Ten, kdo si na Vás vždy najde chybu

Dnešní článek bude inspirovaný někým, kdo na mě měl po čas života vliv a hodně věcí ve mně dokázal ten člověk změnit a i díky tomuto člověku jsem tam, kde jsem nyní a to vždy beru v pozitivním významu.

Představte si sami sebe, jako takové nevinné stvořeníčko, které žije, činí, koná, pracuje, dělá to co má a jak nejlépe umí, snaží se ze všech sil a snaží se být nejlepší v tom, co dělá.

Nikdy vždy neuvidí pochválení od toho, kdo ho nejvíce inspiroval a také nikdy neuslyší chválu.

Takový člověk na sobě pracuje celý život a snaží se být stále lepším a lepším a jde přes všechno stále dál. Ale také je to jen člověk a sem tam nějaká ta chybka přijde, nu což jsme lidé a hlavy se za to netrhají. Však u toho člověka, který si vždy najde chybu a nikdy Vás za nic nepochválí tak to je pro něj vydatná příležitost Vám všechno vyčíst, vidět na Vás jen to nejhorší a vyčíst Vám vše, co jste za dosavadní měsíce, léta podělali a jak jste úplně k ničemu.

V tu chvíli, kvůli jedné podělané chybce, která se prostě lidsky přihodila, máte po tomto výstupu chuť se vším praštit a na všechno se vykašlat, protože kvůli tomuto člověku jste se snažili být tím nejlepším a dělat to tak, jak nejlépe umíte, však stejně to bylo málo. A tak nehorázně vám klesne sebehodnocení, nebo spíše i nějaká ta motivace proč to všechno dělat dál, když vlastně to zbytečné bylo a v tu chvíli to tak vidíte a připadá Vám to tak.

Nehorázný pocit vzteku, beznaděje, lítosti a hloubš propadající se deprese, která Vás vrátí tam, odkud jste se původně odrazili a teď jako kdybyste se z toho dna mohli odrazit znovu. Jenže kde stále brát tu motivaci to všechno dělat, proč to vlastně dělat? Zamindrákovat se tak, aby prostě už jste si poničili psychiku natolik, že nebudete schopní cokoliv dělat, nebo rezignovat a nic nechtít dělat?

Ono se říká, že takový přístup, kdy vlastně nikdy s vámi ten Váš mistr není spokojen, že je dobrý. Sice se to říká, možná to tak někomu vyhovuje – prosím, proti tomu nemám nic. Popohánět je třeba, však upřímně pro mě za mě je to dost deprimující způsob.

Tento způsob mě osobně dostává do depresí a labilních stavů, kdy rezignuji nad životem. Bylo to na mě aplikováno hodně let a pak i pár let na základní škole, kdy jistá paní učitelka žádného kýženého výsledku nedostala, protože jsem se rozhodla tenkrát rezignovat a po pár měsících jsem přestala řešit nějakou její spokojenost se mnou, ale zaměřila jsem se na to, zda jsem spokojená já.

A to je právě to na co tímto člověk přijde. Přijde na to – když se dostane z těch depresivních stavů, že vůbec není důležité zda nad Vaším životem je spokojen Váš soused, Váš rodič, Váš kamarád, či Vaše učitelka, či Bůh ví kdo, ale hlavně Vy. To je to ono. Nikdo tak moc nehodnotí Váš život tak, jako Vy. Jelikož Vy ten život žijete.

Způsobem, jakým jsem zde vypsala je psaný z mé vlastní zkušenosti, byl na mě aplikován několik let a přiznám se, že jsem se dost dlouhou dobu a hodně let i opakovaně snažila znovu věřit tomu, že pokud budu dělat to nejlepší a to co ten člověk po mě doslovně chce, tak že si získám lásku toho člověka, anebo aspoň letmý zájem, že by se na mě usmál, že by se na mě hezky podíval a že by mě pochválil.

