Už je mi jedno odkud láska přijde, hlavně že přijde

Dostala jsem se do fáze, kdy jsem se po delší době nahánění, ptaní se, zajímá ní se a všemožného nadbíhání lidem, přátelům a známým tak nějak vyčerpala, jelikož jsem necítila, že ten zájem a to všechno je jednostranné tak mě to vyčerpalo, jelikož jsem necítila, že by se mi to vracelo a tak jsem ve fázi, kdy už nemám sílu někoho nahánět, za někým utíkat, ale že si žiji pro sebe a obrátila jsem veškerý ten zájem a pozornost sama na sebe, jelikož když se budu věnovat sama sobě tak vím, že to má smysl a budu se cítit šťastněji. Než když jsem se neustále někomu „vnucovala“, ptala, zajímala, kamarádila, ptala se na detaily života ostatních a to jen pro to, aby mě někdo měl rád a já si našla spřízněnou duši, takovou vrbu, nebo svoje útočiště, kam bych se mohla chodit vypovídat, svěřit, případně si i lehce postěžovat. Jenže když jsem někoho takového hledala z okruhu svých přátel tak většina se jen vezla a nechávala se ode mě opěvovat, nechala se zpovídat a asi jim to chvíli robilo dobře, pak se jim to omrzelo a už je nebavilo odpovídat, bavit se a tak mě odstřihli ze života.

Díky bohu za to, že to udělali, aspoň vím, že takové lidi o přízeň prosit nemusím a hned vím na čem jsem.

Byla jsem strašně naivní a ovlivnitelná, jelikož tak moc jsem chtěla aby mě někdo měl rád, že jsem se až moc asi chtěla vetřít do přízně, nebo jsem byla až otravná pro některé lidi, nevím, ale můžete si myslet co chcete vy konkrétní. Vím, že ten problém byl ve mně a těm lidem to skutečně dělalo chvíli dobře a mysleli si za to, že já jsem jen nějaká naivní loutka, která je bude s prominutím „žrát a obdivovat“ neustále a že ji mají „jistou“. To byla jen falešná domněnka, jelikož nikdo není jistý v životě. Ale tak dejme tomu, že si to ti lidé mysleli. A to že něco máte pomyslně jisté tak těm lidem dává pocit to, že si toho přestanou vážit a začnou se k tomu chovat jako k něčemu méněcennému. A vypadá to asi tak, že se na Vás už vůbec neptají. Ptáte se jen Vy, Vy přejete dobré ráno a dobrý krásný den/večer/noc. Vy jste ti co se ptáte jaký měli den, jakou měli noc, co se jim zdálo za sny atd. Zajímáte se o to zda se jim podařilo za den vyřešit to co potřebovali a zda se měli v práci dobře, na Vás už se neptají, jen suše odvětí, nebo jednoslovně vám odpoví co a jak a aby to nevypadalo tak úplně hloupě tak jen odvětí „a Ty?“ a to je vše, ale ne že by je to upřímně nějak zajímalo.

Časem už se jim ten Váš zájem a přátelství natolik asi otráví, že Vás odstřihnou ze života a už neodpovídají vůbec. A já si zpětně říkám, že díky Bohu za to, že se tak stalo. Takoví člověk by nemohl být ani perspektivní, či blízký přítel do života. A já děkuji za to, že mě odkopli, jelikož vím, že takové chování a jednání by pro mě fakt nebylo, jen by to ubíjelo, což ubíjelo i po čas toho kratičkého přátelství, však když někoho máte rádi tak se člověk leckdy až doprošuje a nepřijde Vám to špatně v tu chvíli, to vidíte až zpětně, když se nad tím zamyslíte.

A došla jsem k tomu bodu v životě, že jsem si uvědomila, že čím víc jsem se s někým chtěla bavit, přátelit a byla takhle otravná tak tím víc mi to nešlo a tím víc se ti lidé chovali vůči mě uzavřeně, suše anebo neodpovídali vůbec. Mě došla ta věc, že jsem veškerou tu pozornost obracela k lidem a odvracela od sebe, nyní vím, že jsem v tomhle robila chybu.

A muselo mě to veškeré nahánění přátel natolik vyčerpat, že jsem musela dojít sem a uvědomit si, že je taky potřeba se věnovat sama sobě, tomu co chci já a začít si plnit sny, které jsem díky lidem odkládala? Že třeba začít u snů, které chci já, které si mohu splnit já sama za sebe.

Ano a takhle nyní jsem, že si žiju pro sebe, lidi miluji, ale už je nechávám žít a nechávám to nyní na nich, kdo chce, ať se ozve, ať se připomene, ale už na tom nezakládám své štěstí. To si robím sama ve svém životě to štěstí. Kdo chce tak se připojí a vstoupí do života, ale nechávám tomu volný průběh. Je mi jedno, kdo to bude a kdo vstoupí do mého života a obšťastní mě a můj život ať už ve formě nejlepšího přítele, nebo parťáka, je mi to tak nějak jedno, ale ten kdo ten zájem projeví, ty city, emoce a přijme mě s mou prací a aktivitami takovou jaká jsem tak takového člověka si budu vážit a mít ráda. Jsem takto připravena a přijmu to, avšak už se neupnu, ale budu si to užívat v dobrém slova smyslu. Už chci se cítit v životě také dobře, bez řešení neuzavřených krizí nebo nekončícího kolotoče typu „bude to lepší já se změním, musím se chovat k tobě líp, máš pravdu, choval jsem se hrozně, to se změní“. Už se mi to tak nějak omrzelo a nevěřím tomu, že by se od toho samého člověka něco změnilo. To není urážka to je fakt, který jsem tomu člověku i řekla, takže to není žádná pomluva.

Avšak už chci být také v životě spokojená a šťastná, tak začínám u sebe se činit šťastnou a spokojenou, pouštím se do shánění věcí, které si přeji, do pokroku v životě, který chci uskutečnit a pouštím se do změn po kterých toužím, chci se sama sobě líbit a být šťastná.

A ten komu už konečně nebudu lhostejná a bude se chtít připojit ke mně tak jsou dveře otevřené, nikoho nesoudím, ráda přijmu, avšak nechávám volný průběh. Nebudu nikomu žádnou vtěrkou a ani žádnou pomyslnou jistotou, jsem člověk a mám svou úctu, sebevědomí a hodnotu.

Díky za tuto lekci od života aspoň vím, kde jsem robila celou tu dobu chybu a děkuji lidem, že mě odkopli, díky nim jsem to pochopila. Jsem ráda, že na mě ti lidé neměli čas, o to víc času dali mě samotné, abych měla čas sama na sebe a své sny s přáními. Za to jsem ráda, beru to pozitivně. Každé to odmítnutí mělo svůj důvod a nebylo ani tak osobní, jako spíše nová vítaná příležitost do mého života a jasně daná stopka, že musím jinudy, že musím změnit zaměření a cestu. A tak jsem uposlechla, přestala se trápit tím odmítnutím jako takovým. Byla to jen stopka, která mi řekla, že tudy nemám jít a tak jsem změnila směr a cítím se líp. Děkuji za to moc životu, těm lidem, Vesmíru a andělům.

Ať už přijde kdokoliv, tak komu nebudu lhostejná a třeba najde i něco pozitivního na mé osobě tak budu ráda a přijmu.

Zdroj obrázku: internet – google.cz