude fungovat do té doby, dokud si to necháte líbit. Dokud Vy nebudete cítit se tak omezeni a přísně kontrolováni, že to již neustojíte a tak to utnete a dáte přednost svobodě úplné, jelikož se budete chtít a potřebovat nadechnout života, normálního života tak, jak je.

Anebo si to necháte líbit a bude Vám to tak vyhovovat, kompletně se tak podřídíte tomu druhého a budete vlastně v takovém zajetí toho druhé, bude Vám tedy vše diktovat vše a Vy budete submisivně plnit to, co Vám řekne a změníte se kvůli tomu druhému. Však jsem toho názoru, že tímto ublížíte sami sobě nejvíce a odevzdat se tomu druhému, který Vás nemá rád tací jací jste nemá smysl.

Láska se nemůže vlastnit, chytat, podmaňovat a nějak přísně diktovat. Prosím, ať je člověk přísný sám na sebe a má na sebe požadavky sebevíc přísné, ok, je to jeho/její věc a pokud to plní tak proč by ne. Avšak přísnost aplikovat na milovanou osobu mi přijde jako sprostost.

Dle mého názoru je to sobecké někomu takhle diktovat, co má dělat, kor v dospělosti, jelikož každý má právo být tím kým je. A ten kdo „musí poslouchat“ tak ten si nemůže nechat vše líbit, měl by mít svou zdravou sebedůvěru a stále by se měl mít rád tak, jak je a nenechat se srážet.

Musí se umět zvednout a nebát se i vzepřít bude-li to třeba, uspořádat si v hlavě to tak, zda vůbec má za smysl takový vztah vydržovat za každou cenu, když to nepovoluje být sám sebou.

Když člověk není sám sebou ve vztahu je to o ničem a hra na pravdu a lež. Správný vztah nemá nikoho omezovat v ničem, je o krásné lásce a dobrovolnosti.

Přísnost, hezké slovo, radikální slovo, samo o sobě není škodné, žene lidi za perfekcionismem a za tím mít vše perfektní. Avšak pokud přísně aplikujeme na lidi tento pojem tak budeme nejspíše zklamaní, lidi nejsou perfektní a i když se snaží být, nikdy k perfektnosti nedojdou, nelze to.

Lidi jsou krásní a milovaní právě za své nedokonalosti a za své mouchy. Je to naprosto lidské a k pomilování-hodné.

Co Vy, jste přísní ve vztahu? Anebo jsou na Vás kladeny přísné nároky? Anebo byste nikdy nic takového nepodstoupili a ani neaplikovali na toho partnera/partnerku?

Zdroj obrázku: GOLDEN.HILL. Golden Hill [online]. [cit. 4.3.2017]. Dostupný na WWW: http://www.golden-hill.cz/clanky/udalosti/vsude-spousta-psu.html