Proč se leckdy v době nezdaru potřebuji stáhnout do sebe?

Tímto tématem chce tak trochu rozebrat to, že když má člověk problémy, či zrovna jeho situace není v životě ideální tak nemá důvody se moc nikde ukazovat a ani se moc nevybavovat s někým.

Vysvětlím proč a rozeberu to do úvahy.

Když se mi dařilo v životě tak jste s každým kamarád a cítíte, že je vše ok a super a že každého zajímáte a tak nějak si užíváte tu vlnu úspěchu. Máte co komu říct a máte o čem mluvit a máte se s čím pyšnit a i Vám všechno tak nějak robí radost a i mluvit s ostatními i známými lidmi Vám činí radost.

Však ono časem, když už ten úspěch není, či si procházíte něčím, co není zrovna super, či prostě to není nejlehčí ta situace tak prostě nevím, jak Vy, ale já mám tendenci se trošilinku stáhnout a soustředit se na to, co potřebuji vyřešit a co potřebuji ve svém životě změnit, abych se zase mohla mít dobře.

Do té doby, když třeba potkám někoho známého, s kým nejsem až tak blízce spřízněná, tak ne že by mi to vadilo, to ne, avšak necítím se zrovna nejlépe, jelikož nemám tak nějak o čem mluvit, myšlenkami jsem stejně u toho, co mě štve v životě a co řeším a tak nějak obvykle nemám ani náladu s nadhledem. Tak jsem taková, že spíše naslouchám a nechce se mi s těmi osobními věcmi hned svěřovat. Samozřejmě ano, řeším ty věci, které mě štvou s blízkými lidmi a to mi pomáhá, jak fík, to je pro mě podporou bombastickou. Však známým lidem se kterými se moc nevídám a nemám s nimi blízké pouto tak necítím takovou potřebu hned jim vykládat o tom, co mě štve a co zrovna řeším a v jaké blbé situaci jsem. Prostě raději odvádím v konverzaci na témata úplně jiná, nebo právě zpovídám je, ať povídají a o sobě až tak nemluvím. Radši si to řešit v sobě a s těmi blízkými.

Postupně mě začalo štvát samotnou na sobě, že jsem se tak nějak trochu uzavírala, avšak pochopila jsem, že to bylo v tu chvíli zapotřebí, že to není tím, že bych se najednou změnila a byla jsem introvertem, to nikoliv, ale to že jsem něco pro mě důležitého řešila a soustředila se na své problémy, které v tu chvíli pro mě byly prioritní.

Což je na jednu stránku dobře, soustředila jsem se fakt na to, co bylo zapotřebí. Lidé a známí tak trochu šli mimo mě a i jsem ten čas trávila tak trochu sama a vůbec mi to v tu chvíli nevadilo, naopak v té částečné samotě jsem našla to co jsem potřebovala – klid a sama sebe. A to jsem potřebovala, jít sama do sebe, abych znovu našla to co jsem potřebovala a mohla se odpíchnout dál.

Lidem, které jsem se i přes to všechno svěřila a byla jsem odsouzena za svou situaci to nezapomenu to, jak se zachovali. Prostě jisté věci se nedělají a i mě zasáhli tak, že už jim, ani v době svého zdaru nebudu říkat nic, nevidím důvod proč by jim do toho něco mělo být.

To, že jsem se stáhla a třeba měsíc jsem ten čas trávila sama a jen s nejbližšími mě posílil a dalo mi to hodně. Pochopila jsem, že život se neustále mění a že v této době se nemůžeš bavit s kdekým, protože ti známí jsou jen na zábavu a na dni, kdy je ti super, ale do dnů, kdy ti není super už ne.

Pak, když už jsem se začínala vynořovovat do dobrých časů tak jsem nepolevovala a stále se soustředila na to, co pro mě bylo podstatné a nepolevovala, jelikož jsem cítila, že jakmile polevím, ta ti známí se sesypou, budou jen vyzvídat, jak jsem to dokázala a ve své podstatě já se rozptýlím zase od toho podstatného a nepůjde mi to.