Nedostala jsem to, co jsem myslela, že dostanu, bolelo mě to, trápilo mě to, sžíralo mě to za živého stavu. Cítila jsem se nedostatečně a cítila jsem, že jsem jako člověk úplně selhala. Tak jsem se tomu člověku stranila z cesty a řekla jsem si, že si budu žít po svém, v klidu a nebudu se stresovat nějakým tímto tlakem, že budu prostě žít tak, že já budu ráda, že to odžiju a že to zvládnu. Když mi to tak existenční podmínky v životě umožnily tak jsem se pak nějakou dobu před tím člověkem skrývala a pomohlo mi to. Nabrala jsem tak díky tomu svoje síly, které jsem potřebovala. Sice jsem nějakou dobu, kamkoliv jsem přišla tak jsem na toho člověka myslela a pomyslela jsem si „co zrovna on by tomu řekl a zda by byl spokojen“. Netrvalo dlouho a opravdu jsem pak v životě pracovním se setkala s člověkem, který byl tomu člověku neskonale podobný a to co mi řekl mi znovu otevřelo tuto starou zjizvatělou ránu. Byla jsem ten den naštvaná a zuřila jsem, že jsem zase tam, jako kdysi v minulosti. Bála jsem se toho, že ten člověk je stejný jako ten původní inspirátor, který mi dával v mé vlastní hlavě a tenkrát v minulosti nesčetně let takové lekce, které jsem musela absolvovat stále a stále a stále, než jsem se osvobodila úplně a možná ještě stále doposud osvobozuji. Protože věřím, že tohle mě asi jen tak v životě neopustí, jen tak si to prostě neodpářu, ale osvobozeně a svobodně se cítit můžu a šťastná též. Bála jsem se toho, ale když už se tak stalo tak pak mi to dalo výbornou myšlenku v tom, že vlastně ten kdo mi to řekl, že to vlastně není ten samý člověk, je to někdo jiný, takže se vlastně nemusím bát toho člověka.

Uklidnilo mě to. Tím, že jsem se skrývala a nedávala žádné info tak jsem se zklidnila, šla jsem si svou cestou a to bylo to, co jsem potřebovala sama v sobě najít. Tu svou cestu a nejít dle někoho. To je asi to, co mě ta celá letitá lekce učila a naučila.

Potřebovala jsem být sama se sebou a proto jsem byla odmítána, neměla jsem na sebe upozorňovat, aby mě měl rád, ale měla jsem být ráda sama se sebou. A to jsem udělala, sice po letech, ale udělala. Šla jsem svou cestou, přestala jsem se vnitřně stresovat tím, co by tomu on řekl, přestala jsem řešit, kde by se asi tak mohl pohybovat. Časem tohle všechno opadlo a mě začalo být lhostejné, co by tomu řekl a kde bych ho mohla potkat, přestala jsem to řešit, protože časem, jak to sejde z očí tak to sejde i z mysli. Naučila jsem svou práci a své aktivity ocenit já a to, zda jsem se svými schopnostmi spokojená já. A to, že je neocenil ten původní člověk to neznamená, že mě neocenili jinde. Právě že ano, našla jsem si takové prostředí, kde jsem byla a jsem oceňována tak jak jsem, to co umím a ještě pochválena, že toho umím i hodně i za šikovnost. Což jsem vlastně slyšela od někoho jiného, ale i tak to bylo nádherné a nádherná pochvala, kde jsem cítila, že jsem vážně oceněna a dalo mi to motivaci proč tvořit dál a proč dál pracovat. A to je to, co čas od času potřebuje každý – motivaci, ocenit za to, co udělal a smysl proč pokračovat dál.

Metoda cukru a biče není vždy účinná, zvláštně pro citlivější jedince, anebo pro lidi, kteří prostě nejsou výkonnostně zaměřeni. Někdy stačí víc citu a víc podpory a lidi začnou makat a tvořit víc. Jsem toho jasným příkladem.

 

Zdroj obrázku: LIGHTINGSOUL. Lightingsoul [online]. [cit. 28.7.2017]. Dostupný na WWW: http://lightningsoul.de/artikel/kritik/

O SML

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

Optimization WordPress Plugins & Solutions by W3 EDGE