Půjde to dál a bude líp

Ani nevím jak je možné, že v situaci ve které není jisté vůbec nic tak já i přes to všechno cítím, že vše bude dobré, že se stane pozitivní změna, cítím intuitivně, že to dopadne vše dobře.

Sice mě to neuklidňuje, protože stále vnímám tu nejistou realitu, která se jen klepe do té doby, než padne kosa na kámen a bude rozřešení, které následně ovlivní život.

Obávám se, mám strach a třepu se na to, avšak něco mi říká, že to vše dopadne dobře. Ty hrůzostrašné scénáře, které s parťákem cítíme a myslíme si, probíráme to, cítím, že to se nestane a díky za to i když ty vypadají realistickým okem, jako spíše pravděpodobné. Nevím a nechápu proč, odkud mi tohle vědění chodí do hlavy a proč cítím, že to vše bude v pořádku a nebude potřeba ani žádný radikální zásah do životů. Ale tak to prostě cítím, jako kdyby mi to něco říkalo, že to bude v pořádku, což je asi ta nejlepší útěcha, kterou cítím od neznámého zdroje. Nikdo mi to neřekl, spíše každý koukal, co se dokáže dít a jak dokážou někteří lidé chovat a jak být podlí.

Kdyby toho nebylo málo, tak by člověk tohle období i přečkal a snažil se uklidnit, avšak když už se má něco pořádně gradovat, tak se pak gradují i osobní vztahy a když vás zklame někdo, komu jste hodně věřili a vlastně přiznal se k něčemu, co si dlouho o tom člověku myslíte a i máte poraděno od parťáka, tak to už je vrchol toho všeho, ale co se dá dělat, život jde dál a lidi se projevují tací jací jsou. Bohužel někteří až časem, ale aspoň to člověk ví nyní a ne až třeba za další rok.

Takže o to víc se vše graduje a člověk má nervy na pochodu, ale asi se to tak mělo stát, že vše zlé a staré se má dovršit, přelomit a začít něco nového. Já cítím, že tahle taková všeobecná krize v životě je jen přelom k něčemu lepšímu a pak se posunu dál. Cítím, že bude líp a pak se mi i uleví na dušičce. Já nevím ani proč, ale tím zklamáním jsem pocítila i úlevu, asi proto, že už si nic nenamlouvám a vidím věci tak, jak jsou. Ono je něco jiného když Vám to někdo radí to jaký ten člověk je a něco jiného je když vám to ten dotyčný fakt potvrdí vlastním slovem. To už mě pak nic nedrží a respektuji to.

Nedá se nic dělat a pro mě je to sice rozloučení, ale zároveň nový začátek něčeho nového. Cítím předtuchu, že se mi pak po tomhle všem hodně uleví a že následující měsíce budou krásné a v klidu a to si právě nyní hodně přeji.

Aby tohle nejisté zlo už povolilo a odešlo pryč, bylo toho dost. Člověk si tak říká, čím si to vše zasluhuje, kritika za nic. Snad brzy přijdu na hlubší smysl toho, čemu mě to mělo naučit.

Jedno, ale vím jistě a někde jsem to četla a utkvělo mi to tak v paměti, že si to opakuji, když jsem rozmrzelá z lidí, kteří zklamali. „Ten kdo o tebe nejeví zájem a nestará se tě činí silnějším se postavit na vlastní nohy a stát sám za sebe.“ A je to pravda, čím víc na Vás někdo koho máte rádi kašle, tak tím jste silnější, protože vás nutí žít bez něj/ní a Vy se to vlastně i tak naučíte. A mě naučilo, protože čím víc si musíte poradit a vše ustát sám/sama tak tím se stáváte silnější. Ano, ze začátku si říkáte „Proč ho/ji to nezajímá to, co prožívám, proč se neptá, nezajímá, nechce mě?“ Ano, ale pak se naučíte si poradit sami a už to přestáváte řešit, protože nic jiného nezbývá a ten člověk se tak automaticky zařazuje do kategorie známých.

Protože nedokáže být oporou v těžších chvílích, tak co pak s ním v těch hezkých chvílích?

Ale musím uznat, že fakt tím zklamáním se mi i ulevilo, protože vím na čem jsem co a jak a nemusím toho člověka pořád omlouvat, už neomlouvám nic a beru to tak, jak to je a ať si žije a dělá co chce, je to v pořádku.

Já si též dělám co chci a jsem tak lepší, cítím se dobře. Jako kdyby to staré pomalu praskalo ve švech a už jen a jen se čekalo, až se tohle všechno zlomí a promění v něco lepší. Lepší verzi než je nyní.

Staré končí a nové začíná, už se těším, cítím to v kostech i přes to, jaká je situace nejistá. Ale nějak se to stát musí :-).

Ano, někdy se člověk bojí a chtěl by se chytit rukou, ramene a přitulit se tak, aby nemusel vidět ty změny, které tomu všemu předcházejí a vidět to, jak lítají hromy a blesky, aby se pročistil vzduch. Ale i tohle vše člověka posiluje a i tuhle bouřku překlenu a na konci toho všeho bude klid a obrovská úleva, jako kdyby člověk zdolal skálu, už aby to bylo. Nic není samozřejmost, možná tu jen tak plácám a nakonec vše bude jinak, ostatně život mě může překvapit každým dnem, nebráním se tomu.

Ale ano, ono to fakt půjde dál, život jde dál každým dnem a to, co bylo bylo, už naštěstí bude jen vzpomínkou. Tak vítej všechno nové…

Zdroj obrázku: GREGORIAN BIVOLARU. Rezonance [online]. [cit. 23.8.2019]. Dostupný na WWW: http://www.astromo.estranky.cz/clanky/identita-svetelnych-bytosti.html

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *