Vracím zpět

Necelé dva měsíce, myslela jsem si, že se mi splnilo všechno, oč jsem žádala, bojovala, prosila, hádala se a co jsem si vytouženě vysílala jako přání do Vesmíru.

Moc jsem si to přála, až se mi to splnilo, moje srdce plesalo, můžu říct, že jsem cítila naplnění ve svém životě a v tom, co jsem budovala.

Moje slova se potvrzovala a mohla Ti říct, že jsem měla pravdu, ačkoliv to běžně nepoužívám. Potvrdila se mi i můj přístup k životu „na co čekat, ta správná příležitost je teď“ je správný a i ty si to uznal. Nevím zda si myslel upřímně to, že nevíš na co si čekal. To nevím, ale asi to nebylo upřímné, koukal jsi se na mě tím svým jakože nepřítomným výrazem a dělal ze sebe hlupáka a omlouval to tím, že si byl hlupák. Avšak to už nikdo neví, já si jen myslím, že si k tomu měl důvod a nějakou dobu se tomu vyhýbal, že na to aby ses takhle hloupě vymlouval si chytrý. Usuzuji z toho jak dobře tě znám.

Ty necelé dva měsíce si mě nechal mě v tom žít, že to je krásné, nechal si mě žít můj sen, jen aby byl soukromý, přede všemi si to tajil, přitom si mi tak tvrdil jak moc to chceš a jak to děláš z hrdosti a jak chceš být lepší. Tak si mě nechal si to jako hlupáka myslet a žít v tom, já to lidem řekla, ale ty ne. A promiň, vypadám jako zoufalka, která se musí chlubit, že konečně tě ukecala a dožadonila se svojeho.

Vídala jsem téměř denně a nebyl si schopný jim to říct, nic nevěděli, teď zpětně je mi trapně v jaké iluzi jsem to žila.

Dívali se mi do očí, povídala jsem si s nimi a cítila se dobře, nevěděli nic, kurňa proč si mě musel takhle ponížit?

Já se pochlubím a ty ne? Nebylo čím, že? Nebo nevím, ale urazilo mě to.

Mluvím s tebou a tohle vše ti říkám do očí, říkám ti, proč si jim to neřekl. Díváš se opět tím přihlouplým netušícím výrazem, který hraješ, přitom moc dobře víš. Tak říkám, ať nehraješ hloupého, že moc dobře víš o čem mluvím, ať mi řekneš narovinu proč. Opět se odvoláváš, že nevíš a že nevíš na co si čekal celou dobu.

A to mě bolí. Jak konverzujeme, jako diskutujeme, všechny tyhle věci mi běhají hlavou, nemůžu z toho spát. Nemůžu zabrat a tak si čtu nějaké zápisky, aby mě to unavilo a mohla jsem usnout. Místo toho docházím k tomu, že mě to všechno hrozně bolí a všechna ta bolest se ve mně hromadí. Dochází mi, že takhle jsem si to nepředstavovala a nebudu se smiřovat s něčím míň, než to co jsem si přála. V tuto chvíli Vesmíre promiň, ale nebudu vděčná za to co mám a vrátím to. Docházím k tomuto rozhodnutí, že ti ho prostě vrátím, takhle jsem to nechtěla.

Abych si něco vyprosila, abych mohla žít jen já v té iluzi, že jsem šťastná a ostatní nevěděli, ne takhle to nechci. Měl si to prostě říct, měl si se pochlubit první ty. Já už nebudu dělat první kroky. Za tu dlouhou dobu, co se známe jsem vždy já dělala první kroky se vším a jsem toho sytá. Už nechci, protože se pak necítím jako žena, ale jako muž, který musí vše dělat první.

Napsala jsem něco, co ještě bylo hodně mírné oproti tomu, jak to opravdu cítím. Napsala jsem zprávu, ale byla mírná, ve skutečnosti to ve mně bolí mnohem víc. Ty blázne, jak mě to ponížilo, jak nějaká hňupka, co zase uvěřila, že to už fakt může myslet vážně a že to tak vážně chce.

Mám takové vysvětlení, že prostě u tebe je to tak, že co neznáš tak prostě neděláš a chlubit ses prostě nechtěl, protože prostě nevíš a ani se to nechceš naučit, protože nechceš pokročit. A to co ty neznáš tak prostě neděláš, dokud ti to někdo neukáže. Avšak já tě v tomhle učit nemůžu, od toho tu nejsem. Dokážu pochopit nějakou tu neznalost v životě, ale tohle je i na mě moc, některé věci bys prostě měl udělat protože chceš a ne se pořád ohlížet na mě, kam se hnu a co ti jak vysvětlím.

A já to takhle nechci, abych žila jen já v iluzi, jen abych byla spokojená a neodešla, když vidím, že to tak prostě necítíš, protože kdybys cítil bylo by to vidět. Ale vidět to prostě není, ten přihlouplý jakože netušící výraz který hraješ, promiň mi kamaráde, ale tohle ti nevěřím, přehráváš, dramatizuješ. Ale já ti tohle nebaštím, prostě ses na to jednoduše vykašlal a nechtěl si.

Takhle jsem si to nepředstavovala, tímhle způsobem bych ani nechtěla být šťastná. Takže potřetí v životě vracím to, co mi nepatří, tak snad někdy příště v budoucnosti se dočkám.

Zdroj obrázku: MĚŘÍNSKÁ, Michaela. Magicky ženská [online]. [cit. 11.12.2020]. Dostupný na WWW: https://magickyzenska.cz/jak-na-smutek/