Uraženost bez důvodu

Když si prostě jen tak přijdete k člověku jen tak pozdravíte a začnete se bavit a najednou v tu ránu se dovíte jen odsekávané reakce, ne zrovna přívětivé chování, rejpavé narážky na Vás a následně „tichou domácnost“.

Anebo někomu napíšete, optáte se a zeptáte co a jak nového a jak se člověk má a odpoví Vám, ale ve stylu, že proč se ještě vůbec ptáte, že to není vůbec na místě. Prostě tak trošku se tomu ten člověk vysměje a to jen proto, že je uražen na Vás a Vy ani nevíte proč, ještě se jako hlupák ptáte a zajímáte a místo toho, aby tomu člověku srdéčko zaplesalo a byl rád, že se ptáte a že si pamatujete, tak ještě to tomu člověk asi není po chuti. A pak už neodepíše, optá se letmo jak se máte, ale nic víc, už dál ta konverzace nepokračuje. Dokud Vy nenapíšete a nepřilezete jako první.

Je jedno zda tu uraženost dostanete najevo v osobním životě, anebo písemně, obojí je takové strohé, useknuté a lehce jedovaté a Vy to pociťujete.

Je to něco jako ve stylu „Jo, bavím se s tebou, ale moc se neptej, moc na mě nemluv, nemám na Tebe náladu, protože si mi něco provedla, ale neřeknu ti co a budu dál dělat uraženého a tím pádem to nechci řešit.“ Asi takhle si to vyložím já, protože když se klasicky zeptám „Co ti je?“ „Jak se cítíš?“ tak dostanu odpověď „Nic“ anebo „jsem v pohodě, nic mi není.“ A z toho se dozvím toho fakt hodně nu. Tudíž ani nevím proč se na mě ten člověk zlobí, když mi to ani nechce říct, tím pádem ani nevím proč mi tak odsekává a baví se se mnou asi jenom z nutnosti v tu chvíli „aby se neřeklo“, avšak nejsem hloupá, poznám, že ten člověk proti mně něco v tu chvíli má, jen to prostě nechce říct, nebo se bojí, nebo nevím proč, jelikož se to přímou otázkou a konverzací nedozvím.

Jenže nejhorší na tom všem je asi to, že kdyby to třeba za chvilku pominulo tak by to bylo fajn a ten člověk se s Vámi normálně a v pohodě bavil, kdyby to bylo jen špatnou náladou, nebo nevhodnou chvílí, kdy já se trefila tomu člověku do nevhodné konstelace hvězd a biorytmu, kdy prostě nemá dáno se mnou mluvit. Avšak ono to neustane, do té doby než za tím člověkem přilezu a dám najevo, jak toho člověka mám ráda. V osobním životě třeba tak, že toho člověka obejmu a začnu se chovat roztomile a vlezle. A v písemném formě tak, že tomu člověku napíšu, jak ho mám ráda a napíšu mu něco co ho potěší, pak ano, pookřeje ten člověk a dá mi milost a začne se bavit normálně jako před tou uražeností.

Však ani za boha nemohu se poté později do-zeptat na to, co tomu člověku bylo a proč vlastně proti mé osobě se tak choval.

Podotýkám, že jen proti mé osobě, proti ostatním lidem se ten člověk choval naprosto normálně jako obvykle, tudíž proto to beru na svou osobu.

Je těžké něco řešit a něco vysvětlit, nebo si vyříkat, když ten druhý ani nemá zájem si to vyříkat a nepoví Vám, co ho trápí a co jste mu provedli, když ani netušíte co a oč jde.

Do hlavy nemohu nikomu vidět a nevidím, tudíž si to nikde nepřečtu a nejsem věštec, abych si to vyložila.

Proto preferuji přímou konverzaci, ať už osobní nebo přímou v životě, říct si co a jak, co koho na kom štve, co se stalo a pořešit to. Nic není ostuda řešit. Možná je víc ostudnější dělat uraženého a toho druhého tímhle trestat, tímhle chováním. Protože ono když někoho máte rádi, tak je to pro Vás bolestivé, když se k Vám ten člověk z ničeho-nic začne takhle chovat, bolí Vás to a nevíte proč hlavně a ani nevíte kde jste udělali chybu a co máte napravit, jelikož prostě nevíte. Jediné co Vás zajímá je to zas udobřit, ale ani nevíte jak, když nevíte co se stalo.

Ano, uznávám že tohle je výborný manipulační prostředek do komunikace s lidmi a dá se takhle snadnou utáhnout někdo, kdo Vás má fakt rád, anebo miluje, nebo někdo kdo je srdcař, protože takhle si vlastně člověk vynutí to, aby za ním ten druhý dolejzal a on si tak mohl zahojit svou dušičku, avšak opět netuším z čeho zahojit, když ani nevím čím jsem něco pokazila, že?

Je to sice manipulační prostředek, to beru a uznávám, proto je to i tak trochu zákeřné a mám s tím zkušenost už od mala a možná proto jsem si prostě řekla, že taková nikdy nechci být, jelikož mi to přijde necitelné a vypočítavé jednání, které se pak člověku vrátí na jeho/jejím štěstí a pocítí to samé, to co robil těm lidem.

Nevím co to má z komunikačního hlediska za účel a za smysl se s někým přestat normálně bavit a jen mu odsekávat, dělat hérečku a dělat ze sebe najednou nedostupného člověka a doufat, že ten druhý se dovtípí? Netuším, takhle se člověk nikam nedostane, když mu to ten druhý nechce říct a nechce se svěřit. Tohle je akorát ředidlo vztahů a přátelství, kterým se zbytečně ničí. Vyřešilo by to právě to, že by si to ti lidé hned řekli a pořešili to. Není ostuda cokoliv řešit, ukazuje to to, že jste člověk a že se s Vámi dá lidsky komunikovat tak, jak je lidem přirozené. Ukazujete i otevřenost a důvěru tomu člověku, že to řešíte a i dostatek sebevědomí to řešit, otevíráte se a i ukazujete to, že Vám na tom druhém záleží proto to řešíte. Když lidé neřeší a nechtějí tak obvykle dávají najevo nezájem, anebo už jim to nestojí za to řešit a to je smutné.

Zdroj obrázku: ANDYGARCIA666. deviantart.com [online]. [cit. 7.9.2018]. Dostupný na WWW: https://www.deviantart.com/andygarcia666/art/The-Archer-358161101

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *