Syndrom permanentního naštvání

Také jistě znáte ten pocit, kdy cítíte zlobu na někoho, něco, anebo i na vše kolem vás. A nemůžete se toho pocitu zbavit.

Rozčilují vás maličkosti, zbytečnosti, ale vy a vaše nálada si nedokáže od toho odpomoci.

Ano, moc dobře to znám a spoustu ostatních lidí též. Tenhle pocit si snad za svůj život prožil každý.

Ten pocit, kdy se každý den vzbudíte a cítíte se stejně mizerně. Anebo i přes to, že se snažíte optimisticky smýšlet a snažíte se zůstat v klidu, přijde pak jakási maličkost a hned je vaše nálada v ohni.

Leckdy se na někoho takto zlobíte oprávněně. Ale někdy už člověk sám na sebou uvažuje, zda to nepřehání. Většina lidí nemá rádo přehnané reakce a tudíž ani přehnanou zlobu a vztek.

Ale co s tím, když i přesto tu zlobu cítíme a víme, že už bychom se zlobit neměli, že je to zbytečné, že nechceme tak vypadat hystericky, vztekle, cholericky. Co s tím?

Emoce popřít nelze, ty si musíme prožít, projít jimi, je jen na nás jak je dáme najevo. Ať je křikem, aktivitou, sexem, sportem, procházkou, či hrou, anebo jinými způsoby.

Každá emoce, kterou cítíme v nás nesídlí jen tak, máme pro ni důvod se tak cítit. Možná, že to tak ostatní nechápu, ale oni nás nemusí chápat, stačí když budeme my chápat sami sebe a budeme si rozumět a tím pádem si sami se sebou vytvořit nádherný láskyplný vztah. Opět jsem u sebelásky :).

Pak je člověk schopnější a flexibilnější se s těmi pocity vypořádat o to rychleji a o to bezpečněji, než když sám sobě nerozumí a dává to najevo všude kudy chodí.

Je to samozřejmě věc názoru. Ale i přes to, že se člověk cítí tak jak se cítí nemusí to hned vyloženě „plivat“ a „zářit“ tu zlobu kolem sebe, nemusí hned na každého vyjet a za každou cenu se bránit křikem.

Lze to vždy i jinak, lépe a něžněji. Poznávejte své reakce a snažte se pochopit sami sebe.

Při každé emoci se zeptejte sami sebe – Proč se cítím tak jak se cítím? Jak to mohu změnit?

07