Vše nestihnu v jeden den

Někdy si toho na sebe nakládám víc než dokážu stihnout, vyřešit, nebo zařídit. Někdy prostě mi přijde, že se ty aktivity a povinnosti nakupí, že nevím co dřív.

Jsem taková, že se nabídnu téměř ve všem, že dokážu udělat, zařídit, zapracovat a tak dál. Jenže ono pak někdy mě čas zastaví v tom, ať si nemyslím, že dokážu všechno stihnout. Prostě nestihnu.

Jsem jen člověk a když to prostě v mých lidských silách není možné stihnout, tak to nestihnu. Dobře mě to zastaví, protože si uvědomím, že nemůžu spasit a zachránit všechno. Možná někomu tento vytížený styl vyhovuje a nic proti tomu nemám, já tak žiji často, nebo alespoň se tak chovám, přitom vím, že mi tlak a nátlak na mě nevyhovuje.

Avšak razím heslo, že co se dá stihnout hned, či dřív, tak ať se udělá co nejdřív a neodkládá se to.

Nu a jsou dni, kdy je pohodička a klídek, kdy se jen starám o takový ten chod toho všeho a jsem v klidu, protože vše klape, tak jak má a já mám čas na věci, které mám ráda, na sebe a na vše co mi tvoří den. Ale pak jsou dni, kdy se se vším roztrhne pytel a najednou je všeho nějak moc. Najednou tohle musíte zařídit, vymyslet, podívat se, uzpůsobit, napsat, domluvit se, dát návrh, dokončit, teď na vás někdo s něčím čeká…. No prostě najednou je stále co dělat. A já to moc nemusím, když jen lítám a nemám pořádně čas. Mám pak pocit, že své blízké zanedbávám, ačkoliv se snažím, aby to tak nevypadalo, ale prostě je to takový můj pocit.

Nebo třeba po celém dni, co jsem něco dělala a byla aktivní, tak si pak čtu zprávy, které mi přišly a nějak mi ani někdy nejde se stále písemně tvářit, že jsem v pohodě a že jsem strašně vysmátá a ještě odepisovat s noblesou, pak mi někdy stačí si něco přečíst a rozesmutní mě to, nebo prostě jen nemám náladu na to být pokaždé vysmátá a tak odepisuji stručněji než je obvyklé. A to není tak, že bych nechtěla komunikovat, protože já všeobecně komunikuji ráda, jen prostě nějak nemám sílu ještě v noci odepisovat s úsměvem a výtlemem. A ono když se pak další dni probudím tak, jako kdybych ani nespala a jsem vyřízená a vím, že bych ten den měla ještě něco udělat, tak se přiznám, že na to ani nemám sílu. Když to takhle na mě padne po několika takových aktivních dnech, které jsem se nezastavila, tak opravdu někdy nemám prostě chuť ani zvednout ruce a napsat někomu pár písmenek, vím zní to asi divně a jako výmluva, ale takhle výjimečně se mi to stává. Snažím se vždy jet na 100% a věnovat se lidem a svým blízkým maximálně, jak mi to dovoluje čas, avšak když jsem takhle vysílená tak se nezmůžu ani na toto.

Byla jsem tehdy ráda, že jsem došla do své fyzické práce a i když se mi motala hlava a byla jsem v hlavě úplné mimo, tak jsem byla ráda, že funguji. A právě v těchto chvílích si uvědomuji, že člověk někdy fakt nemůže stihnout všechno a když to neudělá, tak se opravdu nic nepodělá. Prostě to počká, aspoň ten jeden den, nebo dva dni.

Já osobně si organizuji čas tak, že dávám přednost tomu, co buď nejdříve hoří s termínem, anebo co je nejprioritnější a nejdůležitější pro můj život. Prostě něco, co je jen na internetu, nebo virtuálně se řeší, tak může vždy počkat, protože počítač můžu vypnout a zapnout ho po pár dnech a ta žádost o článek, nebo o nějakou spolupráci tam stále bude, jen ji prostě odložím na dni, až se budu cítit líp. Ale práce, starost o domácnost, můj život, moje tělo to prostě nepočká, to nevypnu, to prostě funguje dál a vídám to denně. Takže nechci tím říct, že na internet nebo virtuální svět kašlu, to ne, ale jako priorita je to vedlejší.