Počkala jsem do doby, než jsem se cítila jistá ve svých šlépejích a vyplatilo se, pak ke mně přirozeně opět přišla ta chuť mluvit s lidmi a se všemi a mít si s nimi o čem povídat a povídat si ráda. Přišlo to samo, celou tu dobu to ve mně bylo, avšak potřebovala jsem si nejprve vyřešit vše sama v sobě ty problémy a projít si tím, abych zas mohla si užívat období zdaru. Bylo to potřeba. A děkuji za to moc. Výborná lekce od života.

Je to hezké znovu cítit tu potřebu s lidmi sdílet, bavit se, povídat si a být středem dění, je to nádherné a nyní vím, že si to mohu znovu užít naplno a vím, že si to mohu dovolit, jelikož teď vím, že to zvládnu, ustojím a nebudu se cítit mizerně tím, že na mě někdo bude vyzvídat. Tenkrát mi to vyzvídání vadilo z toho důvodu, že můj život nebyl super a bylo tam víc problémů, které jsem nechtěla nikomu zpovídat a ani říkat. Však nyní, když se cítím spokojená sama se sebou a svým životem mi to problém nedělá. Řeknu to tak, jak to je a necítím se mizerně. To, že ostatní s tím mají problém, nebo se jim to nelíbí již není má starost. Mě totiž chvíli trvalo než jsem se dostala sem a do této situace, vydobyla jsem si jí a neustále o ní bojuji a strážím si jí. Myslím si, že je to to nejlepší, co v tuto chvíli můžu dělat a činit neustále.

Cítím, že to dokážu zvládnout a ustát, posunulo mě to zas o kousek života dál a jsem za to vděčná, je to jen další z mnoha lekcí, které si člověk za život projde a každá něco přinese. Za což děkuji.

A také jsem se víc naučila respektovat ostatní lidi, protože to že je někdo takový mrzutější, či se nechce hned bavit a nebyl při tom introvertem tak nemusí hned znamenat, že proti Vám něco má, ale to že třeba moc nechce rozebírat sám sebe z nějakého důvodu, či prostě se soustředí na jiné – pro něj podstatnější záležitosti a to je v pořádku. Prostě jsme lidé a když se někdo takto bude nevysvětlitelně chovat tak nemusíme hned být naštvaná za to, že ten člověk se od nás odstřihuje, nikoliv, nevzít si to hned osobně, ale brát to s respektem a případně s tím člověkem komunikovat tak, abychom vzbudili důvěru. Třeba ten člověk se bude chtít svěřit nám. A pokud ani tak ne, tak prostě nešťourat do toho o čem mluvit nechce a dát tomu čas. Ono čas leckdy ukáže pravé tváře a uvidíte, že za čas ten člověk jak se s tím popere s tím životem může být zas takový, jak ho znáte. Nesuďte člověka hned z toho, jak se k Vám nyní chová, ale dle toho, jak se k Vám choval po čas celého přátelství. Protože naštvaný, podrážděný a smutný může být čas od času každý a nikdo nejsme každý den ve stejné náladě a každý máme čas od času problémy na které se soustředíme. A to, že se trochu někdo stáhne nemusí hned znamenat, že je po přátelství.

Víc to s pokorou vše chápu. Dřív jsem taky nechápala, proč se mi jistí lidé dostali pryč ze života a pak se se mnou za čas bavili, jakoby nic. Teď už to chápu, tenkrát si něčím procházeli, pak už to bylo v pořádku a na přátelství to nic nezměnilo. Spíše mě to dalo dobrou lekci a pochopení a víc lidi beru s respektem a víc chápu to, jak to chodí a už se tolik nenaštvávám za to, že se mi někdo dlouhý čas neozve, tuším, že k tomu má důvod a pokud je to přátelství dobré tak se cesty zase spojí. A nebojím se hned o ztrátu kontaktu, či nezájem. Vím, že se to děje z nějakého důvodu a jsem tak v klidu.

Jak to máte Vy? Jak to cítíte Vy?

Zdroj obrázku: LÍBALOVÁ, Karla. Česko zdravě [online]. [cit. 7.7.2017]. Dostupný na WWW: https://ceskozdrave.cz/proc-dobry-byt-sam-1-cast/