Srovnat myšlenky do latě

Nemusí být zrovna všechno perfektní a je fakt, že člověk má tendence si říkat „až se stane tohle a tamto a splní se to, tak budu šťastný/á a budu v klidu“. Ano, máte pravdu, je to velmi časté a opravdu to tak chodí. Že když se lidem něco splní tak mají tendence se cítit najednou šťastnější. Čekají na něco, až něco přijde, nebo až něčeho dosáhnout. I já mám takové tendence k tomuto přístupu a kolikrát se takhle uchyluji k takovým myšlenkám, že až se něco stane, tak teprve bude všechno v pořádku, v klidu a budu šťastná. Jenže ono štěstí je pojem, který začíná vždy ve vaší hlavě. Vždy je tomu tak a pro někoho těžko uvěřitelné, že nemusí vždy člověk jen na něco čekat, ale ten pocit štěstí si může v hlavě vyrobit sám pro sebe.

Dovolím si tvrdit že štěstí je stav mysli a přístup, který si můžete nastavit v hlavě. Ano z velké části ke štěstí dopomůžou věci, zážitky, laskaví lidé, krásné emoce, vášně a silné citové pouto. Ano, to je pravda, to vše tvoří to štěstí. Ale myslím si, že první pointa štěstí je v hlavě a v přístupu zda se štěstí hodláte otevřít a vidět jej, prožívat jej, nebo ne. Protože když se štěstí otevřete tak si uvědomujete všechny tyhle krásné věci, lidi a zážitky, které máte, zažíváte a to co ve vašem životě funguje. Když se tomu štěstí neotevřete a pořád čekáte na něco, že se stane nebo bude, tak i kdybyste měli vše pohádkové tak se cítit šťastně nemusíte a neustále budete čekat na něco, či někoho, neustále budete chtít něco víc.

Netvrdím, že chtít víc od života je špatně. To podporuji, avšak můžete být šťastní v životě a i přesto chtít od života víc. A taky můžete být nešťastní a nechtít víc spokojovat se s almužnou. Rozumíme si ten rozdíl?

Já sama za sebe mohu říct, že když na sobě dlouho pociťuji nespokojenost vnitřní tak se to projevuje tak, že jsem velmi apatická k ostatním lidem a jejich problémům, dá se říci, že mě to nezajímá. Jakože vyslechnu si to, řeknu názor, nebo radu, ale nijak to neprožívám jako jindy. Prostě jak to slyším tak to i odejde a neřeším víc, mám v hlavě jen sebe a své věci, které jsou pro mě důležité. Někdy se za to viním, vyčítám si, ale pak stejně si řeknu, že se vlastně taky nikdo pro mě netrápí, tak proč bych to měla dělat já. Vím, blbé odůvodnění, ale říkám, když jsem nějakou dobu nespokojená, poznám to na sobě právě tímhle. Dále to poznám tak, že velice snadno se nějakých znamení nebo menších detailů které se stanou zaleknu a vidím hned vše černě, začnu řešit obecnou nespravedlnost na světě ve spojitosti se mnou a najednou mě začne vytáčet přítomnost některých lidí, kteří žijí takovým způsobem se kterým já nesouhlasím. A začne mi to silně vadit tak, že se těm lidem vyhýbám a nechci se s nimi bavit. Přitom jsou na mě třeba hodní, milí, ale žijí život s jakým já nesouhlasím a jak jsem vnitřně nespokojená, tak mě to dusí. A to není tak, že bych jim záviděla, takhle to není, obvykle jde o lidi, kteří se na někom či něčem přiživují, jsou líní a nechtějí pracovat ani v jakémkoliv povolání a ani v domácnosti, prostě nedělají nic, jen leží, kynou a nemají zájem a chuť do života a když je k tomu bonus že si ještě na něco stěžují, tak to je pro mě jak pestré plátno látky pro býka. Prostě jednoduše když já osobně se necítím v pohodě a ve svém klidu začnou mě točit lidé, kteří jsou bez názoru, lhostejní, líní, nechodí do práce ani do školy, nemají o nic a nikoho zájem, nic je nebaví, simulujou, hypochondrujou, pořád chtějí nějaké úlevy nebo pomáhat a nemají zájem se zapojit do běžného společenského života. Nebo třeba takový bezdomovec, tak pardon se vším soucitem a láskou, tací lidé mě opravdu vytáčí, nemám k nim respekt. Protože cítím strašnou nespravedlnost, že já osobně jako člověk makám a mohu se přetrhnout pro své živobytí nebo pro to abych dosáhla něčeho krásného v životě a bezdomovci, nebo líní lidé nemusí, prostě nemají zájem vůbec o nic, jen o sebe a své pohodlí.

Tak takhle to na sobě poznám a ne že bych byla nesnesitelná, ale potřebuji v tu dobu být jen opravdu s lidmi kterým věřím a se kterými můžu mluvit a myslet naprosto otevřeně, vypovídat se a ulevit si. To mi pomáhá nejvíce, pak také odpočinek a uvědomění, že když si dovolím odpočívat nic mi neuteče důležitého, že je odpočinek normální součást života a že si jej mohu dovolit. Hodně mi to pomůže a pak hlavně si v hlavě přerovnat spoustu věcí a uvědomit si, že líní lidé jsou a budou a že já nejsem za ně zodpovědná, že je to jejich boj a on je Vesmír jednoho dne vytrestá a dojde na ně. A když si člověk uleví, uklidní se a zamyslí se nad vším do hloubky, tak je to mnohem lepší a už nemáte potřebu na tohle a ty lidi reagovat vnitřně tak zle že by vám to ubližovalo, už prostě se blížíte či už jste v té lhostejnosti k těm lidem, že už vás to nechává chladným a necháváte je žít. A tehdy mohu říct, že štěstí je fakt v hlavě. Rozhodně nemohu říct, že pár hodinami odpočinku o samotě by se můj život vyřešil, nebo se něco rapidně zlepšilo v reálu, ale otevřelo mi to oči dokořán z té temnoty, kterou jsem jen viděla a trápila mě, ale pomůže to hlavně na duši a přístupu. A přístup je základ ke všemu a ke všem problémům. Můžeš zakusit leccos v životě, ale dokud mám optimismus a svoje názory a svůj přístup dá se vysekat z čehokoliv. To si myslím a vždy se mi to v životě potvrdilo.

Zdroj obrázku: PAVLA GABRHELÍKOVÁ. koule.cz [online]. [cit. 10.2.2022]. Dostupný na WWW: https://www.koule.cz/novinky/proc-spi-kocky-nejradeji-na-nas-nebo-v-krabici-odpovedi-na-4-nejcastejsi-otazky-tykajici-se-kociciho-spani/