A co se týče lidí tak vždy mají přednost ti, které vídám reálně, denně, nebo prostě venku, než ti kteří jsou na internetu a buď se nevídáme, anebo vídáme občas. Prostě takové jsou mé priority.

A mé síly nejsou nekonečné, ačkoliv se tak někdy tvářím, že jsou, avšak popravdě nejsou.

Kdykoliv se snažím vše splnit a dělat si to, co mám, své povinnosti, aktivity a být nápomocná, avšak prostě někdy i mě tělo řekne stop a už víc nejedu. Nejsem stroj, ačkoliv mě tak někteří berou a chovají se tak ke mně, jako kdybych byla nějaká samozřejmost. Ale já nejsem, vše, co dělám co není mou povinností je má dobrovolná vůle. A když něco nebudu chtít dělat, tak to dělat nebudu, ale asi tak to nikoho neopravňuje si myslet, že je to samozřejmost, protože není.

A když se mi stává takováhle situace, kdy lidově řečeno „moc nestíhám“ tak se to projeví jasně, že dávám přednost svým životním prioritám, které nechci poškodit, ani svůj život nechci poškodit na úkor něčeho, co se sice momentálně zdá jako nějaká příležitost, nebo se tak prezentuje jako moje životní šance, jenže vždy to bylo tak, že se to opravdu jen zdálo jako životní příležitost. A proto po těchto zkušenostech a poznáních toto beru okrajově, protože ten internet a sociální sítě počkají. Nechápu, proč když nestíhám, tak najednou všichni po mě něco chtějí a najednou se můžou zbláznit, jen aby se mi dopsali. Prostě to počká, nedá se nic dělat. Ani ti lidé, kteří mě uhánějí, tak by určitě primárně nepoškodili svůj reálný život na úkor něčeho na internetu, co je jen na internetu.

Vždy pro mě bude důležitější reálná práce, zdraví, reálné bydlení, přátelé které vídám osobně, reálný vztah, rodina a reálné aktivity a koníčky.

A i když jsou tací osobní poradci a kouči, kteří vás možná vedou k tomu, že nejlepší je mít napěchovaný den aktivitami a nestíhat, že to úplně je nejlepší na nudu. Fajn, názor nikomu neberu, ať si každý žije tak, jak chce. A ještě takový ten názor, že tací kouči jsou vždy k dispozici na sítích a telefonu a že místo toho, aby se věnovali partnerce, nebo kamarádovi tak radši budou sjíždět sítě a mobil a odepisovat do mrtě lidem. Tak já jim to neberu, ať si žijí jak chtějí, ale já bych takhle žít nemohla, mě by to vysálo energicky po pár dnech a nemohla bych dál. Lék na nudu to asi je, ale podle mě tohle tempo se nedá vydržet na pořád.

Podívejte kolik je lidí, kteří vám zpětně řeknou, že za takové životní tempo, které vedli zaplatili cenou zdraví, nebo cenou rozpadu vztahu, rodiny, čehokoliv. Prostě o něco přišli a to si tak pak člověk říká, zda to má cenu takhle riskovat? Já tedy osobně preferuji klidnější životní tempo, kdy na vše je dost času i na odpočinek a člověk stíhá vše, jak aktivity tak i blízké lidi a může tu být pro ně. Ale ne se hnát a být stroj, to ne. Musím si na tohle vždy vzpomenout, až zas někdy toho budu mít hodně k řešení, abych se zastavila a uvědomila si to.

Zdroj obrázku: CSP_POPAUKROPA. Fotosearch [online]. [cit. 19.6.2020]. Dostupný na WWW: https://www.fotosearch.cz/CSP124/k53782231/