Takovou mě vidíš v celé své podobě

Jako každý člověk jsem se též potýkala s otázkou toho, jestli jsem neměla být jiná. Ve smyslu jiná dcera, vnučka, kamarádka, známá, jestli jsem jen prostě neměla být jiná, povahově, vzhledově a charakterově. Proč jsem tak, jak jsem a proč vypadám tak jak vypadám, že kdybych třeba vypadala jinak, nebo byla povahově jiná, třeba bych některým lidem splnila jejich očekávání, nebo jejich představu, jejich ideál krásy, nebo jejich cíl.

Teď jak to píšu a čtu zároveň, vím že to zní hrozně hloupě, ale tato inspirace mi přišla takhle náhle po půlnoci před Vánoci a já prostě nevím proč tak náhle.

Asi každý si tuhle otázku někdy pokládal. Vím, že by se nad tím nemělo přemýšlet, ale myslím si, že i tak to hodně lidí dělá. Asi každý někdy chtěl být ten nejlepší člověk, nejlepší dcera, kamarádka, známá, vnučka, partnerka. Čím víc se toho držíte a lpíte, čím víc se i snažíte činy, chováním tak tím víc to uniká. Aspoň tedy v mém případě. Čím víc se snaží být člověk dokonalý tím víc ta dokonalost uniká a člověk se jen plní pochybnostmi, tím víc dostává sám od sebe pomyslně na zadek.

A časem se i dozvíte, že by možná lidi byli i spokojenější, kdybyste v něčem byli jiní, změnili se, ale tak moc, že je to v rozporu s vaším přesvědčením, povahou, vzhledem a prostě v rozporu s vaším rozhodnutím v životě. To pak se dostáváte do situace, kdy vás to lomí zevnitř. Na jednu stranu tak moc chcete někoho učinit šťastným a být podle přestav a chcete, aby na vás byl hrdý a byli jste ideálem, avšak na druhou stranu vaše já tak křičí, ať zůstanete sami sebou a žijete si dle sebe nadále. Je to takový vnitřní rozpor a ten si každý musí rozsoudit sám, jak to cítí.

I já jakožto rebel života, jsem takovou otázku čas od času v sobě řešila. Bylo období kdy vůbec, pak období a období kdy hodně a beru to jako přirozenou věc, která přišla, odešla a zas přišla.

Až jsem se pak dozvěděla opravdu reálné útržky představ, kdo by si mě jak představoval a taky se ke mně i někteří lidé začali chovat a snažili se mě převychovávat k obrazu svému. Protože věděli, že jsem mírný charakter tak se na to snažili oklikou, že třeba vyhovím, podlehnu.

Avšak mě to prostě začalo vadit, bylo mi to nepříjemné a tehdy byla moje vnitřní otázka zodpovězena a rozpor byl rozsouzen.

A tak jsem při poslechu hudby zrovna dnes, kdy jsem ani neměla v plánu takhle na noc psát, protože běžně v noci nepíšu, tak mi to nedalo a zvěčnila jsem to do PC, abych měla toto uvědomění stále živé. Vzpomněla jsem si na tuhle myšlenku a na tohle téma. A tak si tak pozpěvuju do rytmu a říkám si, že asi to tak mělo být. Že už se nebudu zabývat nad tím proč jsem v mých černých představách špatná dcera, špatná kamarádka atd. Ale že to budu brát, že můj účel tu prostě je tak, jak jsem a mám tu být, mám tu své místo v životě a svoje poslání, které se naplňuje právě tím jaká jsem a jak vypadá a žiji. A tak jsem si tak položila otázku, jak bych žila, kdyby to mí rodiče neviděli, kdyby to mí přátelé neviděli a kdyby prostě okolí neexistovalo a byli jen neznámí lidé? Docela mě to uklidnilo a pomohlo si hodně uvědomit, že leckdy ten svůj vnitřní oheň hodně krotím a že bych si klidně mohla dovolit víc v životě a odhodit strach. A uvědomila jsem si, že určitě tohle co mám v hlavě, city, emoce a svoje činy co dělám není to jen tak, má to tak být. Z duchovního hlediska Vesmír to tak chce, abych taková byla a mám tu svůj účel. Z lidského hlediska, charakter jako já skvěle doplňuje okolí ve kterém žiji. Proto si aspoň na nějakou dobu, ideálně tedy na pořád dovoluji být sama sebou a už nechci řešit, jestli jsem dostatečně dobrá, nebo špatná. Prostě žít si svoje, ono si to všechno nějak sedne a jde to dobrým směrem, budu věřit. A tak jako si člověk zvyká na ostatní lidi tak si i oni zvyknou na mě, ono to půjde. A tak mě tu máte v celé své podobě jak vzhledové, charakterové, tak jak jsem.

Vím, že mě někteří lidé chtějí a možná budou chtít nadále změnit a převychovat, ale ono si i tohle sedne. Každý jsme nějaký a nikdo se sem nerodíme pro to, abychom byli ideálem a dokonalým prvkem, já taky s některými věcmi nesouhlasím u svých blízkých, nebo se mi něco nelíbí, ale rozhodně to není tak šíleně velká věc proč bych se s těmi lidmi měla přestat bavit. Jsou věci, které se mi třeba u přátel nelíbí a ideálně bych je změnila, avšak to není v mých pravomocech, oni svůj život žijí jinak a cítí to jinak než já, stejně tak já některé věci cítím jinak než oni a to je ta rozmanitost. To, že se ve všem neshodneme neznamená, že je někdo špatný, jen je to jiný úhel pohledu, jiný názor, jiný styl života. Ale za to se přeci lidi hned nemusí odsuzovat.

Prostě se přestanu bát být naplno sama sebou a nebudu svůj vnitřní oheň tolikrát hasit, ale víc si s odvahou dovolím v dobrém a pro dobré účely a pro štěstí.